Láska v umění

~3~

„Takže dorazíš?“ Chtěl se v pátek ujistit Sebastian, abych nezapomněla přijít na jejich večeři. „Neboj se.“
„Dobře. Takže v šest doraz.“ Upozornil mě.
„V šest tam budu.“ Ujistila jsem ho. „Tak zatím.“ Odešel na hodinu, kterou jsme nesdíleli spolu a já konečně seděla ve své zadní milované lavici.
„Takže teď tu sedíš ty?“ Dean mi po zbytek týdne mé oblíbené místo neustále zasedal, ale teď jsem měla výhodu, že jsem v té třídě byla dříve jak on, protože měl předmět v jiné budově. „Představ si, že jo.“ Zakřenila jsem se. „Uděláme kompromis, Lorraine.“ Natáhl ruku a vzal sušenku z ruky Jackovi, strašnému jedlíku. „Díky.“ Zamumlal pro něj a do sušenky si kousl, na což Jack naštvaně zavrčel. Zakroutila jsem očima. „Říkej mi Lorry.“ Opravila jsem ho.
„Dobře Lorry. Pondělky a pátky, budu sedět vzadu já, po zbytek týdne ty.“ Navrhl. „To si musím promyslet.“ Mrkla jsem a vytáhla si svůj blok.
„Máš čas do pondělí, to budu čekat tvou odpověď.“
„Jak myslíš.“ Nadzdvihla jsem ramena. „Fajn.“ Otočil se k Jackovi. „Zachraňuju tě před cukrovkou, chlape.“ Poplácal ho po zádech a přesunul se dopředu. Jack se nakonec zasmál a mávl rukou.
Výklad madam Kingové bývá po většinu času zajímavý, takže na téhle hodině se pozor snažím dávat, hlavně protože má ve zvyku přepadat nás neohlášenými testy.
Ze školy jsem měla jít pěšky. Chtěla jsem poslouchat muziku, ale než jsem si stihla dát sluchátka do uší, zarazil mě Deanův hlas: „Lorry!?“
Otočila jsem se na patě a s napjetím vyčkávala, co chce. „Jdeš domů?“ Přikývla jsem.
„Můžu tě doprovodit?“ Společnost dalšího kluka před tím, než jich budu mít doma několik? To zvládnu.
„Klidně.“ Svolila jsem mu a on mě doběhl. „Co posloucháš?“ Poukázal na můj telefon. „To asi nebudeš znát.“
„Zkus to.“
„Kodaline.“ Prozradila jsem mu. Zamyslel se, ale pak zakroutil hlavou. „To mi nic neříká.“ Přiznal. „Pustím ti je.“ Zapnula jsem mou nejoblíbenější písničku a půjčila mu sluchátko. Na chvilku se zaposlouchal.
„Má hezký text.“ Usoudil a sluchátko mi vrátil. „Znáš Fall Out Boy?“ Optal se. „Asi ne.“
„Ty miluju já. Zkus je.“
„Dobrá, beru na vědomí.“ Slíbila jsem mu, ale nejdříve jsem si usmyslela, že se na ně zeptám Noela. Podle Deanovy vizáže jsem totiž soudila, že bude poslouchat něco jako můj mladší bratr.
„Kde teď vlastně bydlíš?“ Zajímalo mě. „Řeknu ti to a přijdeš mě znásilnit, to čekej.“ Ušklíbl se. „Moc si věříš.“
„Hele…“ Vyskočil na lavičku, kolem které jsme šli, a pozastavila jsem se. „Kdo by tomuhle“ rukama si přejel po těle „a tomuhle,“ usmívaje se ukazováčky upozornil na své ďolíčky ve tvářích „odolal?“ Zkřížil ruce na hrudi. „Asi já.“ Pokrčila jsem rameny s pobaveným smíchem.
„Srazila si mé ego, Cohenová.“ Raněně se chytl za srdce, skočil dolů na zem a pokračovali jsme v chůzi. „To mě mrzí, pane O’Connere.“ Podala jsem ironicky. „Moc přesvědčivě to nezní.“
„Krom kreslení, co ještě děláš?“ Obrátil se, aby mi viděl do tváře, a šel pozpátku. Otevřela jsem pusu, že něco řeknu, ale skočil mi do toho. „Nebo víš co? Budu hádat.“ Přimhouřil oči a já vyčkávala, s čím zrovna on přijde. „Jsi nájemný zabiják!?“ Rozesmála jsem se. „Hmm, ne.“
„ Po večerech vymetáš kluby se svojí tajnou identitou?“
„Taky ne.“ Zakmitala jsem hlavou ze strany na stranu. „Sakra! Takže jsi ta holka, co ještě zbožňuje čtení a čeká na svého pana Darcyho?“
 „Ani zdaleka.“ Zamítla jsem. Popravdě jsem nikdy neměla představu o svém panu dokonalém.
