Láska v umění

~16~

Na konci ledna, přesněji 29., se konalo desáté výročí máminy smrti. Každým rokem jsme v tenhle den s bratry a tátou chodili na hřbitov, kde její tělo spočívalo pod mramorovým náhrobkem, na kterém se tyčí nápis: „Smrt je jen začátek, ale až té druhé kapitoly.“
Není to ledajaký citát, tenhle máma milovala. Jeho tvůrce byl samotný William Shakespeare, a pokud maminka měla mít na náhrobním kameni něco napsané, tak právě tohle.
Naším rituálem bylo, že jí na hrob každý položil květinu a táta zapálil svíčku ve svícnu s podobou anděla. Následovně trvala minuta ticha, ale potom se to změnilo. Vzpomínali jsme nad všemi našimi zážitky s ní, věděli jsme, že ona by si to tak přála. Nechtěla by, abychom tam jen stáli a tiše zase truchlili, chtěla by, abychom se bavili, tak jak to dělávala ona, při každé příležitosti.
Táta nás následovně vzal na jídlo do jedné obyčejné restaurace, kde ale vařili výtečně. „Měla taky ráda baseball?“ Lucas se nás na mamku často ptal, protože mu byly necelé tři roky, kdy umřela. Chtěl o ní vědět stále nějaké věci, ovšem nikdo z nás mu to nezazlíval.
„Zbožňovala baseball.“ Usmál se táta. Zavibroval mi telefon, který jsem měla položený na stole. „Lorry!“ Napomenul mě táta. Nemá rád, když při rodinných záležitostech narušujeme telefony.
„Promiň.“ Podívala jsem se na displej a usmála se. „Ale je to Dean, můžu!?“ Prosebně jsem na něho koukla.
„Můžeš.“ Povzdechl si. Telefon jsem čapla do ruky a podívala se na zprávu.

Uz to mate za sebou? –zajímal se. To, že na hřbitov jdeme, jsem mu samozřejmě zmínila.
Mame. Ted jsme na jidle. Pak ti zavolam.

Mobil jsem si schovala do tašky a věnovala se jídlu před sebou. Za hodinku jsme všichni restauraci opustili a táta za nás zaplatil. Už jsem mohla konečně mluvit s Deanem, zavolala jsem mu.
„Tak copak provádíš teď?“ Ptal se mě.
„Pojedeme domů, co ty?“
„Dala si mi nápad, zrovna stojím před hřbitovem.“
„Dala jsem ti nápad? Proč si nešel tedy s námi, jak jsem ti říkala.“ Trošku mě naštval.
„Protože to byla vaše rodinná věc a já neměl právo vám do toho lézt, miláčku. Jo, jdu navštívit babičku, prý potřebuje zahubit pár červů.“ Sadista.
„O mrtvých se nevtipkuje, Deane.“
„Ale no tak, neznala si jí. Kolikrát byla horší.“
„Fajn.“ Odfrkla jsem si. „Víš co? Vrátím se za tebou, jestli chceš.“
„Ha, konečně ti to došlo.“ Zasmála jsem se. „Za pět minut jsem tam.“ Zavěsila jsem.
Taťkovi jsem oznámila, že se domů dostavím později, neměl protesty, ale tvářil se zarmouceně. Večer jsem se mu musela věnovat, potřeboval mě, takže dnešní den jsem nemohla celý strávit s Deanem.
Vydala jsem se zpět ke hřbitovu. Od Silvestra, co jsem Deanovi svolila, aby chodil na párty kam chce, dělal to. Pokaždé mi o tom dal ale vědět, občas mi během ní zavolal, nebo mi poslal pár snímků opilých lidí kolem něho. Vždy jsem se tomu zasmála, hlavně jeho poznámkám k oným fotkám.
Dean se opíral o kamenný sloup vedle staré železné vrzající branky. Jednu nohu měl pokrčenou, ruce založené na hrudi a rozhlížel se kolem sebe, pak sáhl do kapsy, aby si zkontroloval telefon.
Zaslechl mé kroky a střelil po mě očima. Ve tvářích ďolíčky. „Zlato.“ Hlesl, mobil si schoval a přistoupil ke mně. Dal mi pusu na rty, na což si se mnou propletl prsty.
„Tvoje babička červy nemá ráda?“
„Ne, kdo by měl červy rád. Tvoje mamka jo?“
„Nestěžovala si.“ Pokrčila jsem rameny. Vlastně to celkem odlehčovalo atmosféru. Vždy jsem z hřbitovů měla takové smíšené pocity a mrazilo mě z nich. Necítila jsem se tam ve své kůži.
Dean mě vedl mezi náhrobky až k tomu, který stál vedle starého ztrouchnivělého dubu. Na svém vršku měl bílou holubici, podívala jsem na vyrytý nápis: Edith O’Conner, 1936 – 2001. Odpočívej v pokoji.
