,,Lucasi! Kde jsi?" křičela jsem na celý dům, ale on nikde. Asi už odjel s klukama na akustický koncert k opeře. Mám strašné bolesti a nevím co mám dělat. Sama se do nemocnice nedostanu. Musím zavolat Lukovi, snad mi to zvedne.
,,Notak, zvedni to. Prosím...."
,,Je nám líto, volaný je nedostupný. Zkuste to prosím pozd-" naštvaně jsem zavěsila a práskla s mobilem o postel. Tak nic no, budu se muset zvednout a dopravit se dopravit se tam sama. Sbalila jsem si tašku s věcmi, které budu v nemocnici potřebovat a popadla klíčky od našeho druhého auta, které mi Luke nedávno koupil. Než jsem stihla vyjít z domu začal mi zvonit telefon, který jsem nechala hozený nahoře na posteli. Přes ty hrozné bolesti jsem se pro ten mobil musela za každou cenu dostat, co kdyby to byl Luke, mohl by mě dovést do nemocnice a se vším mi pomoct. Držela jsem si křečovitou rukou břicho, zatla jsem zuby a šla opatrně po schodech nahoru. Poslední schod scházel a vyzvánění přestalo. Přišla jsem si jako v nějakém trileru, jako bych umírala a ten telefonát byla moje jediná záchrana. A taky, že ano.
Dobelhala jsem se do ložnice k posteli, na které ležel mobil. Musím zavolat zpátky. Koukla jsem se kdo volal...Luke. Má po ruce telefon, když mu zavolám mám 100% šanci, že to zvedne. Zadala jsem do vytáčení jeho číslo a hned po pár vteřinách vyzvánění to Luke zvedl. Možná se zdá divné, proč Luke není doma a místo toho, aby se o mě staral, je někde s klukama. Datum porodu je totiž až za dva týdny. Luke chtěl zůstat a já ho přemlouvala ať jde s klukama a užije si volno, než se to narodí.
,,Lásko! Prosím potřebuju, abys mě dostal do porodnice! Hneeed!" zaskučela jsem bolestí, telefon mi vypadl z ruky a já dopadla na kolena. Hovor byl ukončen a já ležela na podlaze, na zádech v křečovité bolesti. Po pěti minutách už jsem to nemohla vydržet, zvedla jsem se a snažila se dojít dolů ke svým věcem. Když jsem byla skoro u schodiště zazvonily klíče a dveře se rozletěly tak až narazily do stěny.
,,Becky!! Kde jsi." zakřičel zoufale Lucas a já skrze zábradlí viděla, jak se na jeho čele lesknou kapičky potu. ,,Tadyy!!" vypískla jsem a pěstí udeřila do zábradlí. Luke neváhal a okamžitě vyběhl po schodech, které bral po třech (což mu s jeho dlouhýma nohama nedělalo vůbec žádný problém), aby mě dostal do nemocnice. Popadl mě do náruče a snesl ze schodů do auta. ,,Prosím rychle!" vyjekla jsem bolestí. ,,Klid babe, hned tam budem." opatrně mě položil na zadní sedadlo a naskočil za volant. Nastartoval a co nejrychleji se snažil dostat do porodnice. Netrvalo to tak dlouho, skoro jsem tou bolestí nevnímala své okolí, ale seděla jsem na vozíčku, na kterém se vozí staří lidé. Vezli mě rovnou na porodní sál, na co by ještě čekali, že? Lukey byl celou dobu se mnou a držel mě za ruku, no vlastně byl nucen mě držet za ruku, protože jsem ho nechtěla ze svého pevného stisku pustit ani na vteřinu. ,,Neopovažuj se mě opustit." přitáhla jsem si ho blíž a zašeptala jsem mu do ucha. ,,Neopustím tě, nikdy." usmál se a tou druhou, volnou rukou mě pohladil po vlasech.
,,Chcete něco proti bolesti?" zeptal se doktor ve sněhobílém plášti, který mu sahal těsně nad kolena. ,,Něco by se hodilo." přikývla jsem, když se mě zeptal. Na porodním sále se mnou byl samozřejmě i Luke, který mě držel za ruku. ,,Tlačte! A nezapomínejte dýchat!" rozkazoval doktor. Snažila jsem se, jak to jenom šlo. Vzpomínala jsem na to co jsem si zapamatovala z hodin pro nastávající rodiče, které jsme s Lukem společně navštěvovali. Moc jsem si toho vlastně nepamatovala, většinu času jsme se smáli těm zvláštním pozicím, které tam instruktorka ukazovala sw svým asistentem nebo jsme nedávali pozor vůbec. Proto pro mě byly příkazy/rady od doktora hodně důležité.