„Nechceš to vzdát?“ Navrhla jsem mu. „Mohl bych, ale příště pokračuju. Stejně už jsme tady.“ Opět to uteklo jako voda, když upozorňoval na můj dům.
„Znovu děkuji za doprovod.“
„Jak jsem již říkal, bylo mi potěšením, slečno Cohenová.“ Ladně se uklonil.
„Pane O’Connere.“ Žertovně jsem mu pukrle opětovala a pospíchala do baráku.
Překvapilo mě, když jsem Noela nalezla v obývacím pokoji. „Co ty tu?“ Bafla jsem. „Ale, Frank onemocněl, tak jsme to pro dnešek zrušili.“ Nezněl z toho nadšeně. „Aha. Hele, v šest mám být u Sebastiana, takže vám tu něco jen připravím. A nesnězte to prosím vše, aby zbylo na tátu.“
„Jasně, neboj.“
„A ještě. Znáš skupinu Fall Out Boy?“ Vzpomněla jsem si. „To víš, že jo!“ Hrkl. „Hrajeme od nich pár písniček, jsou boží!“
„Pustil bys mi je někdy?“
„Klidně a moc rád.“
„Děkuju.“
Kromě palačinek k večeři jsem ještě pekla borůvkový koláč k McLoudovým. Mamka mě učila, že je to slušnost. „Pokaždé, co půjde na návštěvu, i jen k příbuzným, upeč něco. Nikdy tím nic nezkazíš a uděláš jim radost.“ Radila mi do budoucna.
V pět hodin jsem se šla převléct. Vzala jsem si halenku a džíny. Vlasy jsem si stáhla do culíku, do tašky si dala pár věcí a šla jsem.
„Billy, půjčím si auto.“ Oznámila jsem mu. „Jeď opatrně!“ Kladl mi na srdce.
Vzala jsem borůvkový koláč a usmála se nad kluky, kteří do sebe cpali jednu palačinku za druhou.
Nasedla jsem do bratrovo starého fordu, koláč položila vedle sebe, ujistila se, že nespadne a mohla jsem nastartovat, na což jsem vycouvala a jela k McLoudovým.
Bydleli deset minut od nás. Sebastianovi rodiče byli jedni z těch bohatších, ale nijak to nedávali znát. Pan McLoud dělal výkonného ředitele jedné firmy pro výrobu vybavení do aut. Paní McLoudová byla kardioložka. „Divím se, že se srdcem nemám problémy i já sama, když mi doma neustále dělají šoky.“ Smála se jednou.
Dům Sebastianových rodičů byl jen o něco větší než ten náš. Vždy pečlivě uklizený a cítit vonnými tyčinkami.
Zaparkovala jsem a vylezla ven. Babička „chytrolín“, jak jí rád Seb přezdíval, i s dědečkem již byli u nich, poznala jsem to podle auta na příjezdové cestě.
Zazvonila jsem na zvonek a zanedlouho se dveře otevřely. „Lorry.“ Sebastianovo maminka mě vtáhla do jejího typického medvědího objetí. „Dobrý den.“ Pozdravila jsem mile a odtáhla se.
Své plavé vlasy měla svázané gumičkou, šedé oči jemně zvýrazněné řasenkou, na těle volné béžové šaty pod kolena.
„Něco jsem přinesla.“ Podala jsem jí koláč a zavřela za sebou dveře. „Nikdy nezklameš.“ Nasála jeho vůni a usmála se. „Běž do jídelny, Bastian potřebuje záchranu.“ Zasmála jsem se.
Sebova mamka mu ráda říkala Bastian, on to trpěl jen kvůli ní.
U kuchyňského stolu již seděli ostatní. „Dobrý den.“ Pozdravila jsem je. „Ahoj Sebastiane.“
„Och, díky satanovi!“ Ulevilo se mu, poté co mě spatřil. „Ahoj Lorraine.“ Pozdravili mě ostatní a já si sedla vedle mého kamaráda. „Vysvětli prosím babičce, že s ní na žádný sraz jejích scvrklých stařeckých kamarádek do Chicaga nepojedu.“
„A proč ne?“ Hodil po mě vražedný pohled. „Protože prostě ne!“
„Sebastiane, prosím. Vzala bych tě na nákupy, kam bys chtěl, jen tam nechci jet sama.“
„Jo a já nechci poslouchat jejich bláboly o tom, že být gay je nechutné.“ Zabručel. „Chlapče, jedna zmínka o tom a dostali by pěstí. Prosím!“ Žadonila.
„Dobře! Ale budu chtít mít vlastní pravidla!“
„To je mi jedno, hlavně že tam nebudu sama.“ Šťastně se usmála.
Anna nám naservírovala hlavní jídlo. Zeleninu s kuřecím masem a rýží. Ovšem pro Sebastiana měla zvlášť tofu, protože je vegetarián.
