Večer u Jakuba
S Nikol jsme si nakonec docela dobře pokecaly, jen mi na ní něco nesedí, svým způsobem se mi zdá tak nějak falešná.
"Kdo by si dal špekaaa?" Přiletí do obýváku Tokáč. Skoro všichni zvedli ruku, i Nikol, což mě docela překvapilo. Celý večer se k sobě s Dominikem mají, a mě to doslova nahání husí kůži.
Všichni se přesuneme na terasu a Toky nechá kolovat jointa, přisedne si ke mě Jakub s lahví vína a podá mi ji.
"Díky." Usměji se na něj.
"Z toho si nic nedělej, není jeho typ." Pošeptá směrem ke mě.
"Je mi to fuk."
"Ale notak Vee." Začal mi tak říkat, ani nevím proč. "Vím že ti to jedno není." Dodá.
"Nechci o tom mluvit, ať si dělá co chce." Pokrčím rameny a snažím se předstírat, že je mi to opravdu jedno, i když se mi vaří krev v žilách.
"Nu dobrá." Povzdechne si Jakub a položí svoji dlaň na moji stehno. Kouknu se na něj a on mi pohledem naznačí ať počkám než si toho Dominik všimne. Po chvíli se Dominik opravdu podívá naším směrem, ale vůbec to neřeší a dál se plně věnuje Nikol.
"Půjdu domů, dlouho jsem tam nebyla." Řeknu směrem ke Kubovi.
"Neblbni, ser na to, za chvíli zase doleze."
"Myslím to vážně, zítra se uvidíme." Řeknu a vstanu ze židle, jednohlasně se se všemi rozloučím a vycházím vstříc nočním Pardubicím. Přece jen asi byla chyba pustit si Dominika k tělu, mohla jsem počítat s tím že hned jak bude mít možnost zdrhne za jinou...
Hned jak jsem přišla domů svalila jsem se do postele a usnula, sprchu nechám na ráno, jsem unavená z toho všeho přemýšlení o Dominikovi, radši ani nechci vědět co se tam bude dít..
Druhý den ráno....
Probudím se do deštivého rána, nejradši bych ještě spala ale už je 10 hodin, čas vstávat.
Vyhrabu se z postele a mé kroky směřují přímo do koupelny, pustím na sebe horkou vodu a mé myšlenky opět sklouznou k Dominikovi, mám takový divný pocit.. bojím se co přijde.
Když vylezu že sprchy zabalím se do županu, na hlavě si udělám turban a jdu si uvařit silné kafe, jako vždy s ním odcházím na balkón..
Zapálím si cígo a zapnu telefon s očekáváním, že na něm bude zpráva nebo zmeškaný hovor od Nika. Nic..ani čárka..
Hlasitě si povzdechnu a telefon odložím zpátky na malý konferenční stolek, mám ho od mámy..koupila mi ho když jsem se stěhovala... vlastně ani nevím jak se teď má, chtěla bych ji vidět, nebo jí aspoň zavolat, ale bojím se že na ni budu zbytečně zlá skrz tu událost s mým "otcem".. nejsem připravená na to ji říct že to vím.. bojím se reakce a bojím se že se neudržím a prostě vybouchnu... Zároveň ale asi nebudu připravená nikdy.
S odhodláním zvednu telefon a vytočím číslo. Po pár pípnutích mi to zvedne.
"Nazdar beruško, konečně jsi se ozvala, stalo se něco?"
"A-ahoj mami..mohla bych s tebou mluvit?"
"Jasně že ano, povídej.."
"Ne, ne nemyslím teď, myslím osobně, nechci to řešit po telefonu.." nervózně si mnu ruce.
"Jasně, klidně dnes přijď, stejně nemám nic na práci." Odpoví.
"Dobře, ve tři budu u tebe."
"Dobře zlato, paa."
"Pa.." Zavěsím..
Tak...a co teď? Mám si na rychlo vymyslet milostné trable? Nebo jí prostě říct pravdu o tom jak mě můj znovu v uvozovkách "otec" kontaktoval a měli jsme dvě schůzky?
Nemůžu to v sobě už dál dusit... prostě jí řeknu pravdu...
Odpoledne...
Stojím před naším rodinným domkem váhajíc jestli mám jít dovnitř, nebo prostě nasednout zpátky do auta, odjet a zachovat se jako zbabělec kterej si v sobě nese pocit zrady..
Najednou se můj zrak zastaví na houpačce uprostřed zahrady, postavil jí můj táta.. mám na mysli toho, který s námi od malička žil, a říkala jsem mu táto..byla jsem jeho malá holčička a bral mě jako vlastní...i když nemusel..pamatuju si jak mě na téhle houpačce houpával , smáli jsme se a mojí jedinou starostí bylo, co asi řeknou holky ve školce na moje nové svítící tenisky, nebo co bude vařit máma k večeři...
Jak moc bych si přála ty časy vrátit.. aspoň na chvíli..
Ještě chvíli váhám ale nakonec Zajdu za branku a zazvoním na zvonek.
"Zlatíčko! Tak moc se mi stýskalo!" Řekne máma a padne mi kolem krku. Objetí jí samozřejmě opětuji a pár minut v něm jen tak stojíme.
"To i mě mami, mohla jsi přece taky zavolat."
"Nechtěla jsem tě otravovat, vy mladý máte pořád něco na práci..a vůbec nestůj tu, pojď dál." Stoupne si bokem abych mohla vejít a já ji její vřelý úsměv vrátím, i když není ani tak upřímný, jsem ráda že ji vidím, ale mám strach z toho co nastane...
