Exchange Student [CZ] ✓

5. | Čí je to krev?

„Díky za odvoz," špitla jsem a rychle chytla kliku, abych z jeho auta zmizela co nejdřív.

Náš rozhovor, který jsme spolu vedli, skončil tragicky a trapně. Ashton ke mně byl upřímný, což mě překvapilo. Nechoval se ke mně mile skoro nikdy, ale někdy měl světlé chvilky. Třeba dneska jednu takovou chvilku měl, když mě dobrovolně odvezl domů.

„Mikaylo, počkej," chytl mě za zápěstí, když jsem otevřela dveře od auta a chystala se jej opustit. Překvapeně jsem se na něj podívala a on ucukl pohledem. Když se na mě znovu podíval, netrpělivě jsem čekala, co z něj vypadne.

„Co je, Ashtone?" popohnala jsem ho.

„Nechci ti mluvit do tvého života a říkat ti, co bys měla dělat," přiznal a já se na něj nechápavě zadívala. „Můj otec dělal to samé mé matce a podívej, jak to skončilo."

Bylo zvláštní ho slyšet, jak přirovnává vztah svých rodičů k našemu vztahu. Souhlasně jsem přikývla, ačkoli jsem si ani omylem neuměla představit, jaké to pro něj musí být, když jsou jeho rodiče rozvedení.

„Ale ocenil bych, kdybys mě alespoň jednou poslechla," znovu na sebe upozornil a tím upoutal mou pozornost. Všimla jsem si, že byl nervózní. Stiskl na mé ruce ani o trochu nepovolil, ačkoli se mu začínala klepat ruka. „Přestaň se s ním vídat."

„Ashtone," zašeptala jsem. Nelíbilo se mi, kam směřoval.

„Já vím, že mě nemáš ráda a nechceš mě poslouchat. Věř mi, je to vzájemné," odmlčel se a já měla sto chutí odejít z jeho zatraceného auta a nechat ho tam s jeho egem samotného. Ale neudělala jsem to. Nechala jsem se jím držet za ruku a trpělivě čekala, co mi ještě řekne. „Nelíbí se mi představa, že bys snad mohla být jeho kamarádka."

„Proč ne?"

„Protože představa vašeho rozhovoru, který by jistě zahrnoval mou osobu, mi nahání husí kůži, Mikaylo," přiznal.

Do teď jsem si neuvědomila, jak celou situaci viděl on. Musela jsem uznat, že měl pádný důvod pro to, aby nás chtěl od sebe. Když trochu pookřál, všimla jsem si, že vlastně není úplný kretén, za kterého jsem ho považovala.

„Ashtone," zvedla jsem k němu zase pohled. „Udělám, co bude v mých silách," slíbila jsem. „Ale ty zase udělej všechno, co bude v tvých silách, abych se dneska v noci pořádně vyspala."

Představa, že by Ashton dneska zase bušil do svých bicí, mě děsila.

„Už běž, Mikaylo," zasmál se a pustil mě. Nedostala jsem od něj slib, že dneska nechá svá bicí na pokoji, ale nečekala jsem, že by to mohlo dopadnout nějak jinak.

Zabouchla jsem za sebou dveře a vydala se vstříc domu, ve kterém jsem se do dneška zatím jen ztrácela. Upřímně jsem pochybovala, že se v tomto domu někdy budu cítit jako doma. Přeci jen se nejednalo o typické prostředí, na které jsem byla zvyklá. V obývacím pokoji nebyl krk, na který jsem z domova byla zvyklá. Na zdích visely obrazy Ashtona a jeho rodiny, nikoli moje a mé rodiny.

„Seš doma, zlato?" zaslechla jsem povědomý hlas Ashtonovi mamky ozývající se z kuchyně. Automaticky jsem se za ním vydala.

„Ahoj," levým bokem jsem se opřela o klenbu dělící kuchyň od jídelny. „Zrovna jsem přišla, děje se něco?"

„Ne, nic se neděje, beruško," pousmála se na mě. „Jen bych potřebovala, abys vyzvedla dvojčata ve škole. Musím dovařit jídlo k večeři předtím, než odejdu na noční šiftu do práce."

„Jasně, to nebude problém," chabě jsem se na ní pousmála. Vlastně to trochu problém byl, jelikož Ashton zrovna odjel autem pryč a škola byla bůhví jak daleko.