Najednou jsem uslyšela dětský pláč, nemohla jsem tomu uvěřit. Jsem matka. No, sama si připadám ještě jako dítě, i když jsem podle zákona už dva roky dospělá. ,,Je to chlapeček." pronesl klidně doktor a na jeho zkrvavených dlaních leželo malinkaté dětské tělíčko. Oddechla jsem si, protože jsem se neměla čeho bát. ,,Tatínku? Přestřihnete pupeční šňůru?" pousmál se doktor a sestra Lukovi podala nůžky. Luke se jen nervózně usmál a přestřihl ji.
Porodila jsem zdravého chlapečka, jsem teď strašně moc šťastná. Ale jak se bude jmenovat? Nad tím jsme s Lukeym vůbec nepřemýšleli. Neměli jsme žádné možnosti, ani pro případ, že by se narodila holčička. Neměli jsme připravené žádné jméno. ,,Jak se bude jmenovat?" zeptal se vysmátý doktor.
,,Ehh, nad tím jsme ještě nepřemýšleli." Luke se nervózně podrbal na zátylku. Doktor jen udiveně povytáhl obočí. ,,Vy ještě nemáte jméno? Zvláštní...no tak na cedulku napíšeme jen příjmení a datum narození + bydliště, aby jsme se ujistili, že není možné, aby došlo k záměně." pokrčil nakonec rameny a podal dítě do náruče sestře, která ho zabalila do zavinovačky a dala mi ho do náruče. Bylo to zvláštní, bála jsem se jakkoli pohnout, abych mu neublížila, vypadal tak křehce. Nechtěla jsem mu ublížit. ,,Jaké jméno dostane náš synek?" naklonil se nade mě Luke. Nema jsem sílu ho šťouchnout pěstí do ramene a tak jsem na jeho otázku jednoslovně odpověděla. ,,Nevím."
,,Nevíš? Nevím jestli bych chtěl, aby se jmenoval po mém otci. Jack mi tvrdil, že to jméno už má zabrané pro svého syna." povzdechl si a zadíval se mi do očí. ,,Napadlo mě, jestli by jsme ho nepojmenovali po někom z kapely, ale to by se asi moc nehodilo."
,,Jak se vlastně jmenuje tvůj táta?" zamyslel se Luke. ,,William. Zní to divně, není to moc americké jméno. Táta totiž pochází z Anglie, z Leicesteru."
,,Tak se bude jmenovat William. Souhlasíš s tím."
,,Jestli s tím souhlasíš ty, tak já nejsem proti."
,,Takže můžu na ten lísteček napsat William Hemmings?" zeptala se sestra, která v ruce držela papírový náramek, na který chtěla napsat mé jméno a jméno našego rozkošného chlapečka. ,,Ano, jsme pevně rozhodnuti." přitakali jsme oba. Popsaný náramek mi připevnila na ruku a pak vzala jeden menší a dala ho malému Williamovi na ruku. Opatrně mi ho vzala z náruče a odnesla někam pryč.
#Trochu kratší díl. Bylo celkem těžký to nějak vymyslet, ale aspoň něco. Užijte si to, o prázdninách snad budu mít víc času. PS1: Byla jsem na koncertě 1D ve Vídni a bylo to naprosto boží. Můj první koncert v životě. Chyběl mi tam Zayn. A Harry mi připomínal tarzana od Disneyho. Nějaký útržky z koncertu jsme dala.i na instagram. Po předskokanech (McBusted) byly ještě videoklipy, pouštěli tam Good girls, She looks so perfect (viz.instagram), What I like about you a pak ještě I'm there a This is why od Hey Violet. Se sestrou jsme tam zpívali strašně nahlas, když pouštěli 5SOS a všichni okolo si mysleli, že jsme se zbláznili.
PS2: sorry za chyby, už se mi to nechce opravovat. :b
ČTEŠ
Ready for love {L.H.} cz (dokončeno)
Fanfic# Začátek tohohle příběhu se může zdát nudnej, ale pak už to má 'nějakej' děj. # Becky, obyčejná holka z L. A., která ještě nenašla toho pravého. Jednou se jí naskytne příležitost, jet na půlroční výměnný pobyt do Austrálie. Sydney, jasná volba. Dou...
