Láska v umění

~21~

Za pár týdnů pro mě doma měli nějaké překvapení. Jenny mi pro tu příležitost půjčila své černé úzké šaty s širšími ramínky.

Vlasy mi sepnula na levou stranu a pak se přiřítil Mark v obleku. „Teda ségra! Vypadáš bezvadně!" Zapískal. „Kdybych alespoň věděla, pro jakou příležitost." Zabručela jsem.

„To se dozvíš, ale teď..." Vytáhl ruku, kterou měl za zády, a držel v ní šátek. „Ne!" Zamítla jsem, když mi to došlo. „Zavazovat oči mi nebudeš!"

„Smůla." Zakřenil se a já si vzdychla. Stoupnul si za mě a oči mi i přes námitky zavázal.

„Vidíš něco?"

„Ne." Ujistila jsem ho, všude byla jen tma.

„Skvěle."

Dostat mě do auta byla sranda, k tomu, když jsem se málem zabila na schodech.

„Kam jedem?" Vyzvídala jsem. „Uvidíš." Odsekl táta a já zamručela. Tenhle styl překvapení jsem nesnášela, připomínalo mi to můj malířský stojan.

Auto se o několik minut později zastavilo a já pocítila chladný vzduch. „Pojď." Vybízel mě Noel, pomohl mi z auta.

Celou cestu mě držel za ruku a upozorňoval mě na nebezpečnosti před námi. „Pozor, schod!" Zvedla jsem nohu a podařilo se mi nezakopnout.

Vešli jsme do jakési vyhřáté místnosti, příjemně voněla.

„Už!?" Tázala jsem se. „Ano, zlato. Už."

„Deane!?" Náhle zmizel šátek z mých očí a já se rozkoukala. Zatajil se mi dech, nacházela jsem se v galerii, všude po stěnách vysely mé obrazy a já tomu nechtěla věřit. Postávalo tam tolik lidí, tleskali a usmívali se, ale já měla slzy v očích. Obrátila jsem se Deanovi v tvář.

„Jak jsi mohl!" Ucedila jsem. „Řekla jsem ti, že tohle nechci, a tys neposlechl!"

„Lorry, ne, nesmíš se zlobit." Jeho dlaň se sotva dotkla mého ramene a já ucukla. „Nesahej na mě."

„Lorry."

„Zklamal si mě, Deane." Už teď po nás všichni zmateně koukali a i přes to, že jsem se snažila šeptat, jim neuniklo, že jde o něco vážnějšího. Zhluboka jsem se nadechla, potřebovala jsem pryč. Potřebovala jsem čerstvý vzduch.

„Lorraine," pořád se na mě pokoušel mluvit. „Nech mě!"

„Princezno, promluvíme si." V tom mě táta chytil kolem ramen a vedl mě pryč před galerii, kde jsme se posadili na lavičku.

„Co se děje?" Měl starost.

„Věděl to, věděl, že tohle nechci. Že nechci, aby mé obrazy opustily suterén a i přesto to udělal."

„Nech toho."

„Čeho? Je to pravda, tati! Zradil mě!"

„Zradil!?" Zněl sarkasticky. „Tohle není zrada, Lorraine! Tohle je dar! Kdy ti to už konečně dojde! Ten kluk je to nejlepší, co tě potkalo, Lorry. Tohle vše byl jeho nápad a my ho donutili do toho jít a měl z toho takovou radost." Nadechl se. „Lorry, o tomhle sníš a já to vím, jen si to nechceš přiznat!" Snila jsem o tom?

„Nejsem připravená."

„Na co!?" Uchechtl se. „Ukázat světu svůj talent? Sakra, Lorraine! Celé tohle město teď může vidět, jaká talentovaná dívka zde žije! Tak přestaň už bručet a chovej se! Vrať se tam a omluv se mu!" Možná měl pravdu, možná jsem reagovala přehnaně, ale i přes to Dean neměl právo.