Exchange Student [CZ] ✓

7. | Lhal jsem

Vystoupila jsem z auta a zabouchla za sebou dveře. Ashton udělal to samé, akorát navíc ještě v rychlosti zamkl auto. Za normálních okolností bych na něj nečekala, ale bohužel bych bez něj na hodinu španělštiny netrefila ani omylem.

Ashtonovi došlo, proč jsem se okamžitě nerozběhla do školy, ale zůstala jsem stát na místě. Chytl mě za zápěstí a společně jsme se rozeběhli k budově. Nechala jsem se jím vést. Jakmile jsme překročili práh budovy, zazvonilo.

„Honem!" vykřikla jsem. Můj druhý den ve škole a už přijdu pozdě? Tím na profesora španělštiny určitě dojem neudělám.

„Je to jenom tvoje vina, Mikaylo!" stěžoval si zadýchaný Ashton, zatímco jsme spolu uháněli chodbou.

„Tak to prr, to rozhodně není moje chyba!" bránila jsem se. Sice jsem naschvál trochu zdržovala, když jsem se připravovala do školy, ale to on mi vypnul budík a vzbudil až v půl osmé.

„Hele tak to teda rozhodně je!" křikl. „Řekni mi, to ses vážně musela líčit, když jsi věděla, že máme tak málo času?" povzdychl si a pustil mou ruku. „Navíc všechen ten make-up ani nepotřebuješ. Vždyť se na sebe podívej, Mikaylo. Copak se nevidíš?" rozhodil rukama a před učebnou zastavil.

„Nevidím se jak?" zeptala jsem se. I já jsem se před učebnou španělštiny zastavila a pohlédla na uříceného Ashtona.

„Nádherná," vydechl.

Nestihla jsem cokoli říct, jelikož zaklepal na dveře a vklouzl dovnitř. Nechtěla jsem mít ještě větší zpoždění, proto jsem se i já vydala dovnitř. Moje myšlení teď nefungovalo tak dobře, jak bych si to asi přála, protože mi Ashova slova nedávala žádný smysl.

Připadala jsem mu snad nádherná?

Ashton se za nás oba omluvil, a aniž by věnoval jakoukoli pozornost, zaplul do své lavice v poslední řadě, čímž mě nechal stát před třídou, kterou jsem vůbec neznala, úplně samotnou. Nevěděla jsem, kam bych se měla posadit.

„Nevím, na co čekáte, slečno," ozval se hlas nepříjemného profesora, který postával u tabule. Došlo mi, že jsem mu překážela ve výkladu. „Tamhle je volné místo," ukázal rukou ke druhé lavici u okna, „sednete si tam ještě dneska?"

Otočila jsem se k němu zády a protočila oči. Idiot. Líným krokem jsem k lavici došla a pohodila na ní svůj batoh a usadila se na židličku u okna. Nebyla jsem si jistá, proč byla i druhá židlička volná. Jakmile se profesor otočil k tabuli, nenápadně jsem se otočila za Ashtonem. Chvíli se mému pohledu vyhýbal, ale potom nazdvihl svůj mobil, aby mi dal na vědomí, že mi napíše zprávu.

Nenápadně jsem z batohu vytáhla mobil a zastrčila ho do úložného místa v lavici. Koutkem oka jsem zkontrolovala profesora, než jsem do mobilu vyťukala svůj PIN a načetla si novou zprávu od Ashtona. Vlastně to byla první zpráva, kterou mi kdy napsal.

Ash: Nejenže mě ráno zdržuješ a kvůli tobě přijdeme pozdě do školy, ale taky právě sedíš v Cliffordově lavici. Zítra odtamtud vypadneš, rozumíš?

Já: Nezdržovala bych tě, kdybys mi nevypnul budík, debile. Mimochodem, nesedla jsem si sem dobrovolně, pamatuješ? Jestli s tím máš problém, promluv si s tím debilním profesorem a zařiď, ať mě přesadí.

Ash: Jakoby se už dávno stalo, lásko. Můžeš se spolehnout na to, že to u toho debila zařídím.

Já: Stejně ti nerozumím, Ashi. Vždyť tu ani není!