Exchange Student [CZ] ✓

24. | Výpadek proudu

Mým jediným přáním bylo se v noci pořádně vyspat, což se mi rozhodla matička příroda znepříjemnit. Celou noc na mé okno bušily kapky deště. Ze začátku to bylo takové to jemné klepání, ale to se stalo během hodiny intenzivní a já nemohla zamhouřit oči. Jako malá jsem bouřky nenáviděla a moje averze vůči nim zůstala i v mých osmnácti letech. Doufala jsem, že bouřka přejde. Trpělivě jsem čekala pod peřinou, ale nestalo se tak. Ba naopak se bouře stala mnohem horší. Přidal se do ní nekontrolovaný vichr a krupobití. Aniž bych nad něčím uvažovala, vyskočím z postele a pouze v kratičkých šortkách a tílku utíkám chodbou směrem k Ashtonovu pokoji.

Váhavě zaklepu na jeho dveře, ale neozve se žádná odezva. Opatrně stisknu knihu a dveře pootevřu. Nakouknu dovnitř a Ashtona spatřím, jak leží ve své posteli zcela neklidně a převaluje se. Zároveň si nemůžu nevšimnout, že spí ber trička.

„Ashtone?" zašeptám. Nerada ho budím. Nejenže s ním nechci vůbec mluvit, ale zároveň si neumím představit, jak naštvaný na mě bude, až se probudí. „Ashtone?" zvolám o něco hlasitěji. Když ani na mé druhé oslovení nereaguje, rozhodnu se otočit a odejít. Možná mi osud tajně našeptává, abych toho nechala.

„Mikaylo?" ozve se jeho hlas, který v tuhle neřestnou hodinu zní chraplavěji než obvykle. „Seš to ty?" zeptá se.

„Promiň, že jsem tě vzbudila," omluvím se. Moje veškerá odvaha byla tentam. Už jsem s ním mluvit nemohla.

„Nemůžeš spát?" zeptá se na další otázku a já uslyším, jak se ke mně přibližují kroky. Slabě přikývnu, což Ashton pravděpodobně vidět nemohl. Ucítím jeho mohutnou ruku na mém rameni a odhodlám se na něj otočit.

„Nikdy jsem neměla ráda bouřky," přiznám, „nemám ráda tmu, ale v bouřkách je to ještě horší."

Aniž bych Ashtona o něco žádala, rozsvítí. Spatřím ho ve světle a skutečně... Ashton naproti mě stojí nahoře bez. Mohlo by to být ještě horší? Očividně ano. Ashton si mě pohledem prohlédne od hlavy k patě, aniž by spustil ruku z mého nahého ramene.

„Lepší?" zeptá se a já nepřítomně přikývnu. „Pojď sem, celá se klepeš," vydechne a sevře mě ve svém objetí. Přitisknu se k jeho nahé hrudi a zavřu oči. „To bude dobrý, Kaylo. Už nejsi sama, už nejsi sama."

Z nějakého důvodu mi pomůže, když mi Ashton řekne tahle slova. Vím, že v jeho společnosti sama nejsem. Dává mi to najevo svým tělesným teplem a svými slovy. Snaží se mě uklidnit a ono to zázračným způsobem pomáhá.

„Udělám ti čaj, dobře?" zeptá se a já slabě přikývnu. „Můžeš na mě počkat tady, jestli máš zájem."

„Dobře," špitnu.

Ashton odejde ze svého pokoje a já se nemotorně rozhlížím po jeho pokoji. Zdi zdobí tisíce plakátů s nějakými rockovými skupinami, které mi jsou matně známé. Většinu z nich však stejně neznám. Pohled mi spočine na Ashtonových bicích, kterými mě jednou schválně rušil, abych v noci nemohla spát, a na jeho kytaře, kterou mi už v první den vyrval z rukou, čímž dal jasně najevo, že mě nemá v lásce. Na jeho pracovním stole, na kterém byl mimochodem příšerný bordel, ležel jeho dotykový mobil. Už jsem od něj skoro odtrhla pohled, když v tom se jeho displej rozsvítil. Není dobré číst cizí esemesky a já si toho byla plně vědoma, ale nemohla jsem ignorovat fakt, že v příchozí zprávě stálo moje jméno. Popadnu mobil do ruky a nervózně zabrousím ke dveřím. Ashton ještě stále nepřicházel, a tak si můžu zprávu přečíst celou. Byla od Ashtonova nejlepšího přítele Luka.

Luke: Jak to dopadlo s Mikaylou, Ashi? Po tvém odjezdu už ses neozval. Odepiš.

Psali si spolu o mně? Co je to za stupidní žert? Ať už šlo o cokoli, musela jsem zjistit víc. Vím rizika, ale nemůžu to nechat jen tak.