Veronika
Sedím na balkóně a poslouchám písničky. Mám několik zmeškaných hovorů od Dominika i Jakuba. Ale nemám náladu se nimi zabývat. Mám toho už pokrk. V tom mi přišla další zpráva.
D: Veru potřebují s tebou mluvit, je to fakt důležitý!
V: máš dvě minuty.
D: tohle je na dýl, nemůžeme se prostě sejít a promluvit si?
V: a co je tak důležitého hm?
D: nechci to řešit po telefonu... Vyzvednu tě za půl hodiny fajn?
V: děláš si prdel?
D: prosím..
V:fajn.
Ten kluk se mi snad zdá. Opravdu by mě zajímalo co je to tak důležitý ho že to nemůže řešit po telefonu. To bude zase nějaká hovadina jak je u něj zvykem...
.
"Tak mluv." Pobídnu ho. Sedíme v kavárně naproti sobě a já čekám co z něj vypadne. Cítím jak se Nikovi chvějí nohy z toho jak je nervózní.
"Víš... popravdě já ani nevím jak začít, nebudeš mi to chtít věřit.."
"Dělej Dominiku nemám na tohle čas ani náladu." Protočím očima.
"Fajn, jsme něco jako nevlastní sourozenci." Pohlédne na mě zničeně a já vykulím oči.
"Dominiku apríl je až za půl roku. Vážně jsi mě kvůli nějakýmu debilnímu vtipnu vytáhnul ven?" Nevěřícně na něj koukám. V tom chytne moji ruku a znovu spustí.
"Kurva Veroniko já z toho taky nejsem dvakrát odvařenej." Řekne vážně a já nevím co na to říct.
"Chceš mi říct že jsme nevlastní sourozenci? Jak jsi na to jako přišel prosimtě?" Optám se smíchem.
"Můj nevlastní táta je tvůj táta." Odpoví.
"Do hajzlu nechápu o co tady jde." Rozmáchnu rukama.
"Tak jinak.. tvůj táta tě ..jak to mám říct...vyrobil? A před tím než jsi se narodila tvojí mámu opustil..a začal randit s mojí mámou, která semnou a s bráchou byla sama když mi byly dva roky, protože můj táta umřel, a tady ten od nás potom odešel asi když mi bylo patnáct, a teď po nějaké době se ozval s tím že by chtěl vědět jak se máš a poznat tě..." Vzhlédne ke mě a já se snažím vstřebat všechny informace.
"Takže ty mi chceš říct že můj táta není můj táta?"
"No ten s kterým teď žije tvá máma tak ne, Marek je tvůj nevlastní otec. Petr je tvůj vlastní, a zároveň můj nevlastní, už to chápeš?" Optá se s nadějí v očích.
"To je píčovina... máma by mi to řekla." Zakývám nevěřícně hlavou.
"Jak vidíš tajila to před tebou skoro dvacet let. A tvůj vlastní z fotr tě teď chce poznat a starat se." Dominik si založí na prsou a já vidím ten vztek v jeho očích.
"Jaký je?" Optám se po chvíli mlčení.
"Neskutečnej..." Řekne Dominik tajemně a vzápětí pokračuje.
"Většího zkurvysyna jsem nikdy neviděl! A slibuju ti, že ho nenechám aby ti zkurvil život... nemusíš se bát.." řekne Dominik a opět chytí moje studené dlaně do těch svých.
"Takže my dva jsme sourozenci?..." Vzhlédnu k němu zděšeně. Nikdy mě nic nedostalo víc jako tahle informace... můj táta není můj táta a Dominik je něco jako můj bratr..
"Nevlastní.." dodá a já se rozbrečím.
"Proč se kurva tohle musí dít?" Složím svoji hlavu do dlaní a naplno se rozbrečím.
"Pojď, půjdeme pryč..." Pomůže mi zvednout, zaplatí a společně odcházíme z kavárny. Nemůžu zastavit pláč...tohle mámě v životě neodpustím..
"Nebreč Princezno.." řekne Dominik něžně a zastrčí mi pramínek vlasů za ucho. Sedíme v jeho autě a já mám pocit, že se mi celý svět hroutí přímo pod nohama...
❤️❤️❤️❤️
