Exchange Student [CZ] ✓

30. | Padá hvězda

Autobus jede po silnici dobrou hodinu, a čím déle jedeme po uzoučké písčité silnici, tím více se bojím, že budeme úplně odtrženi od civilizace. Nakláním se před Mayu tak, abych o něco lépe viděla z okna a mohla kontrolovat okolí, které jsme míjeli. Je nutno podotknout, že většinou to byly jen vysoké stromy, které se svíjely pod vlivem větru a lehce do rytmu vlnily, nebo polorozpadlé budovy, v nichž již určitě nikdo nebydlel. Sama bych se k nim bála jen přiblížit, aby se mi snad nesesypaly před očima. Zhruba po dalších deseti minutách se autobus konečně zastaví a já se při pohledu z okna jemně otřesu, protože výhled z něj je ještě méně lákavý než před pár minutami. Dokola nás obepíná nekonečný les, venku fouká silný vítr a já vím, že tam bude určitě velká zima, i když je teprve polovina října.

„Bože, to je kosa," poznamená Maya, jakmile společně vystoupíme z autobusu a čekáme, až nám řidič vyndá naše zavazadla, abychom se mohli pohnout z místa a jít se ubytovat do našich chatek.

„To mi povídej, mám úplně husí kůži," poznamenám a mnu si o sebe ruce, abych se alespoň trochu zahřála. Na svých ramenech ucítím cizí ruce a následně si mě k sobě ony ruce prudce otočí. „Možná bys mě nemusel neustále přepadat zezadu," zamumlám k Ashtonovi, „děsíš mě tím."

Ashton na mé postěžování neřekne absolutně nic, jen se slabě zasměje a natáhne ke mně ruku, ve které svírá tlustý tmavě modrý svetr. Překvapeně pohledem těkám z Ashtona na svetr a nemůžu se srovnat s faktem, že mi projevil takhle krásné gesto.

„Oblíkni si ho," poznamená směrem ke mně, když si všimne, že na svetr jen hledím. Chytne mě za předloktí, otevře mou dlaň a svetr mi položí do ruky. S těmito slovy mi zmizí z dohledu a já zůstanu oněměle sledovat svetr, který si pak následně přetáhnu přes hlavu. Zachumlám se do něj a rukávy si stáhnu tak nízko, jak jen to jde, abych do nich mohla schovat i své prsty. Svetr je teplý a příjemný, ale hlavně voní přesně jako Ashtonova kolínská, což je fakt, který mě přímo hladí po duši.

Maya mi věnuje drobný úsměv a kývne hlavou k vyndaným zavazadlům, které se nacházejí před zastaveným autobusem. Chvíli mi trvá, než v té hromadě najdu svůj černý kufr. Chopím se rukojeti a přitáhnu si ho k sobě blíž. Když i Maya najde své zavazadlo, jsme odhodlané vyrazit k profesorce Tannerové a vzít si od ní klíček k chatce. Při pohledu na bahno na zemi však nepřichází v úvahu, že bych snad kufr měla táhnout po kolečkách a dostat do nich všechnu tu hlínu. Chopím se ho tedy úplně jinak a zvednu ho ze země. Je překvapivě hodně těžký a mě dělá každý krok potíže. Maya má malou sportovní tašku, což jí osobně závidím. Já jsem bohužel moc na výběr neměla, protože tohle byl jediný kufr, se kterým jsem do Austrálie přiletěla. Má blonďatá kamarádka převezme od profesorky klíče od jedné z chatek a mávne na mě rukou, abych jí následovala. Vzhledem k tomu, že máme chatku s číslem jedna, a vzhledem k mému štěstí je chatka umístěna na vrcholu kopce, na jehož prostoru se nacházel celý chatkový tábor. Maya je zhruba v polovině cesty, zatímco já se stále plahočím do kopce s kufrem ve své náruči a s potem, který mi stéká z čela. Ucítím mužské ruce na mých lopatkách a zastavím se, což není vůbec prudký pohyb, jelikož jsem se pohybovala značně pomalu.

„Ukaž, pomůžu ti," osloví mě usměvavý blonďák a upře na mě své andělsky modré oči. S úlevou pustím svůj kufr a sleduju ho, jak si ho bez sebemenších problémů vezme do své pravé ruky.

„Díky, Luku," řeknu vděčně.

„Chatka?" zeptá se mě, když s kufrem leze do kopce s mou maličkostí po svém levém boku. Rychle vyhrknu odpověď a sleduju jeho drobný úsměv, který se mu objeví na tváři. „V tom případě jsme sousedi, Irwinová, s Ashtonem bydlíme ve dvojce."