Láska v umění

~8~

Za tři týdny se konala oslava Markových dvacátých druhých narozenin. Teta Vicktorie se strýčkem se nám omluvili, že nepřijedou, jelikož malá Daisy dostala neštovice, takže jsme očekávali návštěvu babičky Merry s dědečkem Frankem. Máminy rodiče jsem nikdy nepoznala, protože umřeli ještě dřív, než jsem se stačila narodit.
 „Měla jsem je ráda, ale nikdy jsme nebyli ta typická velká šťastná rodina, jako jsme my.“ Slyšela jsem jednou, jak říkala Billymu.
Krom nich se ještě dostavila Jenny, což byla samozřejmost. Sebastian nás měl svou návštěvou poctít také, ale nakonec mu do toho něco vlezlo a omluvil se mi, takže tomu chaosu doma jsem musela čelit sama.
Mark mi jako správný hostitel pomohl připravit jednohubky, chlebíčky a na talíř naskládat zákusky, které byl ráno nakoupit táta. Den před oslavou jsem Markovi upekla dort zdobený vanilkovým a čokoládovým krémem. Doufala jsem, že mu udělá radost, ale naše rodina je naučená být vděčná za každou maličkost, takže jsem o tom moc nepochybovala.
V pět hodin odpoledne jsme v domě byli již všichni a chystali se bratrovi popřát, takže jsem zaběhla do suterénu pro můj dárek. Obraz byl zabalený do zeleného papíru s mašlí navrchu. Popadla jsem ho a vrátila se zpět.
„Všechno nejlepší, hodně štěstí, zdraví a úspěchů.“ Popřála jsem mu, když na mě došla řada. „Už vím, co si otevřu jako první.“ Zahlásil, vzal svůj dárek a pustil se do trhání papíru. S rukama za zády a napětím jsem čekala na jeho reakci.
„Lorraine! To je božské!“
„Líbí se ti!?“
„Je to úžasné! Děkuju!“
„Ukaž!“ Ozvala se babička. Mark ji ihned obraz ukázal. „Lorry, doufám, že přemýšlíš o vysoké škole s tímhle zaměřením.“ Podal děda. „Dívku s větším talentem než máš ty, sem v životě neviděla.“ Přidala k němu babička.  Posadila jsem se na kraj gauče. „Možná.“
„Jak možná.“ Zamračil se táta. „Už tak nemáme dost peněz na rozdávání tati, já…“ skočil mi do řeči. „Lorraine!“ Křikl. „Tohle už nikdy neříkej! Za svým snem si šli Billy i Mark a uděláš to tak ty, Noel i Lucas, takže mě s tímhle neštvi.“ Nevěděla jsem, že ho to tak vytočí. Myslela jsem to v dobrém. Moc dobře vím, co po večerech táta s Billym řeší a moc dobře vím, že Billy částečně svou výplatu tátovi dává, aby mu pomohl nás utáhnout. Jenže tohle dál nešlo. Billy byl dospělí a věděla jsem, že každý cent potřebuje pro svou budoucnost a pokud bych si po škole byla schopná najít práci, proč ne. Jistě, že vysoká škola by byla něco úžasného, ještě intenzivněji se věnovat tomu, co miluji, jenže má rodina byla vždycky na prvním místě a já se podle toho chtěla chovat.
„Promiň.“ Zamumlala jsem. „Jak ti jde baseball, chlape!?“ Dědeček raději změnil téma...
„Vážně nad vysokou nepřemýšlíš?“ Ptala se mě Jenny, když mi v kuchyni pomáhala umývat špinavé nádobí, mezitím, co ostatní se dále bavili. „Nechci o tom mluvit.“ Odsekla jsem.
„Měla bys nad tím uvažovat. Je to tvůj život a tvá budoucnost Lorry.“
„Jenny!“ Chtělo se mi už plakat nad tím, že mě nikdo nechápal.
„Já vím, že ti jde o peníze, ale vždy se dá najít způsob, jak je získat. A s tvým talentem by ses mohla dostat na jakoukoliv univerzitu bys chtěla.“
„Prosím tě o jedno, nebavme se teď o tom.“ Vážně jsem na to neměla náladu. „Jak myslíš.“ Ustoupila. Hloupé ticho prolomil zvonek. „Čekáme ještě někoho?“ Zeptala se mě Jenny s tázavým pohledem. „Ne, asi.“ Odložila jsem utěrku a vydala se otevřít.
„Deane.“ Vyhrkla jsem překvapeně. „Co ty tu!?“ Na hlavě měl naraženou černou čepici, tělo zakryté teplým oblečením a usmíval se od ucha k uchu. „Jen jsem tě chtěl vidět.“
„Je sobota, viděl si mě včera.“
„Ale víš co je to za dlouhou dobu!?“ Zaskuhral.
