Exchange Student [CZ] ✓

23. | Dokaž to

Rozhovor mezi mnou a Adrianem plynul zcela nenuceně po celou cestu směrem k restauraci, ve které jsme měli rezervaci. Přišlo mi až neuvěřitelné, kolik jsme toho spolu měli společného, a jak snadné se s ním bylo bavit. Nemusela jsem se bát, že třeba řeknu něco hloupého, nebo nepatřičného. Měli jsme totiž i stejný smysl pro humor, čemuž jsem skoro nevěřila. Najít někoho se stejným smyslem pro humor pro mě nikdy nebylo jednoduché a já si vždycky přišla jako naprostý blázen, když někdo nepochopil můj sarkastický pokus o žert.

„Takže jsi jedináček?" zeptá se mě zvědavě na další otázku a já kladně přikývnu. „Nebylo to pro tebe osamělé dětství, když sis neměla s kým hrát? Z vlastní zkušenosti vím, že jsem o prázdninách umíral nudou, když sestra odjela na tábor."

„S rodiči mám skvělý vztah," odmlčím se, „a přiznávám, že jsem někdy po sourozenci toužila, ale být jedináčkem má i své výhody," řeknu se smíchem a Adrian chápavě přikývne. „Kolik je tvé sestře?" optám se zvědavě.

„Jednadvacet," odvětí, „jsme od sebe tři roky."

„Musíte mít mezi sebou krásný vztah," poznamenám. Byl mezi nimi věkový rozdíl jen tří let, což není vůbec velké číslo. Z toho jsem usoudila, že si spolu musejí dobře rozumět. „Jak se jmenuje?"

„Sam," odpoví, „ale dost o mě a mé rodině. Prozraď mi o sobě ještě něco víc. Kromě toho, že jsi neuvěřitelně dobrá na dějiny a světovou historii."

„Hele," pobaveně do něj šťouchnu, „říkala jsem ti, aby sis ze mě neutahoval, Adriane."

„Fajn, fajn!" zvedne ruce nad hlavu na znamení, že se vzdává a já se od srdce zasměju. Jakmile dá ruce dolů, odvážím se a pravou rukou se dotknu té jeho levé. Naše pohledy se střetnou a Adrian se slabě usměje. Propleteme si spolu prsty a já si s úsměvem oddychnu, když mě od sebe neodstrčí. „Tak co mi o sobě povíte, slečno? Nějaké další neuvěřitelné koníčky?"

„Neuvěřitelné přímo ne, ale čas od času zpívám," řeknu nesměle. „Ale vážně nejsem dobrá, fajn? Nejsem nějaká další mladá talentovaná dívka, ze které se za dva roky stane světoznámá zpěvačka."

„Nepodceňuj se, Mikaylo. Obzvláště přede mnou ne, prosím. Věřím, že máš úžasný hlas. Řekni mi, prosím, že si ho neschováváš pro sebe," řekne starostlivě.

„Ne," zatřesu hlavou, „vlastně jsem se před pár týdny přidala do školního sboru," odvětím a Adrian mi věnuje spokojený úsměv.

„O tomhle mluvím," stiskne mou ruku. „Takže sbor, povídáš? Řekni mi o tom něco víc."

„To by tě nezajímalo," zatřesu hlavou.

„Týká se to tebe, Mikaylo. Takže ano, rozhodně by mě to zajímalo a chci, abys mi o své lásce ke zpěvu řekla úplně všechno."

„Nezasloužím si, abys byl ke mně takhle milý," povzdechnu a Adrian se prudce zastaví. Zarazím se a i já zastavím. Přitáhne se mě k sobě blíž a rukou mi nadzvedne bradu, aby mi viděl do očí.

„Jsi jedna z nejupřímnějších a nejhodnějších dívek, které jsem kdy poznal. Takže mi neříkej, že si něco nezasloužíš. Zasloužíš si být šťastná. Zasloužíš si všechno, po čem se ti zachce."

„Nejsem zvyklá na to, že se mnou nějaký kluk zachází takhle... pěkně," dostanu ze sebe pravdu a zahanbeně sklopím hlavu.

„Nech mě hádat," odmlčí se, „Ashton."

„Nemluvme o tom," povzdechnu si.

„Rozumím tomu, že o tom nechceš mluvit, a vím, co si o mně musíš myslet. Vůbec tě neznám a i přes to se snažím soudit někoho, kdo si ukradl tvé srdce. Pravda je, že Ashtona vůbec neznám. Nevím, čím jste si spolu prošli, ale viděl jsem tvůj výraz, když se k tobě u skříněk přihlásil. Viděl jsem tu bolest v tvých očích, Mikaylo. Netvrď mi, prosím, že ti neublížil."