Exchange Student [CZ] ✓

16. | Musím přitvrdit

„Proč mám pocit, že se ti strašně hodí, že je dnes sobota?" poznamenala jsem jízlivě a položila před Ashtona hrneček černé kávy a prášek proti bolesti.

„Nech si toho," zabručel a natáhl se po prášku. Protočila jsem oči v sloup a pobaveně si sedla naproti němu, abych ho mohla pozorovat, jak skučí bolestí. „Nehorázně moc si to užíváš, nemýlím se?" optal se mě, jakmile zapil prášek, který měl jeho bolest utišit.

„Ne," zatřásla jsem hlavou, „přece bych nechtěla, aby ti bolest bránila ke šťastnému dni," odvětila jsem a v duchu jsem si připravovala svou další větu. Naklonila jsem se k němu přes stůl blíž a s drobným úsměvem zašeptala: „Jsem to já, kdo ti chce ke šťastnému dni bránit," špitla jsem se zlomyslným výrazem a zvedla se ze židle.

Když jsem byla u domovních dveří s bundou v ruce, Ashton mě zastavil svou otázkou. „Kam jdeš?"

„Ven," odvětila jsem pobaveně. „Užij si své odpoledne se svou nejlepší kamarádkou – bolestí. Snad tvá samota nebude až tak... hrozná."

Trápit Ashtona mě nehorázným způsobem bavilo, i když na druhou stranu se mi zdálo, že jsem klesla na jeho úroveň. Nechtěla jsem se mu mstít, protože jsem k tomu vlastně žádný pádný důvod neměla. Jen jsem si přála, aby se cítil stejně mizerně jako já. První dny po mém příletu do Austrálie byly nejhorší. Chybělo mi rodné Španělsko a chyběli mi přátelé a rodiče. Doufala jsem teda, že můj nový starší sourozenec mi bude nápomocný. Doufala jsem v jeho pomoc. Ale místo toho mi byl přidělen Ashton, který... no řekneme, že nebyl přesně mou vysněnou představou. Většinou býval krutý a mstivý, ale měl i své světlé chvilky. Ty však nenechal snadno vyklouznout na povrch. Tedy alespoň přede mnou se zdálo, že tomu tak není. Vlastně se mi i zdálo, že mě vážně nemá rád, ba mě dokonce nenávidí. Neměl k tomu důvod. Alespoň já jsem si myslela, že k tomu důvod nemá. Nikdy jsem mu nic neudělala. Vždyť byl proti mně už v den mého příletu. Vlastně byla i pravda, že s Anne jsem byla v kontaktu už pár měsíců před mým termínem příletu. Chtěla jsem navázat kontakt i s Ashtonem, ale bylo to jako... jako by se mě snažil vystřihnout ze svého života. Jakoby mě tady v Melbourne nechtěl. Jakoby věděl, že mu budu protivná.

„Je to jen horší," postěžovala jsem si svému černovlasému kamarádovi, zatímco jsem mu pomáhala se sestavením malé knihovničky. „Věř mi, Calume. Myslela jsem si, že to mám pod kontrolou. Myslela jsem, že do něj alespoň trochu vidím, ale... spletla jsem se. Je to... úplně cizí člověk. Nedokážu kontrolovat a předvídat jeho chování. Vymklo se to kontrole."

„Záleží ti na něm?" zeptal se a opatrně našrouboval šroubek do dřeva a tím ho připevnil k tomu druhému, které mělo tvořit poličku.

„Nevím," špitla jsem, „asi ano. Je to těžký takhle říct. Na jednu stranu bych řekla, že je mi úplně ukradenej, ale na druhou stranu... to říct zkrátka nemůžu."

„Je to kretén, v tom s tebou souhlasím," odvětil. „Neznám ho a ani nechci. Tvoje vyprávění o něm nikdy nebylo... zrovna dvakrát pozitivní."

„Dělá mi jen samé naschvály, víš? Hraje tu svojí stupidní hru a každým dnem zvyšuje pravidla o úplně novej level. Do nedávna mu stačily drobné urážky a naschvály, ale teď... změnil ho. Celá ta hra se úplně zvrtla. Hraje na city a já nevím, jak dlouho to pod tímhle tlakem vydržím."

„Jak přesně to myslíš, že hraje na city?"

„V jednu chvíli mě od sebe odhání," řekla jsem zbrkle, „a potom mi tvrdí, jak zoufale moc si přeje mě políbit. Dneska ráno se tvářil, jakoby se nic ze včerejší noci nestalo. Jasně. Chápu, že byl ožralej, ale člověk prostě nezapomene události z celýho večera," rozhodila jsem rukama.