Láska v umění

~28~

Příští týden jsem pomáhala Jenny u nich v bytě balit věci na svatební cestu. Celá rodina se složila a s Markem jsme vybrali romantické letovisko v Karibiku, novomanželské apartmá s výhledem na moře. Doufali jsme, že to bude ve skutečnosti tak kouzelné, jako na fotce. Samozřejmě jsme se řídili podle toho, jaký byl ohlas.

„Musíš mi posílat fotky." Kladla jsem jí na srdce. „Neboj se." Dala do kufru Billyho tyrkysové plavecké šortky, vlastnil je snad už od čtvrťáku na střední.

Podávala jsem jí další věci. „Zvládneš to tu beze mě?" Starala se. „To víš, že jo."

„Dobře." Na chvíli se odmlčela.

„Hale, podala bys mi prosím ještě tu brožurku? Chci ti něco ukázat. Je támhle v šuplíku." Poukázala na pracovní stůl. „Jasně." Vložila jsem jí do rukou květované letní šaty a vydala se tam.

Šuplík jsem otevřela a hrábla po brožurce k hotelu. Chystala jsem se ho zase zavřít, když jsem se zarazila. Spatřila jsem mé jméno na obálce nějakého dopisu.

„Máš ji!?" Zajímala se, ale neodpovídala jsem, momentálně mě zajímalo něco jiného. Brožurku jsem odložila a po dopise sáhla. Jeho hřbet byl roztržený, ale nechápala jsem proč. Stála na něm má adresa, co tu tedy dělal?

Vytáhla jsem z obálky složený papír. „Lorry!" Jenny za mnou luskla prsty, v momentě, co jsem spatřila Deanův podpis.

Dopis od Deana s datem: 30. května.

Dech se mi zadrhl, co to tu dělalo? Jak to, že jsem o tom dopise nevěděla. To znamenalo, že Dean se ozval.

„Lorraine!?"

„Tys o tom věděla!?" Otočila jsem se. „O čem!?" Nakrčila obočí. „O tomhle!" Dopis jsem jí vrazila do rukou. Rychle ho přelétla očima a pak se na mě podívala stejně šokovaným pohledem. „Ne, co to tu dělá!?" To bych taky ráda věděla a ta odpověď právě vrazila do místnosti: „Jsem doma!" Zaskřehotal vesel můj bratr. Rozzuřená jsem Jenny dopis vyrvala z rukou a šla k němu.

„Jak si mohl!" Zavřískala jsem. „Co!?" Papír jsem mu strčila před oči, slyšela jsem jeho hlasité polknutí. „Lorry... Vysvětlím ti to."

„Jo!? Tak to bys sakra měl!" Ječela jsem, nemohla jsem se hlídat. Ten dopis tehdy mohl změnit všechno. Nebýt téhle náhody, nikdy se o něm nedovím. „Nemohl jsem dopustit, aby si byla raněná ještě víc. Nechtěl jsem, aby sis toho šmejda připomněla, Lorry."

„Ale to ti nedávalo důvod mi tohle zatajit! Zatajil si mi to! Jedinou naději na to, že jsem pro toho kluka něco znamenala!" Dýchala jsem jako býk při rodeu, zběsile a zuřivě. V tom mě něco napadlo.

„Četl si to!?" Mlčel. „Ptám se tě! Četl si to!?" Nesměle přikývl. „Lorry..." povzdechl si. „Nechtěl jsem, aby to dopadlo takhle... Myslel jsem to dobře."

Možná to dobře myslel, možná to jeho pudy nesmírně ochranitelského bratra zase přepískli, ale neměl právo na to mi ten dopis nepředat. Bylo jen na mě, jestli bych si to přečetla nebo ho spálila, či roztrhala na milion malých kousíčků.

„Billy..." Jenny kroutila hlavou, myslím, že byla stejného názoru jako já, ale v té situaci mi to bylo vedlejší.

Pobrala jsem svých pár švestek a vypadla odtamtud. Už jsem se do jeho obličeje nemohla dívat ani vteřinu. Alespoň ne než se vrátí z líbánek.

