Ready for love {L.H.} cz (dokončeno)

Part 3

Ze spánku mě vytrhl hlas oznamující, že se bude přistávat v Sydney. Jak já jsem byla nadšená a natěšená. Určitě potkám nové přátele a uvidím spoustu nových věcí. Při mém přemýšlení letadlo dosedlo na runway a začalo pomalu zastavovat. Když se úplně zastavilo na nic jsem nečekala a vydala jsem se k východu. Vedle letadla už čekal autobus, do kterého jsem hned naskočila. Přijel k hale určené pro přílety. Vešla jsem do haly a tam bylo strašně moc pásů s kufry a taky strašně moc lidí, kteří vyhlíželi svůj kufr.

Rozhodla jsem se, že udělám to samé, a když jsem ten svůj zahlédla tak jsem se k němu bezhlavě rozběhla, ale ke kufru jsem se nedostala, protože jsem se o někoho prudce zastavila a spadla jsem na zadek, celá jsem zrudla a koukla se nad sebe. Stál tam hrozně roztomilý kluk, měl karamelové vlasy a hnědé oči. Okamžitě jsem se zvedla a sklopila svůj pohled k zemi. „Promiň, já nechtěla, jen jsem se rozběhla pro kufr a neuvědomila jsem si, že je tu víc lidí, kteří se natahují po svém kufru." a přiblble jsem se usmála a on se taky jenom usmál a podal mi můj kufr, který už stačil na tom pásu obkroužit jedno kolečko. „V pohodě, chápu tě. Chceš už z tohohle místa vypadnout co? A nechceš někam dovést, mám tu auto." zazubil se a pořád na mě zíral. „Jo a mimochodem já jsem Paul a ty?" dodal ještě rychle. „ Já jsem Becky." odpověděla jsem nesměle. „Ty tady někde bydlíš?" zeptal se ještě. „Ne, nebydlím, ale jednou bych chtěla." mrkla jsem na něj. „ A ty tady někde bydlíš? A odkud jsi přiletěl?" vychrlila jsem na něj hromadu otázek. „Počkat, počkat to má bejt jako výslech?" zeptal se a povytáhl obočí. „Ne jenom mě to zajímá, promiň, jsem ještě z toho časovýho posunu úplně mimo." snažila jsem se vymluvit. „Neomlouvej se, vlastně bys měla něco vědět o člověku, kterej tě chce někam zavézt. No takže, přiletěl jsem z Novýho Zélandu, kde jsem byl s kámošema a bydlím tady v Sydney se svou sestrou a mámou, táta se od nás odstěhoval tak dávno, že ani nevim jak vypadá." řekl nakonec. „Tak chceš teda někam zavézd?" zopakoval svůj dotaz. „Tak jo, tady je adresa kde mám bydlet." podala jsem mu papírek s adresou. On se yačal strašně nahlas smát a já vůbec nechápala proč. „Co je, proč se směješ?" zeptala jsem se ho zvědavě. „Nic, nic jenom to, že bydlim ve stejném domě jako máš tady napsaný. Poslyš, nejsi náhodou ta holka z L. A. co tady má bydlet ten půlrok?" zeptal se mě pobaveně. „Náhodou jo a ty si ten student na výměnu?" zeptala jsem se zaraženě. „Néééé, ale moje sestra jo. Hele tak pojď jdeme ať jsme doma." zavelel a táhl mě za sebou.

Vyšli jsme před budovu letiště a začli jsme se přibližovat k velké černé limuzíně a já si myslela, že budu muset jet taxíkem, pche. Zastavili jsme před ní a já čekala, že vystoupí nějaký řidič a přijde nám otevřít, jenomže se tak nestalo. „Hahahah, vážně sis myslela, že tohle je moje auto?" začal se smát a já měla sto chutí mu jednu vrazit a málem jsem to taky udělala, ale on mě vzal zase za ruku a pospíchal směrem k jeepu, který stál opodál. Paul mi mile otevřel dveře, ale já z toho nadšená zrovna dvakrát nebyla. „To po mě hned teď chceš, abych řídila, vždyť to tu ani neznám." začly se ze mě sypat argumenty, proč nemůžu řídit. „Cože? Řídit a jako čím? Aha, promiň já zapomněl, že si ze země kde se řídí na pravý straně. Víš tady jsme v Austrálii a řídí se tu na levý straně jako v Anglii, teda jestli víš, že se v Anglii řídí na levo." začal si ze mě dělat srandu, zase. Měla jsem toho dost a tak jsem ho šťouchla do břicha, aby se přestal tak blbě smát a zabralo to. „Tak už si hlavně nastup a jedem." zvolal a rozjeli jsme se.