 Od koncertu jsme se k sobě s Deanem měli víc, ale nic než držení za ruce a věnování pusy na tvář za odměnu jsme nedělali. Dean na mě nespěchal, jak slíbil a já ho za to zbožňovala. Chtěla jsem se pousnout dál, ale nebyla jsem si jistá, zda je dobrý nápad to udělat. Spíše jsem z té představy byla nervózní, co vztah vůbec obnáší? Líbilo se mi to zatím takové, jaké to bylo, vyhovovalo mi to. Nebyla jsem k němu zatím přespříliš uvázaná a to mi vyhovovalo, jenže představa toho, že bych s Deanem mohla chodit a nazývat ho mým přítelem se mi zamlouvala čím dál víc. 
„Víš, máme rodinou oslavu, Mark má narozeniny. Moc ráda bych s tebou někam šla, ale já nemůžu.“ Povzdechla jsem si.
„Aha, tak to nebudu rušit.“ Nechápala jsem proč, ale zněl dotčeně. „Nebo chceš jít dál?“ Nabídla jsem mu raději, než abych riskovala to, že bude zklamaný. „Vystavit se tvým bratrům!?“ Zhrozil se. „Deane!?“ Zaslechla jsem za sebou tátu a než se nadála, podával si ruku s O’Connerem.
„Dobrý den pane Cohene.“ Popřál mu. „Co ty tu děláš?“ Táta odstoupil a chytl mě kolem ramen. „Chtěl jsem vidět Lorraine, ale prý máte rodinou oslavu, takže nebudu rušit a zase půjdu.“
„Ne, pojď dál.“ Vyzval ho. „Lorraine s Markem nadělali jídla pro celou armádu, potřebujeme pomoc to sníst.“
„Pravda a navíc můj dort nemůžeš odmítnout.“ Dean si stisknul ret. Vím, že byl nervózní z toho, aby blíž poznal mé bratry, k čemuž ještě pořádně nedošlo, ale pokud chtěl časem zajít dál, musel vědět, že to přijde. „Takže!?“
„Dobře, ale jen na chvíli.“
„Jdu ti připravit kus dortu.“ Informoval ho táta a vydal se pryč. Pustila jsem Deana dál. „Víš, že po tomhle těch pus na tvář budu chtít nespočet!?“
„Už se nemůžu dočkat.“ Ihned jsem mu jednu vtiskla.
Vysvlékl se ze své bundy, do jejího rukávu strčil svou čepici a pověsil ji na věšák na zdi. Propletla jsem si s ním prsty. „Jseš si jistá, že po tomhle mě nerozsekají a nezakopou hluboko do země?“ Podíval se na naše ruce. „Jedině přes mou mrtvolu, Deane.“
Ze široka se na mě usmál a loudavým krokem jsme kráčeli do obývacího pokoje. „Co ten tu dělá!?“ Bafl Billy a já se na něj zamračila, Dean mě stiskl pevněji. Billy z Deana nebyl nadšený již od prvního dne, co ho viděl a já nechápala proč. Ani ho pořádně nepoznal, možná to bylo tím.
„Ale, Lorraine, nepochlubila ses nám, že máš přítele. I ty jedna.“ Babička mi pohrozila prstem. „Ne, my nejsme… tedy nechodíme spolu.“ Ohradila jsem se.
„Jo, ona se mnou ne, viď Cohenová!?“ Dean se na mě ušklíbl a já se začala červenat. Pustil mou ruku a šel se představit babičce dědou.
Nebylo to tak hrozné, jak si myslel, vlastně i trochu já. Dean si s bratry sedl, s každým si měl co říct. Za pár minut byl zase jako mezi svými a dával to znát. Smál se, vtipkoval a já se ho nemohla vynadívat. Jen mě rozptyloval Billy, který se na něho neustále mračil, jakoby nad něčím pořád přemýšlel. Ovšem, prozatím jsem dělala, že jsem si toho nevšimla. Atmosféra v tomhle pokoji se mi teď líbila mnohem víc.
Dean se ke mně z ničeho nic naklonil. „Lorry, kde máte záchod?“
„Vyjdeš z obýváku a zahneš vlevo.“
„Nechceš mi to ukázat?“
„Mam ti snad asistovat?“ Zažertovala jsem. „Ne, na to je ještě brzy.“ Tiše jsem se zasmála a zvedla se. „Hned jsme zpátky.“ Upozornila jsem ostatní a šla Deanovi ukázat, kde máme koupelnu.
Vyčkala jsem na něho. „Myslím, že to proběhlo fajn.“ Prohodila jsem. „Ano, to ano.“ Nenápadně mi nastavil tvář. „Jsi tak nenápadný, O’Connere.“ Mluvila jsem ironicky a políbila ho na ni. Nevím, proč nikdy nevyužil příležitosti, aby mě políbil na rty, ale brzy se mi dostalo odpovědi.
„Nechceš mě tu provést?“ Díval se kolem sebe. „Jasně, kam bys chtěl?“
„Tvůj pokoj neřeknu, protože to by bylo moc nápadný.“ Zakroutila jsem očima. „Ale, co kdyby mi ukázala, kde tvoříš?“
„Suterén!?“
„Asi!?“ Pokrčil rameny. „Tak dobře, pojď.“ Zavedla jsem náš až do suterénu, kde jsem se zastavila uprostřed místnosti. Dean si ji celou začal procházet, prohlížel si každý její detail, ale hlavně mé obrazy. „Máš tu toho tolik.“ Žasl.
