Exchange Student [CZ] ✓

15. | Tak to nedělej

Domů jsem se dostala až za tmy. Úplně jsem ztratila pojem o čase. Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek a plánů jak uškodit Ashtonovi, že jsem si ani neuvědomovala, že se blíží sedmá hodina večerní, která jasně značila večeři.

„Omlouvám se, že jdu pozdě," přispěchala jsem k Anne, která postávala u plotny a pečlivě míchala obsah hrnce. „Úplně jsem ztratila pojem o čase a neuvědomila si, že je takhle pozdě."

„Když mi pomůžeš s večeří, odpustím ti to," zažertovala a nechala mě, abych si stoupla blíže do její blízkosti a naklonila se nad hrnek, abych odhadla jeho obsah. „Špagetová omáčka," vysvětila a já se na ní nesměle pousmála, „můžeš dát vařit těstoviny," poradila mi, když si všimla mého ztraceného výrazu.

„Dobře," pousmála jsem se a natáhla se ke skříňce, ve které měla Anne uskladněné veškeré těstoviny a cereálie. Popadla jsem pytlíček se špagetami a položila si ho na pult. Z dolní skříňky jsem vzala dostatečně velký hrnek a napustila do něj vodu. Přidala jsem do něj špetku soli a dala ho na sporák, který Anne přednostně zapálila. Do vroucí vody jsem vhodila odhadem správné množství těstovin a zády se opřela o kuchyňský pult.

„Byl s tebou i Ashton?" zeptala se Anne z ničeho nic a já se na ni zmateně podívala. „Ať už jsi byla kdekoli, byl tam s tebou?"

„Ne," vyhrkla jsem. Pořád jsem si vzpomínala na tu hnusnou zprávu, kterou mi Ashton po naší hádce napsal. „Naposledy jsem se s ním viděla asi před třemi hodinami. Proč? Stalo se něco, Anne?"

„Nechci tě děsit, ale Ashton tady nebyl, když jsem přišla domů. Občas to dělá, když je hodně rozrušený, nebo když se tady necítí dobře. Když tohle udělal naposledy, domů přišel až ve čtyři hodiny ráno," přiznala.

„Volalas mu?" vyhrkla jsem. Stupidní otázka. Jasně, že mu volala. Přikývla. „Mám mu zavolat já?" zeptala jsem se.

„Ano, prosím," vydechla. „Mám o něj hrozný strach. Nechci, aby se dostal do nějakých potíží."

 S chápavým přikývnutím jsem ji nechala v kuchyni samotnou a odešla do koupelny, která mi byla blíže než vlastní pokoj. Bez váhání jsem se v ní zamknula a vytočila Ashtonovo telefonní číslo a čekala. Ashton to nevzal okamžitě. Napadlo mě, že se možná opil. Nechápala jsem sice, proč se takhle divně zachoval. Byl to přeci jen on, kdo tohle všechno ukončil. Možná jsem si to všechno špatně vykládala a on odešel, protože prostě chtěl. Možná jsem jen chtěla, abych v tom byla namočená já. Nechtěla jsem být totiž jediná, kdo k tomu druhému ještě něco cítí.

„Hm?" zabručel, když můj hovor přijal. „Co chceš?"

„Kde seš, Ashtone?"

„Pročpak? Snad o mě nemáš strach, princezno," zasmál se a já se nad jeho oslovením začervenala. Byla jsem na něj sice neuvěřitelně naštvaná, ale z nějakého důvodu mě tohle jeho oslovení zasáhlo přímo u srdce.

„Samozřejmě, že ne," zalhala jsem. „Seš mi úplně volnej, Irwine. Ale tvojí matce volnej nejseš," vyhrkla jsem. „Takže buď prosím tě rozumnej a vrať se domů."

„Neříkej mi, co mám dělat, Mikaylo," řekl podrážděně a já sklopila pohled, jelikož se mi jeho tón vůbec nelíbil.

„Pil jsi?" zeptala jsem se slabě.

„Trošičku," zasmál se, „ale nemusíš se být, Mikaylo, jsem v naprostém pořádku."

„Zeptám se ještě jednou, ano?" zeptala jsem se ho nervózně a zároveň mu nechala šanci, aby reagoval. Věděla jsem totiž, že by mě poslal k šípkům. „Kde jsi?"