„Lorraine!" Pořvával za mnou, mezitím co jsem sbíhala schody. Naskočila jsem do auta a jela na to jediné místo, kde byl někdo, co při mně držel v každé situaci.

Sedla jsem si do měkké trávy vedle máminina hrobu. Z tašky jsem vytáhla ten papír.

Měla jsem to číst? Měla jsem tu ránu zase otevřít? Jenže já to chtěla vědět, potřebovala jsem důvod toho, proč tak rychle zmizel, proč mě tady nechal bez rozloučení. Sebrala jsem veškeré střípky odvahy v mém nitru a dala se do čtení...

Lorraine,

Netušil jsem, že to bude tak těžké. Myslím na to každý den, myslím na to, jak jsem tě ztratil. Jenže kdybych se s tebou měl loučit, bolelo by to ještě víc. Jsem srab, Cohenová. Srab, kterej tě miluje, a každý den si v hlavě přehrávám tu noc, kdy jsem tě viděl naposledy.

Vím, že mi tohle neodpustíš. Také vím, že jsem ti ublížil, ale Lorraine, já musel. Zní to hnusně, ale bylo to pro dobro nás obou.

Pamatuješ si, když ses mě ptala, jestli jsem ty pilulky pozřel a já ti řekl, že se to párkrát stalo? V tom jsem ti nelhal Lorraine... O pár týdnů dál jsem je ale začal brát, z párkrát to bylo najednou několik, a pak nebyl den, kdy bych si ji nedal. V tu chvíli si to neuvědomuješ, zapíráš si to, že bys klesnul tak hluboko a stal se závislým.

V den, kdy dědeček umřel a ty si mi byla oporou, nenechala si mě na to samotného, se to ve mně zlomilo. Přiznal jsem si tu jedinou věc, který jsem se bál.

Pak už to šlo od jednoho k druhému. Svěřil jsem se rodičům. Máma brečela, táta křičel, ale sám jsem přistoupil na léčbu.

Takže ano, už na pohřbu jsem věděl, že tě opustím. Neměl jsem koule na to ti to říct, Lorry. Ale sebral jsem odvahu na to, nechat tě a netáhnout tě sebou ke dnu, protože to si nezasloužíš.

I když mi to trhá srdce, bylo to nejlepší řešení. Chci, abys byla šťastná, jo!? Protože na ničem jiným mi nezáleží, než na tvém štěstí.

Počítám s tím, že mi neodpovíš a nezlobím se, sám bych mě proklínal. Jen mi slib, že se nebudeš trápit, o to jediné tě prosím...

S láskou, Dean Angus O'Conner.

PS: Moje hlava mi říká, že to bude tak lepší.

Chci jen, abys věděla, že nevydržím navždy.

Když všechno, co chci, je nechat to jít,

všechno, co chci, je nechat to jít.

Písmo se pod mými slzami rozmazávalo, mé ruce se klepaly. Jak jsem na tohle měla reagovat? Cítila jsem, jak se ve mně něco povolilo, nějaký silně utažený uzel se začal rozvazovat.

Teď mi to ale vše pomalinku začalo docházet. To neklidné spaní, bledá pleť, orosené čelo, zúžené zorničky... náhlé změny v chování. Vybavila jsem si přednášku o drogách z druhého ročníku.

Ale proč mi to neřekl? Netušila jsem, jak bych reagovala, ale jedno jsem věděla jistě, stála bych při něm, protože já ho milovala a vydržela bych cokoliv. A on miloval mě, teď jsem to věděla. Takže tehdy v noci, možná jen přeci mluvil pravdu, i když to se u opilosti dost často děje. Říkáme věci, kterých se bojíme.

Ve chvíli, co jsem četla ten text, se mi rty zavlnily, protože tohle byly Kodaline. Doplnila jsem si další sloku.

Hledáš odpověď?

Nebo tě to nechává v klidu?

Když tvůj život ztratil smysl,

možná potřebuješ trochu času.

Tenhle dopis mi poskytl všechno, co jsem potřebovala vědět. Pravdu i to, že jsem pro něho nebyla jen „někdo", ale „něco".

A teď už všechno víte... ale nebojte, ještě to nekončí:P -MB