„Jo, já vím. Není kam to dávat.“ Uvedla jsem ho do situace. „Víš, mohla by sis zkusit udělat svou výstavu, jako má i Harris.“
„Nemyslím si.“
„Proč ne!?“
„Ty sám nemáš rád, když svá díla vystavuješ, já také ne.“ Prostá odpověď. „Jenže tohle je něco jedinečného Lorraine, měla by ses o to podělit.“
„A kde na to vezmu peníze, co!?“ Napřímil se a otočil se na mě. „Dost šetřím.“
„Ne Deane, tohle nemůžeš.“
„Ale proč ne? Pokud by ti to pomohlo, pokud by lidi mohli vidět, jak talentovaná dívka v tomhle městě žije, udělám to moc rád.“
„Prostě ne.“ Zamítala jsem. „Jsi moc skromná, Cohenová.“ Pomalu šel ke mně. „Každý je jiný.“ Namítla jsem. „Ano, to je.“ Souhlasil a strnul pár centimetrů přede mnou. Díval se mi do očí a můj tep se zrychloval, když se pomalu začal naklánět. Zavřela jsem oči, při čemž jsem doufala v ten vysněný polibek, jenže v tom jsem pocítila jeho dech u mého ucha. „Mohl bych tě políbit, že!?“ Pošeptal a já přikývla. „Ale já to neudělám.“ Náhle jako by byl kilometry daleko.
„Proč ne?“ Zaúpěla jsem a se zklamáním v očích na něj hleděla. Chytl mi tváře do dlaní a čelo si opřel o to mé. „Protože chci, aby sis to navždy pamatovala. Aby sis pamatovala, jak je první polibek dokonalý.“
Chtěla jsem se usmát a říct mu, že o to strach mít nemusí, jenže něco mi nesedělo. „Kdo ti řekl, že by byl můj první?“  Odstoupila jsem a přimhouřila oči. Moc dobře jsem věděla, kdo, ale doufala jsem, že mi to řekne sám. „Sebastian.“
„Už mě to štve!“ Vybuchla jsem. „Nemám ráda, když o mně někdo mluví za zády a něco o mně vyzvídáš, Deane. Od čeho tu jsem já? Máš se ptát mě…“
„Lorraine, slibuju, že už se ho na nic ptát nebudu, ano!?“ Povzdechla jsem si a přikývla. „No tak, Cohenová.“ Natáhl ruce a vtáhl si mě do obětí, v tu chvíli jako by ze mě všechen vztek vyprchal a já vychladla. Nasávala jsem jeho vůni a cítila se tak šťastně a úplně. „Vážně jsi ještě nepolíbená!?“
„Pokud se nepočítá uslintaná pusa z první třídy, tak ano.“ Dean se zasmál a přimáčkl si mě k sobě víc. „Nechci ti ho ukrást, pokud nechceš, ale ani netušíš, jak moc si přeju, abys chtěla.“
„Deane, toužím po něm stejně jako ty a nebyla by to loupež, nýbrž dar pro mě, kdybys mi ho dal.“
„Slibuju, že tohle naše poprvé, nikdy nezapomeneš.“
„Já nezapomenu nikdy na žádné z našich poprvé.“ A že teď už jich bylo. „Dobře, další bychom si mohli dát hned další týden, co myslíš?“ Poodtáhnul se. „Jaké!?“
„Uvidíš, bude se ti to líbit, nech se překvapit.“
„Překvapení.“ Odfrkla jsem si. „Je to klišé.“ Citovala jsem svého nejlepšího kamaráda. „Ale já ho mám rád, takže to kvůli mně zvládneš.“
„Tak fajn.“ Povolila jsem a vrátili jsme se nahoru.
„Co dělají tvoji rodiče, Deane?“ Vyzvídala babička. „Mamka prodává v našem obchodě, táta přednáší umění na vysoké.“
„To si mi neřekl.“ Zbystřila jsem. Už mi bylo jasné, proč toho Dean věděl tolik. „Už to víš.“ Chytil mě za ruku. „Míříš někam po střední?“
„Vždy jsem toužil cestovat, vidět všechno, o čem sním.“
„Pěkný plán.“ Uznal dědeček. „Předtím ale asi vysoká, rodinná tradice.“
„Možná bys k tomu mohl přimět i tady Lorraine.“
„Ty nechceš na vejšku?“ Věnoval mi překvapený pohled. Zaťala jsem pěsti a bodla přitom pohledem babičku. „Co je za den, že to vytahujete zrovna dnes!?“ Zvedla jsem se, popadla další várku špinavého nádobí a zmizela do kuchyně.
„Lorry!?“
„Ne, Deane.“
„Já to ale nechci rozebírat.“ Otočila jsem se na něj. „Je to jen tvá věc, tvůj život a nikdo by se ti do toho míchat neměl, jen jim na tobě záleží.“ Vyjasnil mi. „Já vím.“ Dále jsem skládala věci z myčky na jejich místa.
„Cohenová…“
„No?“
„Uděláš mi prosím kafe?“
„To víš, že ano.“ Postavila jsem vodu…