"Dáš si čaj, kafe? Limonádu?" Nabídne mi.
"Čaj díky." Usměji se a posadím se ke stolu.
Po chvíli máma přijde společně s dvěma šálky kávy a ja vím..že už není cesty zpátky.
"Tak povídej."
Zhluboka se nadechnu a spustím..
"Víš.. vážně jsem za tebou nechtěla přijít s něčím takovým, ani by mě to ve snu nenapadlo že se něco takového stane..."
"Zlato ven s tím.. někdo ti ublížil?" Jo..ani nevíš jak moc...
"Ne nikdo mi neublížil jen... Pamatuješ si Dominika? Toho kluka jak jsem na něj pořád nadávala? Toho jak mě na základce tahal za culíky?"
"Ano, a já ti pořád říkala co se škádlivá to se rádo mívá." Zasměje se, což mě donutí se při pomyšlení na Dominika taky pousmát.
"Proč jsi mi to neřekla?"
"Neřekla co?"
"Neřekla jsi mi že můj táta vlastně není můj táta sakra..." Bouchnu do stolu pěstí. Všechno to na mě dolehlo..propadnu pláči a hlavu složím do dlaní..
"Zlatíčko já..."
"Ty co? Nejsem snad už dospělá? Mohla jsi mi to říct přece už dávno!" Řeknu mezi vzlyky..
"Nechtěla jsem tě zatěžovat něčím, nebo spíš někým kdo by ti do života stejně nic hezkého nepřinesl..a vůbec jak jsi se o něm dozvěděla? A jak s tím souvisí Dominik?"
"Dominikova máma s ním žije.. je to Dominikův nevlastní otec.... Kontaktoval mě přes Nika a měla jsem s ním dvě schůzky..."
"Cože? A proč jsi mi nic neřekla?" Řekne vyděšeně máma.
"Byla jsem na tebe naštvaná! Pořád jsem ale musela jsem s tím ven..ani si nedokážeš představit co to pro mě bylo...a hlavně nechápu co jsi na takovým idiotovi viděla..."
"Ano to ani já ne...proto jsem tě toho chtěla ušetřit... promiň mi to Veru.. víš že jsem pro tebe vždycky chtěla to nejlepší..."
"Ano já vím.. promiň..." Obejmu jí a zároveň necham svoje slzy volně proudit ven.. přidá se ke mě i máma která přede mnou nikdy nebrečela..nikdy neukázala bolest..nikdy neukázala že je unavená, nikdy na mě nebyla zlá a vždycky mě bránila, důvěřovala mi, a podporovala mě ve všem co jsem dělala nebo chtěla dělat.. málokdy mi řekla ne a byla mi vždy oporou..bylo ode mě nefér jí to dát takhle vyžrat..
Dokonce i když byla nemocná..nikdy to na sobě nedala znát.. vždy byla usměvavá a nikdy mi nedala důvod k tomu abych o ní měla strach, i když jsme na tom nebyli finančně dobře, chodila do práce na přesčasy abych mohla dostat k narozeninám tu panenku z časopisu kterou jsem si tak moc přála, abych měla co do pusy a co na sebe... vždycky to byla silná žena plná odhodlání, lásky a snahou se ostatní starat jako o vlastní.. nedokážu ani slovy popsat jak tuhle ženu miluju a obdivuju...
"Miluju tě mami..." Řeknu mezi vzlyky a cítím jak si mě máma přitiskne více k sobě.
"A já tebe Beruško.."
Dojemnější část, chvilkama se chtělo brečet i mě a došlo mi že vlastně celou dobu popisuji svoji úžasnou mámu! Važte si svých maminek! ❤️
