Exchange Student [CZ] ✓

20. | Sladké sny

Zabouchnu za sebou dveře od kabinky na dívčích záchodech a sednu si na uzavřený záchod tak, abych se mohla pokusit uklidnit. Ač se snažím sebevíc, slzy mě neposlouchají a stále mi stékají po tvářích. Divím se, že jsem ještě stále schopná pláče. Rukávem od trička si slzy stírám z tváře, ale to mi v ničem nepomáhá. Zbystřím, když zaslechnu dveře od místnosti. Snažím se zůstat potichu, ale místností se ozývá odezva mého zoufalého pláče.

„Mikaylo?" osloví mě mužský hlas a já okamžitě poznám Michaela. Sklopím pohled na špičky svých špinavých tenisek. Nehodlám Michaelovi odpovědět. Nechci, aby mě takhle viděl. „Vím, že tu seš," řekne konejšivým hlasem a já spatřím, jak se jeho kroky zastaví přesně u mé kabinky. Slabě na ní zaklepe, ale zůstane potichu.

„Běž pryč, prosím," špitnu.

„Ne," protestuje, „ty jsi taky neodešla, když mi bylo mizerně. Zůstala jsi po mém boku a já udělám totéž. Neodejdu, i kdyby to znamenalo, že budu sedět před touhle kabinkou až do večera."

Neochotně se ze záchodu zvednu a kabinku jedním tahem otevřu. Michaela spatřím okamžitě. Jeho zářivě červené vlasy a jeho modré oči plné starosti. Se vzlykem padnu do jeho náruče a on si mě k sobě svýma medvědíma rukama přitiskne ještě pevněji. Hlavu zabořím do jeho hrudi a on si svou hlavu opře o tu mou.

„Odvezu tě domů," nabídne se, ale já zatřesu hlavou.

„Ne, prosím," špitnu, „domů ne."

„Dobře," řekne chápavě a pustí mě ze svého objetí. Okamžitě chytím jeho ruku, abych neztratila kontakt s jeho tělem a propletu si s ním prsty. Michael je skutečně jediný přítel, kterého jsem v tuhle situaci dokázala vidět. Maya a Sarah byly sice vážně fajn a já je měla šíleně ráda, ale nechtěla jsem slyšet jejich řeči o tom, že se všechno zlepší. Michael byl chápavý a věděl, že o tom nechci mluvit. A tak se na to zkrátka neptal.

Společně opustíme prostory dívčích toalet. Vážně by asi nebylo dobré, kdyby nás tu někdo společně viděl. Naše cesty se rozdělí před místností, ve které se náš sbor tradičně schází.

„Přinesu ti batoh," řekne s drobným úsměvem a já slabě přikývnu. Zády se opřu o zeď a s nepřítomným pohledem hledím na zeď naproti mně. Modlím se, aby tenhle den konečně skončil a já mohla ulehnout do své měkké postele. „Pojď," vezme mě okolo ramen Michael a já si od něj vezmu svůj batoh, který mi tak laskavě přinesl. Pověsím si ho přes levé rameno a s vděkem Michaela následuju na školní parkoviště.

„Řídíš?" zeptám se zvědavě a můj hlas konečně nezní tak uplakaně a nakřápnutě. Vlastně už zní skoro jako dříve, což je pokrok.

„Jo," přikývne, „ale asi ne přesně ten dopravní prostředek, který by se ti zamlouval," řekne s pobaveným výrazem a dovede mě ke své motorce. Vyjukaně na ní zírám a chvíli i nepříčetně vrtím hlavou. „Ale no tak, Mikaylo!" řekne s úsměvem a podá mi šedivou helmu. Pohled z helmy upřu na osobu vycházející ze školní budovy. Není to nikdo jiný než Ashton. Do očí mi znovu vytrysknou slzy a já si od Michaela helmu v mžiku vezmu.

„Jedeme," řeknu urychleně a snažím si helmu zapnout.

„Dýchej," poradí mi Michael a vlastnoručně mi helmu zapne. Jakmile se Michael posadí na motorku, usadím se za něj a rukama se chytnu jeho pasu. Pro všechnu bezpečnost si je sepnu k sobě a k Michaelovi si poposednu o něco blíž. „Můžeme?" zeptá se.

Spatřím Ashtona, jak hledí naším směrem. Jakoby sledoval jen a jen mě. Nevidím jeho výraz na tváři a jsem za to i nesmírně ráda. I takhle zdálky mě bolí se na něj dívat. „Ano, prosím," vydechnu.