Ready for love {L.H.} cz (dokončeno)

Part 14

Z kapoty auta šla pára, všude bylo ticho jen sykot páry vycházející z kapoty.

Hrozně mě bolela hlava, ruce jsem měla poškrábané od střepů. Dotkla jsem se jemně konečky prstů své hlavy a pak se podívala na ruku byla celá od krve.

Ten pohled co se mi naskytl potom byl ale horší, skoro jsem přestala dýchat, zastavilo se mi srdce.

Otočila jsem hlavu a koukla vedle sebe, viděla jsem tam Luka, který byl v bezvědomí, měl ruce a obličej také celý zakrvácený a poškrábaný od střepů.

A pak jsem si šokem dala ruku před pusu. Luke měl v břiše zabodnutý obrovský střep!

,,Lukey! Lukey, prosím, neumírej! Prober se! Prosím!", začala jsem panikařit. Pak jsem se zhluboka nadechla a vydechla, musela jsem se uklidnit, a vystoupila jsem z auta. Vzala jsem telefon a rychle jsem zavolala záchranku a policii. Prý je tam za tři minuty, nejpozději za pět. Uklidila jsem mobil do kabelky a šla jsem zachránit Luka v bezvědomí.

Když jsem obcházela auto, abych vyndala Luka z auta, tak jsem se zděsila. Auto bylo rozmačkané a výloha vedle byla, vlastně už tam žádná nebyla, jen okolo se válela spousta střepů, až na prach rozdrcených.

Kulhavým krokem jsem se co nejrychleji dobelhala na místo řidiče, kde seděl Luke.

Dveře nešly otevřít, ale po dvou prudkých trhnutích se rozletěly dokořán. Sundala jsem si bundu, nohou jsem skopla střepy ke straně a na volné místo jsem rozhodila bundu.

Opatrně jsem podepřela Luka a snažila jsem se ho vytáhnout ven. Nebylo to lehký, jeho dlouhé, hubené nohy byly zaseknuté pod pedály. Proto jsem ho znova položila na sedačku a snažila jsem se jeho nohy, opravdu dlouhé nohy, vyprostit z pod pedálů. Podařilo se a tak jsem mohla pokračovat v záchranné akci. Položila jsem ho na svou bundu rozloženou na chodníku.

Z knížky, kterou jsem četla k autoškole, jsem se dočetla něco o první pomoci. Ten střep by se neměl vyndavat, a měla bych zjistit jestli dýchá a zkontrolovat životní funkce.

Naklonila jsem se nad jeho ústa a poslechla jsem si jestli vůbec dýchá. Slyšela jsem jak oddechuje. Super! Dýchá, aspoň něco. Teď mi nezbývá než čekat na záchranku. Netrvalo to ani deset vteřin a už jsem slyšela houkání a pak už jsem dokonce viděla v odrazech oken i modré světlo.

Záchranka, konečně. Záchranáři vyběhli z auta s kufříky. Minuli mě a doběhli k Lukovi. Začali ho ošetřovat a pak ho na nosítkách odnesli do sanitky. Najednou se mi zatmělo před očima, poslední co si pamatuju je jak ke mně běží dva záchranáři, pak jsem se propadala do nekonečné tmy. Pořád dokola se mi rekapitulovala naše autonehoda, pořád a pořád.

Po posledním nárazu do Lukova auta se přede mnou objevilo jasné bílé světlo. Pomalu jsem pootevřela oči, až jsem je otevřela úplně. Ležela jsem na nemocničním lůžku napojená na kapačky, ruce jsem měla polepené náplastmi, některé části těla jsem měla obvázané, nejspíš mi i některé rány|škrábance museli zašít.

Ale co Luke, jak dopadl on? Je vůbec v pořádku?

Do mého pokoje, byla jsem tam sama, vešla sestřička.

,,Dobré poledne, slečno Becky.", pronesla a šla cosi dělat s mojí kapačkou.

Chtěla jsem jí odpovědět, ale měla jsem sucho v krku a nemohla jsem ze sebe vydat hlásku. Ona to vytušila a podala mi sklenici vody. Vypila jsem celou sklenici a pokusila jsem se něco říct.

,,Co, co se stalo?", to bylo jediné co jsem.chtěla vědět.

,,No, když jste se postarala o toho chlapce tak jste padla do bezvědomí. Krvácení do mozku.", dořekla.