Exchange Student [CZ] ✓

Epilog

V krbu ještě stále plápolá uhasínající plamínek ohně, který do obývacího pokoje vhání alespoň trochu tepla, jež je v tuhle roční dobu více než potřebné. Více tepla získávám i díky pletené přikrývce, která je přehozená přes mé studené nohy a většinu mého prochladlého těla. To nekončící léto je něco, co mi na Španělsku chybí snad nejvíce. Nikdy dříve jsem ani nepomyslela na to, že budu jednou tolik nenávidět sníh a celkově i zimní období. Ale zároveň neexistuje nic, co by se vyrovnalo těm nádherným zasněženým vánočním dnům, do kterých jsem se zamilovala na první pohled.

Slabě se usměju, když spatřím hrnek s čajem, ze kterého ještě stále vychází pára. I přes to teplo, které mě udeří do dlaně, si hrnek v rukách podržím dostatečně dlouho na to, abych se mohla napít. Kdyby mi nebyla takhle velká zima, možná bych neriskovala popálení jazyka, ale teď mi to bylo více méně jedno.

Ozve se známý zvuk domovního zvonku a já hrneček položím na konferenční stolek před sebe, abych se mohla dostat z teplého místa na gauči a otevřít vchodové dveře.

„Zůstaň ležet, zlato, postarám se o to!" ozve se hlas mé drahé polovičky a já si vydechnu úlevou, když spatřím známou postavu muže, kterého tolik miluju a se kterým jsem se rozhodla strávit zbytek svého života, i když jsme to v minulosti neměli moc jednoduché. Vlastně jsme to měli spíše obtížné, než jednoduché.

Přinutím se na gauči alespoň trochu posadit, abych měla výhled ke dveřím, nebo abych přinejmenším o něco lépe slyšela. Zaslechnu zvuk otevírání dveří a následně ticho, jež panuje tak dlouho, že by se dalo krájet.

„Co potřebujete?" ozve se hlas mého muže a já rozeznám, že je více než vytočený. V tuhle chvíli už sunu svoje prochladlé chodidla do teploučkých bačkor a snažím se přinutit postavit, i když bych nejradši proležela zbytek své nemocenské dovolené na gauči.

„Hledám Mikaylu Garciu, jsem tu správně?" reaguje druhý hlas, který slyším hodně tlumeně, nicméně jsem schopná poznat, že se jedná o hlas mužský a že zní více než vztekle. Dělám malé krůčky směrem ke dveřím, zatímco konverzace mezi těma dvěma stále pokračuje.

„Vážně mě mrzí, že tě musím zklamat, ale nikdo jménem Mikayla Garcia tu nežije," odvětí znovu můj muž a možná chce říct i něco dalšího, ale zastavím ho tím, že mu položím ruku na rameno a pevně jej stisknu. „Zlato, říkal jsem ti, že bys měla zůstat ležet. Nechci, abys byla nemocná i o svátcích."

„To je v pořádku," pousměju se na něj a až teď pohledem zabrousím ke dveřím. Celý svět se se mnou zatřese a já zalapám po dechu, když spatřím kudrnatou hlavu člověka, kterého jsem viděla naposledy před pěti lety a na kterého jsem za tu dobu úspěšně zapomínala. „Ashtone?" zašeptám překvapeně. Nedá se říct, že bych ho ráda viděla. Vlastně jsem doufala, že už jej nikdy v životě neuvidím.

„Mikaylo," osloví mě tak něžně, že před lety bych jím byla jistě okouzlena. Jenže teď, o pět let později, vím moc dobře, kdo Ashton je a jak se ke mně v minulosti zachoval. A s někým takovým nechci mít nic společného, což je také důvod, proč jsem před lety opustila Austrálii.

„Kde se tu bereš?" zeptám se ho naprosto šokovaně a nechám se chytit okolo pasu rukama svého partnera, který naprosto dobře ví, jak moc potřebuju jeho podporu.

„Potřeboval jsem tě vidět," přizná a já se nemůže přestat divit, jak ho těch pět let změnilo. Kudrnaté vlasy mu padaly na ramena a jeho tvář už ani zdaleka nebyla tak hladká, jako bývávala. Zajímalo by mě, jestli je ještě vůbec holil. „Ale vidím, že jsem asi přišel krapet nevhod."