Dean z kapsy své bundy vyndal čajovou svíčku a vložil ji do malého svícnu. Zapálil ji. „Kolik ti bylo, když umřela?“
„Pět.“ Vrátil se vedle mě. „Asi si ji moc nepamatuješ, že?“
„Moc ne.“ Pokrčil rameny. „Ale určité věci jo.“
„Jaké?“ Usmál se. „Například to, že mi vždy potají dávala sladkosti. Taky mi četla předtím, než jsem usnul. Vždy jezdila se mnou a dědou na ryby.“ Matně vzpomínal. „Co tvoje babička?“ Babička Merry spíše trvala na tvrdší disciplíně. Pokaždé, co přijela, sladkosti zakazovala. Hlídala, jestli si správně čistíme zuby, jíme, až když si umyjeme ruce,…
Změnila se až po mamčině smrti, nevím, co se v ní zlomilo, ale začala být vlídnější.
„Prostě, babička.“ Odvětila jsem. „Jdeme navštívit tvou mamku? Jen jsem se dost neohákl.“
„Pořád jsi sexy.“ Ušklíbla jsem se a vydali jsme se na druhou stranu hřbitova. Svíčka ve svícínku uhasla, ale Dean byl pohotový. „Neboj, myslel jsem i na ni.“ Svíčku vyměnil a zapálil.
„Líbil by ses jí.“ Rozmluvila jsem se. Nikdy jsem před Deanem o mamince nemluvila, jenže teď mi to přišlo jako dobrý nápad, seznámit ho s ní, alespoň takhle. „Vlastně si jí dost podobný. Taky ráda vtipkovala, poslouchala rock, nikdy o nikom špatně nemluvila a záleželo jí na blízkých.“ Dean mě poslouchal. „Vždycky jsem si přála být tak krásná, jako ona, až vyrostu. Pamatuju si, jak pro ni měl jeden zmrzlinář slabost. Každý čtvrtek, kdy mě vyzvedávala ze školky, jsme se stavily u jeho stánku, ona se jen usmála a já dostala zmrzlinu zadarmo.“ Tiše jsem se nad tím smála. Ano, smála jsem se na hřbitově, jak uctivé.
„Pokaždé ze všeho udělala zábavu, nebyl den, co bychom se nesmáli.“ Při těch vzpomínkách mi stékala slza, chyběla mi. Moc jsem si to nepřipouštěla, ale samozřejmě, že to tak bylo.
Dean mě objal kolem ramen. „Musela to být skvělá ženská.“
„To byla.“ Potvrdila jsem mu. „A tvoje přání se vyplnilo. Jsi překrásná.“ Uculila jsem se a trochu začervenala. „Lichotníku.“ Setřela jsem si slzy.
S Deanem jsme se rozhodli jít.
„Zkoušela si ji někdy namalovat?“ Napadlo ho, ale já záporně zakmitala hlavou. „Proč ne?“
„Když maluju, vydávám ze sebe to, co chci, aby odešlo. Nikdy jsem nebyla připravená na to, aby odešla i ona.“
„Ale ona neodejde celá. Co jen ten zármutek?“
„Ten už jsem zkoušela. Víš, všechno je oproti tomuhle hračka, všechno ze mě jde pryč. Jenže ztráta mámy neodejde nikdy.“
„Jo, v tom máš pravdu. Ale kdybys to zkusila, nakreslit ji, neprospěje to jen tobě, ale i ostatním. Vyvěsit její obraz by znamenalo to, že ona v tom domě pořád je.“ Tohle mě nikdy nenapadlo. Byla v nás, to ano, ale tohle byl skvělý nápad.
„Chci, abys mi s tím pomohl.“ Zastavil se a trošku zmateně se na mě podíval. Stoupla jsem si naproti němu a chytla ho za ruce. „Samozřejmě tě do toho nechci nutit. Jenže tvé portréty jsou tak reálné, neznám nikoho, kdo by je líp nakreslil.“
„Ani Harris?“ Nadzvedl obočí. Zazubila jsem se. „Ani Harris. Na tohle jsi talent ty. Napadlo tě to, já s tím souhlasím a chci, abys mi s tím pomohl.“ Povzdechl si. „Co já bych pro tebe neudělal, Cohenová.“
„Znamená to, že mi pomůžeš?“ Ujišťovala jsem se. „Znamená.“
„Děkuju!“ Vypískla jsem a silně ho objala. „A dáme se do toho třeba hned o víkendu!?“
„Ano, dáme.“ Zapečetil.
Takže jsme se do toho dali. Nalezla jsem máminu fotku z dob, kdy jsem byla ještě malá. Smála se na ní, vlasy se jí krásně vlnily a spadaly až pod její prsa.
S Deanem jsme na tom pracovali přes týden. Zakazovala jsem komukoliv chodit do suterénu. My jsme se odtamtud vytratili jen na záchod, jídlo nebo až jsem šla doprovodit Deana domů.
