Exchange Student [CZ] ✓

1. | Budeš nám chybět

Otáčení koleček na mém velkém černém kufru ve velké hale zanechávalo poměrně hlasitý zvuk a já se jej snažila ignorovat stejně, jako jsem se snažila ignorovat svůj strach z létání letadlem. Létání letadlem mi nikdy neděsilo tolik jako dnes. Chystala jsem se udělat jeden z největších kroků svého života a to opustit Španělsko. Na tu chvíli jsem čekala tolik let a teď, když tu byla, jsem měla strach.

Zastavila jsem se před bránou, za kterou mohou pouze cestující, a pohlédla na své rodiče. Táta se na mě díval pyšně a já věděla, že je za mě rád. Jeho malá holčička se konečně postavila na vlastní nohy a udělala krok do nového světa. Máma plakala a já se musela držet, abych neplakala s ní.

„Jakmile přistaneš, zavolej nám, Mikaylo," řekla mi matka, zatímco mě drtila ve svém objetí a já se snažila zahnat slzy, které se mi hnaly do očí. Nečekala jsem, že loučení bude až takhle těžké.

„Budeš nám hrozně chybět, zlato," vzal si mě do objetí táta a já mu položila hlavu na hruď.

Pustil mě a já popadla rukojeť kufru na kolečkách a vydala se vstříc paní, která se starala o kufry, které přijdou do úložného prostoru letadla. Nejistě jsem položila kufr na váhu a dámě podala svou letenku. Ta si ji pečlivě prohlédla a následně mi ji podala zpět i s místenkou na můj kufr. Můj kufr naštěstí nepřekročil danou váhu patnácti kil, čímž se mi jedině ulevilo.

Měla jsem jeden z těžkých kroků za sebou. Teď už přede mnou čekalo jen odbavení, z čehož jsem měla největší strach. Vždycky jsem se obávala, že pod rentgenem zapípám. Postavila jsem se do fronty lidí a začala si z příruční tašky vyndávat menší elektroniku. Když na mě konečně došla řada, vzala jsem si plastovou mističku a začala do ní své přístroje umisťovat. Opatrně jsem do ní položila mobil, MP3 přehrávat a notebook. Další na řadu přišla napěchovaná peněženka, ve které jsem měla převážně drobná eura do automatů s pitím. Sundala jsem si stříbrné hodinky a černou koženou bundu položila navrch všech mých věcí. Pán, který na rentgen dohlížel, mávl a já pod rentgenem prošla. Nezapípala jsem, tudíž jsem v duchu jásala.

Došla jsem k pultíku a pracně si skládala věci do mé příruční tašky a doufala, že na nic nezapomenu. Zapnula jsem tašku a s úsměvem na rtech se vydala vstříc mé další zastávce, kterou měly být dámské záchody.

„Nezapomněla jste si mobil?" ozval se za mnou mužský hlas a já se okamžitě otočila, aniž bych si byla jistá, že otázka byla adresována přímo mě. Byla. Muž ve své pravé ruce svíral můj iPhone v růžovém obalu a já přikývla.

„Jo, děkuju," došla jsem k němu a převzala si od něj svůj mobil. Byla jsem vystresovaná. Jelikož jsem musela cestovat sama, rázem jsem měla více starostí. Zrovna jsem málem ztratila mobil, což by určitě nebyl dobrý krok k mému novému začátku.

„Kam cestuješ?" došel ke mně můj zachránce a já si od něj vzala můj mobil. Zasunula jsem ho do vnější kapsy od mé příruční tašky a zapnula ji.

„Do Austrálie," odvětila jsem s drobným úsměvem, který jsem brala spíše jako samozřejmost, než že bych se na něj úplně cítila. „Konkrétně na letiště v Melbourne."

„Páni, tak to vypadá, že máme stejnou cestu," usmál se na mě a zkoumal mojí letenku, kterou jsem ještě v tu chvíli svírala ve své levačce. „12A?" přečetl mou místenku a já kývla. „Já mám 11C, to je jen přes uličku."

Nyní jsem ho obdařila skutečným úsměvem. Sice jsem tohoto člověka neznala, ale představa, že nebudu muset trávit devět hodin úplně sama, mě těšila. Příjemně.