Láska v umění

~29~

Již po páté jsem Finnovi vytípla příchozí hovor, již po milionté jsem si namlouvala, že dělám správnou věc. Dva dny mi to leželo v hlavě, prala jsem se s tím, ale rozhodla jsem se. Chtěla jsem ho vidět. Nevěděla jsem, do čeho jdu, co to se mnou udělá, jenže ten uzel se rozvázal natolik, a tak moc rychle, že jsem si možná ani neuvědomovala, jestli to je správná věc.

Do Detroitu, k O'Connerovic domu, mi zbývaly ještě tři hodiny cesty. Za hudby Fall Out Boy jsem to zatím zvládala.

Musela jsem natankovat, proto jsem zastavila u jedné benzínky. Na povzbuzení jsem si koupila tyčinku snickers, snad jediné jídlo, které jsem za ty dva dny pozřela.

Čím blíž jsem byla, tím větší nervozita ve mně spočívala.

Mobil mi nepřestal pípat, Finn měl výdrž. Já mu to nezazlívala, od té doby, co se mi ten dopis dostal do rukou, jsem se mu neozvala. Neměla jsem na to sílu. Co bych mu řekla?

Zahnula jsem do čtvrti s většími domy a dívala se na jejich čísla. V tom jsem ho spatřila.

Dům s číslem 46, jehož sloupy u verandy oblézaly popínavé růže. Zastavila jsem naproti a několik chvil se dívala na mě známý džíp na příjezdové cestě.

Ještě jsem tam nikdy nebyla, celé mi to bylo cizí, ale zároveň tak známé. Skoro pět měsíců, zahrnující bolest, muka, ale i radost, nové přátele a nového kluka, který mě měl nade vše rád, ale přesto jsem byla tady. Nedokázala jsem zahodit pomyšlení na to, nesetkat se s ním znovu.

Nevím, jak dlouho mi trvalo, než jsem se cítila dost silná na to vylézt z auta a jít zaklepat, ale minuty na palubní desce ubíhaly rychle.

„To zvládneš." Namlouvala jsem si. Čím dřív bych tam byla, tím rychleji by to bylo za mnou.

Nastavila jsem si na sebe zpětné zrcátko a podívala se, jak vypadám. Zdálo se mi, že jsem dost zhubla. Panebože, proč tohle řeším? Vypadám, jak vypadám a jemu to může být jedno!

Sáhla jsem po klice, otevřela dveře, udělala krok ven... ale co když. Zase jsem skončila uvnitř.

Co když mě vidět nechce? Třeba se pohnul dál, možná bych mu jen připomněla starou ránu. Já mam přece taky přítele. Ano, přesně tak, mám přítele. Vlastně tu nemám co dělat, takže bych to prostě měla otočit a jet zpátky do Madisonu, omluvit se Finnovi za to, že jsem se mu neozvala, protože on je můj kluk a já ho mám ráda. Mám ho ráda? Jistě, že mám, ale miluju ho? Na tohle jsem se bála si odpovědět, protože jsem pravdu už dávno věděla.

Stačilo by ho jen vidět, jen si popovídat, dozvědět se, jak se má... To zlý nápad nebyl, třeba chtěl taky vědět, jak se mám.

„Do toho, Cohenová!" Řvalo mé podvědomí. Zavřít oči, nádech, výdech... a výstup z auta.

Dokázala jsem to. Kuráž, kuráž!

Přešla jsem silnici a ocitla se na jejich pozemku. Po kamenném chodníčku jsem kráčela k obrovské verandě s houpačkou.

Jeden krok, dva, tři... napřáhnout ruku a zaklepat. Jen co se mé klouby lehce dotkly dřeva, rychle jsem cukla. Co když otevře on? Co mu povím? Jak zareaguje?

Ne! Žádný takový otázky! Co přijde, to přijde!

Zaťukala jsem. Utáhla jsem si culík, urovnala si tričko, v čemž se náhle dveře otevřely a já pohledem střelila ke tmavým očím...Deanovo mamky.

Vypadala zaskočeně, překvapeně zamrkala. „L-Lorry." Vykoktala mé jméno. Ano, přesně tak se jmenuje ta holka z Madisonu, co chodila s vaším synem.