Obraz se pomalu blížil k závěru. Díky Deanovi se mámina tvář podařila zrealizovat tak, že to působilo jako zvětšená kopie oné fotky. V tomhle jsme se také lišili. On viděl plasticky, ale tohle jsem moc neuměla. Samozřejmě, portréty jsem také kreslila, ale ne tak kvalitně a dobře jako on. Když skicoval, a poté kreslil na plátno obrysovou linii, plně se soustředil. Nedovolila jsem si ho vyrušit. Nervózně se u toho kousal do rtu, aby něco nezkazil a já ho sledovala, milovala jsem ten pohled. Jak jeho ruka pečlivě táhla po plátně, párkrát se navztekal, protože mu něco nevyšlo. Gumou to zase napravil a pokračoval dál. Snažil se o to, aby mu seděly veškeré proporce a detaily.
Jeden den jsem zaregistrovala, jak se mu jeho ruka už začínala třást. Jemně jsem ho za ni chytla. „Lásko, měl by sis dát na chvilku pohov.“
„Ne, už mi chybí jen kousek.“
„Klepeš se. Byl bys naštvaný, kdyby ti ujela ruka. Zítra budeš pokračovat, potom už se k tobě můžu přidat.“ Na míchání barev jsem tu totiž byla já.
Dean odložil tužku a posadil se na židli. Podala jsem mu sklenici s vodou. Napil se a položil ji na zem. „Nestalo se něco? Jsi dnes celý zamlknutý.“ Zpozorovala jsem to během dne. Dřepla jsem si před něj, ruce mu položila na kolena, oči přikované na těch jeho.
„S dědou se to horší.“
„Deane…“ na nic jiného jsem se nezmohla. Obkročmo jsem si na něho sedla a obtočila kolem něho ruce. „Já nevím, na co jsem myslel, když jsem se rozhodl, že s ním začnu bydlet.“ Celý se klepal. „Nemyslel jsem na to, co to bude obnášet. Jen jsem nechtěl, aby byl sám, jenže teď je to hrozné. Měl jsem poslechnout rodiče, když mi to rozmlouvali. Chtěli někoho najmout, aby se o něho staral, ale já byl tvrdohlavý a teď na to začínám doplácet. Pozorovat to, jak postupně slábne. Jezdit s ním po doktorech a poslouchat, že to s ním jde z kopce… Lorry, já ho ztrácím.“ Kolikrát jsem přemýšlela nad tím, že ho tohle jednou bude žrát za živa. Že mu to zanechá silnou bolestivou stopu v nitru a bude se trápit. Být takhle mladý a součástí toho, jak někdo umírá, vidět to, nebylo vůbec dobré.
„Jsem tady pro tebe, ano!? Rozhodnul ses tak, za správným účelem, ale měl sis to předem promyslet, lásko. Nebudu ti říkat, že to bude dobré, protože tohle už bude jen horší. Ale my to společně zvládneme, já ti v tom pomůžu.“
„Děkuju, Lorry. Já nevím, co bych bez tebe dělal.“ Zoufale vyhledal mé rty a líbal je.
Den po dokončení našeho společného obrazu jsem všechny svolala do suterénu, kde byl obraz zahalen prostěradlem. S Deanem jsme stáli po jeho stranách.
„Určitě jste si všimli, že jsme se od vás na pár chvil trošku odcizili.“ Spustila jsem. „Omlouváme se za to, ale společně jsme pracovali na něčem, pro vás všechny.“ Dean mě vystřídal. „Doufám, že se vám to bude líbit, že vás to nijak neurazí. Oba jsme tvrdě dřeli a prostě… tady je výsledek.“ Sáhl po prostěradle a opatrně ho sundal dolů. Sledovat reakce ostatních bylo v celku příjemné a utěšující. Jenny se držela za ústa, kluci ohromeně zírali a v tátovo očích se začaly blyštět slzy.
„Deana napadlo, že takhle nebude jen v našich srdcích, ale dále i v tomhle domě. Za těch deset let mě to nenapadlo, neměla jsem odvahu k tomu, abych ji nakreslila, ale s jeho pomocí to šlo hladce.“
„J-já nevím, co říct.“ Vykoktal táta. „Neříkej nic.“
„Holčičko, nic lepšího jsi pro nás nemohla udělat. Vy oba.“ Taťka před nás předstoupil a oba dva nás vzájemně objal. „Jste v pořádku, pane Cohene?“ Dean zněl ustaraně. „Víc než to, já jsem pyšný a šťastný.“ Odtáhl se.
Myslím, že tenhle čin konečně pomohl, aby tu Deana všichni začali brát jako součást naší rodiny. Dokonce i Billy ho objal, něco mu zašeptal, ale Dean mi nechtěl říct, co.
Mámin obraz jsme vyvěsili nad krb do obývacího pokoje, abychom ji viděli každý den…