Exchange Student [CZ] ✓

33. | Pozdní hádka

Ležím zachumlaná v posteli pod teplou dekou, která mi dodává jediný pocit tepla a zahřívá mě tak před tou chladnou zimou, jež panuje v maličké místnosti. Můj pohled se už pár dlouhých chvil nachází upřený na stropu, na kterém vážně není nic extra zajímavého. Nerozptyluje mě to však a já si tak můžu alespoň urovnat všechny myšlenky, které se mi honí hlavou, nebo se o to přinejmenším alespoň pokusit. Všechno se to hroutilo jako domeček z karet a já nevím, jak bych měla tuhle situaci vůbec vyřešit. Měla bych Ashtonovi odpustit, protože mě ve vší podstatě vůbec nepodvedl, nebo bych se měla rozhodnout opačně? Možná pro mě Ashton skutečně nebyl ten pravý a moje pravá láska teprve číhala někde za rohem a já jsem tak zaslepená tímhle idiotem, že jí nedokážu vidět.

Luke s Michaelem odešli až po mém snad tisícím přemlouvání. Tvrdila jsem jim, že jsem v pořádku, což jsem nebyla, jen aby odešli a já mohla bez lítosti cizích lidí plakat nad svým zpackaným životem. Mohlo jsem si za to sama, to už vím. Měla jsem už od první chvíle vědět, že Ashton není dobrá volba a být okolo něj není dobrý nápad. Jeho chování na začátku bylo přímo varující, jeho pozdější výkyvy nápad jakbysmet a fakt, že mě nikdy plně nerespektoval, nepomáhal.

„Mikaylo?"

Doširoka otevřu oči a pokusím se neviděná proklouznout pod peřinu úplně celá, aby mě příchozí osoba neviděla v takovémto stavu. K mé smůle mě však Maya zahlédne okamžitě a možná i stejně rychle zjistí, že je se mnou něco v nepořádku. Kdo by si taky nevšiml dívky, která leží se slzami v očích na posteli s řasenkou rozmazanou po celé tváři? Je evidentní, že nejsem v pořádku.

„Mluvila jsem s Michaelem," zašeptá a usadí se ke mně na postel, „říkal mi, že jsi trvala na tom, aby odešel. Chtěl vědět, že jsi v pořádku."

„To je od něj milý," zašeptám s nakřáplým hlasem a pokusím se posadit. Trochu mi to trvá, protože mě šíleným způsobem bolí hlava, ale přeci jen se mi to povede. „Nemusí si o mně dělat strach, jsem v pohodě."

„Neber si to zle, mám tě ráda, ale rozhodně nevypadáš, že jsi v pohodě," řekne s pochybnostmi a umístí svou levou ruku na mé pravé rameno. Podívám se do jejích modrých očí a znovu propadnu v pláči, i když jsem se tolik snažila o opak. „Pojď sem," roztáhne své paže a sevře mě ve svém objetí. Ve chvíli, jako je tato, jsem nesmírně vděčná, že mám kamarádku, jako je Maya. Sama si prochází nemilým obdobím, experimentuje s bolestivou láskou a utišuje dívku, jako jsem já. Zlomenou, pitomou a naprosto naivní.

„Byla jsem tak naivní," zašeptám slova, která se mi vženou na jazyk, „všichni jste si museli myslet, že jsem pitomá, když jsem tomu idiotovi dala ještě jednu šanci. Po tom všem, co mi udělal."

„Miluješ ho, Mikaylo, a láska nás někdy přinutí dělat šílené věci. Překračovat naše meze, vsázet do lásky všechny životní úspory, bojovat o ní, i když je dávno ztracená, nebo rovnou podporovat toho druhého jen proto, aby mohl být sám šťastný."

„Luke?" špitnu. Kývne. „Nevím, co bych ti k tomu mohla říct. Snad jen, že je mi to šíleně líto. Chtěla jsem, abys byla šťastná."

„Nemám zlomené srdce," řekne a já se na ni slabě pousměju, protože to jsem vážně upřímně šťastná. Rozhodně bych nechtěla, aby i má kamarádka měla zlomené srdce. „I když mě k Lukovi něco neustále přitahuje, nikdy jsme neměli nic většího než přátelský vztah. Michael a on k sobě neodmyslitelně patří a já si umím představit, v jakém rozpolcení nyní seš."

„Jste moji nejlepší přátelé," řeknu a rukou si setřu z tváří horké slzy, „ty a Michael. Nechci si vybírat štěstí jednoho na úkor toho druhého. Za Michaela jsem šťastná, protože vím, čím si prošel, a vím, co pro něj Luke znamená. Za tebe je mi však smutno, protože vím, co Luke znamená pro tebe."