Exchange Student [CZ] ✓

35. | Zpět do Španělska

Fronta na letenky do Madridu ve Španělsku nebyla zrovna krátká, a tak nesmírně šťastná, že je Adrian po mém boku, i když vůbec nemusí. Jeho společnost mě nehorázným způsobem uklidňovala a jeho slova jakbysmet. Nechci si ani snažit představit, co se mu muselo honit hlavou, když jsem mu oznámila, že opouštím Melbourne jen kvůli nevydařenému vztahu s Ashtonem. Neřekl však nic, co by mě mohlo urazit. Je to vlastně věc, které si na Adrianovi nejvíce cením. Jeho naprosté porozumění nad mou situací a fakt, že dokáže podpořit můj názor, či rozhodnutí, aniž by mě urazil, nebo mi řekl, že jsem naprostý blázen. Adrian nebyl překvapený, ale moji rodiče překvapivě ano. Rozhovor, který jsme spolu vedli při cestě na letiště, byl zdlouhavý a mě hrozně bolelo ze sebe jen dostat část toho, proč jsem Austrálii opouštěla. Nechtěla jsem, aby máma věděla skutečný důvod mého odletu. Určitě by mě nepochválila za to, že jsem se spustila s nějakým klukem místo toho, abych se plně soustředila na výuku. Ale i přes všechno to zklamání, které jsem rodičům jistě způsobila, jsem byla vítána, abych se vrátila domů.

„Myslíš, že se ještě někdy uvidíme?" zeptá se mě Adrian, když dělám spolu s kufrem maličký krůček vpřed. „Nebo si myslíš, že je tohle poslední chvíle, kdy se vidíme?"

„Adriane," povzdechnu si. Vážně jsem teď neměla chuť řešit něco na tohle téma, „nemám nejmenší tušení, ale rozhodně bych tě chtěla ještě někdy vidět. Slíbil jsi mi, že mi ukážeš Francii, pamatuješ?" povytáhnu na něj obočí a tím ho donutím k menšímu úsměvu.

„Jen tehdy, když mi ty ukážeš Španělsko," zažertuje, ale já jeho slova beru kupodivu velmi vážně.

„Máš moje slovo," slíbím, „možná bys mohl někdy přiletět, až budeš mít čas. Pokud se tedy i ty nerozhodneš, že studium v Melbourne není to pravé ořechové."

„Možná," slabě se usměje, „že mě uvidíš mnohem dřív, než by sis mohla vůbec myslet. Nechci ti dát sbohem, víš?"

„Díky, beru si to jako kompliment," věnuju mu široký úsměv a Adrian mě uraženě bouchne do ramene, avšak je to spíše žertovní šťouchnutí. Ani jeden z nás to dlouho nevydrží a začneme se smát skoro naráz. „Měla jsem tě poslechnout, ohledně Ashtona... měl jsi pravdu, neměla jsem se snažit."

„Milovat tě by měla být čest, ne hon na to jak tě zklamat," řekne moudře a já se na něj dojatě pousměju. „Jestliže Ashton nebyl schopen vidět, jak úžasná jsi, v tom případě není pochyb o tom, že si tě nezasloužil. Udělala jsi dobře, Mikaylo, tvůj odjezd tě jen posilní."

Jakmile se ve frontě dostanu konečně na řadu, koupím si jednosměrný lístek do Madridu a vím, že už není cesty zpět. Ve vší upřímnosti jsem z toho strašně nadšená. Konečně jsem udělala něco čistě pro sebe a nemohla bych na sebe být pyšnější. I když jsem si myslela, že mi stojí za to všechno bojovat, mýlila jsem se. Austrálie byla skvělým ponaučením, že není nutné bojovat o něco, co je předem ztracené. A ačkoli jsem si Austrálii z větší převahy skutečně užila, možná potřebuju zase svou rodnou zemi k tomu, abych si v hlavě urovnala, co vlastně od života chci.

„Asi je čas, abychom se rozloučili," řekne Adrian, jakmile spolu dojdeme k odbavovací části letiště, kam už se blonďák bohužel se mnou dostat nemůže. „Mikaylo," dotkne se mé ruky a gentlemansky mě políbí na její hřbet, „bude mi potěšením, pokud tě budu moct za pár měsíců navštívit."

„Máš moje povolení," řeknu s drobným úsměvem a věnuju Adrianovi jednoho poslední pevné objetí, ve kterém div nepropuknu v pláč. Neuvědomovala jsem si to až do poslední chvíle, ale bude to právě Adrian, kdo mi bude ze všech lidí z Melbourne chybět úplně nejvíc. „Budu se na tebe těšit, Adriane."