Když jsme jeli měla jsem divný pocit a tendenci hledat volant i když tam nebyl, byla to docela nepříjemná změna, na kterou si nešlo zvyknout. Asi po 30 minutách jsme dorazili na předměstí, kde bydlel Paul se sestrou a jejich mámou.

Koukla jsem se z okýnka a nevěřila jsem svým očím. „To není možný!!" řekla jsem nevěřícným tónem. „Co zase?" podivil se Paul. Jejich dům byl tak obrovský!! Vůbec jsem nečekala, že někdo jako Paul bydlí v tomhle domě! Klidně by mu ta limuzína co byla na letišti mohla patřit, kdyby chtěl. „Váš dům je tak obrovský!" řekla jsem a při tom jsem pořád zírala na jejich dům. „Já myslel, že v L. A. máte tak takový domy. Teď vypadáš úplně stejně, jako když si zjistila, že se tu jezdí vlevo." kouknul se na mě a

snažil se mě napodobit. „No jo, ale tohle vypadá jako palác a ne jako obyčejný velký dům." vysvětlovala jsem nadšeně. „ Tak super, díky za vysvětlení, ale už by sis mohla vystoupit, abych mohl zajet do garáže." řekl nedočkavě a otevřel mi dveře. Tak jsem ho poslechla, vystoupila jsem a čekala jsem na něj před velkými vchodovými dveřmi. Otevřel a gestem mi naznačil ať vstoupím, když jsem se tam rozhlédla, myslela jsem si, že jsem v nějakým plesovým sálu a né hale. Ta byla celá mramorová a schody byly ozdobené zlatým zábradlím. „Zavři pusu a pokračuj nahoru po schodech." strčil do mě a já sem popadla kufr a šla jsem po schodech nahoru. „Tady je pokoj Lydie, to je moje sestra a ta už si tě nějak ohlídá a snad tě tady i provede." řekl a strčil mě do jejího pokoje. V pokoji ležela na posteli Lydia s notebookem před sebou. Měla světle hnědé vlasy a hnědé oči s Paulem si byli dost podobní, přesto že nebyli dvoujčata.

„Ty si určitě ta holkaaaaa...Becky?" rozběhla se směrem ke mně. „Jo, jsem a ty si určitě Lydia." řekla jsem alespoň něco. Táhla mě za sebou a ukázala na bílé dveře s nápisem Becky. „Tohle je tvůj pokoj Becky, jak jistě vidíš. Tak super já se jdu najíst do kuchyně, ty si mezitím vybal a pak se za mnou stav, ok?" vychrlila na mě a rozběhla se někam pryč.

Vešla jsem do pokoje, který měl ještě dva další pokoje a koupelnu. Bylo to tam jako v hotelu s 5 hvězdičkama. Když jsem si to tam prohlídla tak jsem si vybalila a šla jsem za Lydií do kuchyně.

V kuchyni se ládovala pizzou a řekla ať si vezmu taky, protože pak půjdeme do obchoďáku. Pak jí začal zvonit telefon, zvedla to a já slyšela klučičí hlas a usoudila jsem, že to musí být její kluk.

Do telefonu se omlouvala, že nemá čas a že za ním nepřijde, protože nemá čas a on jí jenom odpověděl, že se uvidí jindy. Zavěsila a otočila se ke mně. „Tak co, už si se najedla, můžem vyrazit?" zeptala se. „Jo, jasně." přikývla jsem. „Tak jo, Paule, kde si povezeš nás já ještě nemám řidičák." zakřičela směrem do haly. „Tak pojďte, rychle." zavolal nazpět. Nastoupili jsme do auta a jeli do obchodního centra. Docela jsem se těšila a cestou jsem se koukala z okna a prohlížela jsem si zdejší prostředí.

***********Pozn.************

Tehle díl je trošku delší, ale asi taky nic moc u toho 4 se budu víc snažit. Stane se tam takovej zlom. Tak až ten bude snad napínavější.