Pokaždé, co jsem u nich na jídle, nikdy mě nezklame. Je to výtečná kuchařka a hodně mě naučila. „Jak se má tatínek? Zvládá vás?“ Ptala se starostlivě Sebova mamka. Se Sebastianem se známe od prvního ročníku. Poté, co jsem ho doma často navštěvovala, jsem se jim u jedné z večeří s mým životním příběhem svěřila a ona nám od té doby neustále nabízí pomocnou ruku, či se zajímá o to, jak se máme. Hlavně táta.
„Myslím, že dobře. A ano, zvládá. Hodně mu s tím pomáháme.“
„To je jedině dobře.“
Po jídle jsme se přesunuli do obývacího pokoje. Sebastianův táta pustil klidnou muziku. Za chvilku jsme na stole měli každý šálek kafe či čaje a uprostřed na talíři nakrájený můj borůvkový koláč, doufala jsem, že bude chutnat.
„Je to výborné! Lorraine, si skvělá!“ Zamlaskal Sebův dědeček a mně se ulehčilo.
„Musím vám něco oznámit.“ Všichni jsme se podívali na Sebovu maminku, která měla svou ruku přiloženou na břiše. Pohledem zalétla ke svému manželovi. „Jsem těhotná.“ Vypustila z úst. „To jakože budu mít sourozence?“ Zbystřil hned. „Ano Bastiane, to jakože budeš mít sourozence.“ Zahihňala se. „Anno, to je úžasné!“ Zaradoval se její muž a vyskočil na nohy. Ihned ji šel obejmout. Vidět radost v jejich tvářích bylo něco úžasného. Takže můj nejlepší kamarád měl mít sourozence, už nebude jedináček.
„Tohle potřebuju zapít.“ Chytl mě za ruku a vytáhl mě na nohy. „Gratuluju.“ Šeptla jsem srdečně jeho rodičům, když mě kolem nich táhl do kuchyně. Vzal lahev vína a vyběhli jsme do jeho pokoje.
„To je krásné!“ svalila jsem se na Sebovu obří měkkou postel plnou polštářů a dívala se na strop, portrét Marilyn Monroe.
„Je divný, že už nebudu sám.“ Vlezl si ke mně a napil se z lahve. „Jaký to je mít sourozence?“
„Skvělé!“ Jinou odpověď jsem proto neměla. Milovala jsem to, mít je. Žádná nuda, samá sranda, jen mínus na tom byl, že byla věčně plná koupelna.
„Třeba to bude lesbička.“ Smál se. „Vaše by asi trefilo.“ Přidala jsem se s chechtáním k němu.
Náhle někdo zaťukal na dveře a do pokoje vstoupila Anna. „Zlatíčko, všechno v pořádku?“ Chtěla se ujistit. „Jo, jasně. Zrovna vyzvídám, jaký to je mít sourozence.“ Jeho mamka se zasmála. „Tak mu předej prosím co nejvíce informací, Lorraine.“
„Nebojte se.“ Ubezpečila jsem ji a vyplula pryč.
Se Sebastianem jsme si povídali dlouhou dobu a bylo to fajn. Tenhle člověk mě měl prokouknutou skrz na skrz, věděl o mně vše a v nouzi mi pomáhal. Zezačátku, v prvním ročníku, jsme se nemuseli. Oba jsme měli odlišné názory, mnohokrát se neshodli, ale pak se to jednoho dne nějak zvrtlo, já ho na usmířenou pozvala na kávu a zjistila jsem, že tak špatný není. Vlastně, byl to ten nejlepší kluk, jen jste se ho museli naučit chápat a mně se to podařilo.
Domů jsem se vrátila v deset večer. Táta ještě nespal, chtěl se ujistit, že v pořádku dorazím, což jsem mu za zlé neměla. Potom jsem šla pozdravit brášky a popřípadě jim dát dobrou noc.
Billy si dopisoval s Jenny a opravoval věci do školy. Mark si četl v posteli, Lucas již ležel a Noel si mlčky projížděl internet. „Ahoj.“ Pozdravila jsem ho a přivřela dveře. „Pojď. Pustím ti ty Fall Out Boy.“
„Teď ne, Lucas spí.“ Šeptala jsem. „Toho by nevzbudil ani vrah s motorovkou, co by nás tu postupně kosil.“ Zazubil se. „Jak myslíš.“ Přisedla jsem si k němu na postel.
Noel našel nějakou písničku a potichu ji pustil. Zaposlouchala jsem se do textu i zpěvákova hlasu a vůbec to nebylo špatné. „Zkus si pustit jejich celé album.“ Poradil mi. „Zítra to provedu, ale tahle se mi líbí, jak se jmenuje?“
„Miss Missing You.“ Informoval mě. „Díky. Dobrou noc.“ Políbila jsem ho do vlasů a po špičkách odešla z pokoje zalézt do toho svého. Zítra jsem měla v plánu malovat, dnes už bych to nezvládla, byla jsem vyčerpaná. Jen co jsem upadla do postele, ocitla jsem se v říši snů…