Ready for love {L.H.} cz (dokončeno)

Part 18

***O tři týdny později***

Další den kdy doprovázím Luka na kontrolu.

Museli jsme chodit do nemocnice každý týden. Lukovi se naštěstí vše hojilo tak jak mělo a za to jsem byla ráda.

Po rutinní kontrole se Lucas rozhodl, pro změnu, někam vzít on mě. Šli jsme tedy do toho lunaparku, kam jsme chtěli jít s Mikeym, než si to rozmyslel.

Jsem ráda, že jsme si to mezi sebou vyjasnili, aspoň doufám.

,,Těšíš se?", vzal mě okolo ramen Luke.

,,Jistě, že jo. Už se nemůžu dočkat."

,,A nejdřív pujdem do strašidelnýho zámku!! A pak půjdem třeba na horskou dráhu.", byl tak šťastný až mě to dojímalo.

Stiskla jsem ho pevněji za ruku a zastavila jsem, takže se zasekl a nemohl jít dál.

Chvíli na mě koukal. Chtěla jsem mu říct všechno o tom co mi řekl Mike a Ash, chtěla jsem to ze sebe dostat a nemuset na to myslet, být taky šťastná.

To by bylo sobecký, pak bych byla šťastná já a Luke by se trápil tím, jak se má ke klukům chovat. Takže ne, kluci mu to řeknou sami, nebudu mluvit za ně. Kdyby chtěli, tak už mu to dávno řeknou.

,,Děje se něco? Bolí tě hlava?", starostlivost přebila jeho šťastný úsměv. A pustil mou ruku.

Super Becky, ani nemusíš nic říkat a Luke je z tebe nešťastný. Bezva.

,,Ale nic, jsem v pohodě. Jen jsem si vzpomněla na to, že jsem doma možná zapomněla vypnout žehličku. Ale snad jsem jí vypla.", řekla jsem a nasadila jsem  úsměv.

,,Viděl jsem tě jak jí vytahuješ ze zásuvky a uklízíš do police.", začal se znova usmívat, políbil mě do vlasů a vzal mě za ruku.

Došli jsme do lunaparku a hned jsem byla tažena do strašidelného domu nebo jak to nazval Lucas, zámku. Nasedli jsme do vozíku, který se okamžitě rozjel.

Vjeli jsme do tmy, najednou všude začaly blikat světla a ze všech stran se ozívaly podivné zvuky a šramot. Namáčkla jsem se na Lukeyho, který se jen příjemně ušklíbl a obtočil ruku okolo mě.

Celou dobu jsem měla vykulené oči. Myslela jsem si, že to budou obyčejné figurýny, ale tam byli opravdoví lidi, kteří vyskakovali ze tmy a strašně nepříjemně ječeli.

Divím se, že Luke se ani trochu nelek.  Vyjeli jsme ven a já se ho držela jako klíště, nechtěla jsem se ho pustit, byla jsem celá ztuhlá.

,,Slečno pusťte se už jste venku.", zasmál se chlápek, který stál před domem 'hrůzy'.

Oklepala jsem se a pustila jsem se Luka, aby jsme z toho vozíku mohli vylézt.

,,To ses tolik bála?", křenil se jak blázen.

To ho to tak překvapuje? Vždyť je to od toho, aby se tam člověk bál.

,,Jo, bála. Vadí ti to snad?", zamračila jsem se a otočila jsem se k němu zády.

,,Naopak. Vůbec mi to nevadilo, bylo mi to přijemný. Tak už se nemrač.", zaculil se a našpulil rty.

,,Jdeš se mnou na horskou dráhu? Trocha adrenalinu neuškodí.", mrkl.

,,Proč ne, jestli se mi zase nebudeš posmívat."

,,Já se ti neposmíval. Jen jsem ti řekl, že je mi s tebou dobře.", procedil mezi zuby.