Láska v umění

~2~

Posledních dvacet minut francouzštiny a pak dvě hodiny výtvarné výchovy. Nesnášela jsem tohle čekání. Jediná má výhoda v hodinách byla, že jsem nevýrazná, takže mě učitelé často přehlíželi. Seděla jsem v zadní lavici, kreslila si do mého bloku a jedním uchem vnímala výklad učitele. Bohužel, paní Cameronová s těmi nejtlustějšími brýlemi na téhle škole, byla velice nezáživná a její hlas uspával, takže pozor nedávala celá třída.
Po skončení hodiny jsem si s chutí sbalila věci, počkala na Sebastiana, který měl nyní dílny, chodí tam prý proto, že rád kouká na kluky, jak pracují. Bonus pro něho. „Hej, lidi!“ Dohnala nás Sasha. „Stíhačka je tady.“ Sebastian náhle vyčaroval ten nejvlídnější úsměv a otočil se. „Sasho!“ Hlesl a přátelsky ji objal.
„Lidi, slyšeli jste to? Na škole je nový kluk.“ Když jste chtěli drb na kohokoliv z naší školy nebo nějaké novinky, obrátit se na Sashu byla ta nejlepší věc.
„No, teď už ano.“ Potvrdil ji Seb. „Prý je z Michiganu.“
„Zajímavé.“ Kamarád si promnul bradu zaujetím. „Tak já jdu na výtvarku.“ Oznámila jsem a zahnula do své učebny, okem jsem mrkla po Sebastianovi, který mě zajisté v mysli vraždil, protože jsem ho nechala s ní. Zachichotala jsem se, ovšem při při zpětném pohledu do mé nejoblíbenější třídy mi výraz poklesl.
U mého stojanu stál naprosto cizí kluk. Rozešla jsem se k němu.
„Hej, tady jsem vždy já.“ Koukl se na mě. Oči černé jako uhle a tmavé vlasy se mu na koncích jemně kroutily kolem tváře.
„Ehm… promiň.“ Poškrábal se na zátylku. „V pohodě, jen když mě sem pustíš.“
„To nevím, byl jsem tu první.“ Založil si ruce na hrudi. „Prosím.“ Žadonila jsem. Za tímhle stojanem jsem byla tak dokonale schovaná, že na mě nikdo neviděl. Měla jsem tam takové menší soukromí, což mi vyhovovalo. „Tak dobře.“ Usmál se a vyčarovaly se mu ty typické rošťácké ďolíčky, ze kterých mě skoro zalochtalo v břiše, ale uhlídala jsem to.
„Děkuju.“ Vzal si ze země svou tašku a odstoupil stranou.
„Jmenuji se Dean.“ Představil se mi. „Lorraine.“ Opáčila jsem.
„Nazdar mládeži!“ Pan Harris se vřítil do třídy a donutilo mě to zazubit se. „Vidím novou tvář?“ Přimhouřil oči na Deana „Jop.“ Potvrdil mu. „Pojď sem.“ Gestem mu ukázal, ať jde k němu a tak to učinil. Chvilku spolu mluvili a já si mezitím připravila věci.
„Tak jdeme na to.“ Učitel položil na stůl, mezi námi všemi, abychom na něj každý viděl, mísu s ovocem. „Je na vás, jak to do své malby zakomponujete. Máte vztek? Rozbíjejte. Cítíte lásku? Podělte se. Tak do toho!“ Pobídl nás tlesknutím. Připravila jsem si potřebné barvy, vzala si štětec a konala jsem. Zrovna dnes jsem měla svou mysl urovnanou, takže o to bylo kreslení složitější...
„Jako mladý Arcimboldo!“ Poplácal spolužáka po zádech a přesunul se ke mně. Mísu jsem převrátila na zem a pracovala na ovoci. „Skvěle Lorry.“ Nepřišlo mi to tak.
Na zbytek hodiny jsem si zapojila sluchátka do telefonu a pustila si Kodaline. Není skupina, u které by se mi tvořilo lépe. Ještě, že jsme muziku měli povolenou. Ovšem, jen v hodinách kdy jsme nebrali teorii.
Pohledem jsem střihla k novému spolužákovi. Nepoužíval temperu, nýbrž tužku. Pozorovala jsem ho a uvědomila si, že on to samé dělá se mnou. Rychle jsem ucukla a tvořila dál.
Před koncem druhé hodiny jsem byla téměř hotová. „Konec!“ Zavelel pan Harris a začal nás obcházet. Naše výkresy musel známkovat, ale dělal to nerad. Trval si na tom, že není žádný Michelangelo, aby nás mohl hodnotit či odsuzovat. „Každý máte svůj styl a vím, že na mé hodiny chodí pouze lidi, které výtvarné umění zbožňují nebo ti co nevěděli kam jít. Tak či tak v každém z vás je talent a ten se nedá hodnotit jinak než A.“ Pronesl při naší první hodině. Takže nejhorší známka byla A-, když třeba spatřil špatné stínování nebo něco v tom smyslu. Ovšem, z teorií jsme psali i testy a z těch už jsme dostávali známky normálně.
„A, Lorraine.“ Poděkovala jsem mu a výkres si podepsala. Každý jsme měli své desky, kam jsme výkresy ukládali a na konci školního roku si je odnesli. Výkres jsem do nich zařadila, poté co uschnul.
„Můžete jít. Příští týden si připomeneme starou látku a začneme impresionismus.“ Informoval nás.
Čekala mě poslední hodina, historie. Vypakovala jsem se a šla do potřebné učebny.
Ten kluk si ze mě snad dělal legraci. „Máš oblibu zabírat mi místa?“ Zeptala jsem se ho otráveně. Zhoupl se na zadní nohy a pokrčil rameny. „Asi jo.“ Dal si ruce za hlavu.
„Tak to díky.“ Řekla jsem nevrle a šla se posadit do prázdné lavice před katedrou, což bylo za trest, protože pan Jackson hrozně prskal.
„Dobrý den.“ Vešel do třídy a všichni jsme se postavili. „A, nový chlapec. Pojď se představit.“ Vyzval Deana a povolil nám sednout si.
Dean se vyhoupl na nohy, většina lidí ho sledovala. „Jsem Dean.“ Předstoupil před třídu. „Dean O’Conner.“ Náhle se zamračil a vykročil ke Chrisovi, urostlému černochovi. „Jsem z Michiganu.“ Takže to byl ten kluk, o kterém mluvila Sasha. Že mi to nedošlo dřív.
Sebral Chrisovi telefon. „Hej!“ Křikl a Dean se ušklíbl. „Jsem velice galantní.“ Sehnul se pro propisku, která spadla Becky, snad nejchytřejší dívce ze třídy, a podal ji. „A rád se zřejmě předvádíš.“ Dodal učitel. „Jo, to občas taky.“ Souhlasil a umístil mu mobil na stůl. „Nemáte zač.“ Mrkl na něho. „Tak jo pane O’Connere, posaďte se.“
„Děkuji.“ Vydal se do zadní lavice a já se pobaveně usmála. S ním zřejmě bude ještě sranda, pokud mi nebude sedět na místě.
„Rok 1886, významný i proto, že nám Francie 28. října věnovala Sochu svobody.“