Sicilian blood ✓

102. kapitola

FABRIZIO

Zničený jak navenek tak uvnitř jen se svými myšlenkami a v panující tmě za doprovodu nesnesitelného zápachu a špíny všude kolem. Nepočítal jsem minuty ani hodiny, jak dlouho už tu vězím...Cigaretový absťák - touha po tom vědět, co je s Audenzí - zasloužil jsem si já tohle? Ještě k tomu navíc Ewa a její syn...Proč já?

S vyschlými zarudlými oči jsem přešlapoval z jednoho místa na druhé a snažil se vygumovat v mysli vše, co se mi v ní hromadilo. Měl jsem pocit, že mi brzo exploduje hlava. Nikdo se tu už dlouho neukázal a já nevěděl, jestli se bát nebo být šťastný. Byl to můj konec? Nikdy už nevidět Audenzii? Musela být vážně poslední věc, kterou uvidím, můj "nezvěstný" syn z Ewy? Neměl jsem už sílu na to křičet, brečet, mlátit do zdi nebo zvracet. Cítil jsem se jako tělo bez duše. Nedokázal jsem zachránit Audenzii. Nedokázal jsem zničit Gamboneovi. Nedokázal jsem nic. Zůstal jsem sám ve špinavé cele a jen s mými obavami a výčitky...

Přemáhala mě únava, pravděpodobně už byl druhý den, ale usnout jsem nedokázal. Štítil jsem se i opřít o zeď. Můj vzhled musel vypadat "úchvatně" - kruhy pod očima, zápach z úst po zvracení, suchý a červený oči od brečení, zkrvavené ruce od vzteklého mlácení do zdí a mříží, nesnesitelný kručení v žaludku z hladu...Možná bylo i dobře, že mě teď nikdo neviděl.

,,Fabrizio..?" mé obavy po nějaké době mrtvolného ticha byly vyslyšeny. Neměl jsem však chuť se dotyčné "návštěvě" podívat do očí. Byl jsem ze všeho unavený a zoufalý. Nedoufal jsem v žádný zázrak. Kdo by mě mohl odsud zachránit? Jedině tak možná Bůh...

K očnímu kontaktu mě ale donutilo dotyčného neustálé bouchání do mříží. Můj vztek vyplul na povrch a já s agresivním pohledem a zavrčením přistoupil k mřížím. Krev ve mně začala pomalu již vřít, když jsem se setkal s barevnými oči Cabbrieliho. Neměl na tváři svůj typický zákeřný úsměv, ale výraz naprostého zoufalství stejně jako já. Snad poprvé v životě jako by mi pohledem naznačoval, že všechno, co předtím dával najevo, zmizelo a nikdy už nemohlo být.

Ani já ani on jsme neřekli byť slovo. Jediné, co Cabbrieli udělal, bylo to, že vytáhl z kapsy od kalhot velký železný klíč a odemkl ním mou celu. Byl jsem volný, mohl jsem mu udělat cokoli, ale já se tvářil a choval pořád stejně. Nevěřil jsem, že to co se děje, je realita. Stál jsem mlčky na místě a pohled upřel na svoje černé šněrovací boty.

,,Jsi volný, Fabrizio. Pomsta skončila," zašeptal skoro neslyšitelně po nějaké chvilce Cabbrieli, přičemž mě chytl za paži a vytáhl z cely. Já stále zmatený ani nemrkl okem, ztěžka dýchal. Tohle nemohl přece myslet vážně? Tak jednoduše mě pustit a nic za to nechtít? Něco mi na tom smrdělo. ,,Chápu, že se ti teď v hlavě musí honit různý myšlenky, ale zapomeň na všechny. To co bylo, bylo. Musíš jít teď se mnou," odvedl mě rychle pryč z podzemních místností, naprosto ignorujíc můj obávaný výraz.

Když mě dostal z rodinného hradu, okamžitě mi dal přes hlavu černý pytel se slovy, že nikdo nesmí zjistit, že mě propustil. Udělal to ale zbytečně - venku nikdo nestrážil, panovala černočerná tma - pravděpodobně všichni už v tuhle noční dobu v hradu spali, ale Cabbrieli měl pořád nutkání, že nás někdo může sledovat. Uklidnil se až, když se mnou nastoupil do svého černého vozidla Range Rover, kde mi až tady sundal z hlavy černý pytel, posadil mě vedle sebe na místo spolujezdce a odjel odsud nejrychlejší rychlostí. Připadal jsem si, jako bych byl v nějakém závodním autu, v duchu jsem odříkával modlitbu a doufal, že tuhle noc plného adrenalinu, přežiju.

Cesta se vlekla až podezřele velmi pomalu, myslel jsem, že snad nikdy neskončí. Cabbrieli po celou dobu mlčel a jeho grimasa ve tváři vypadala, že má velmi málo do breku. Nic jsem nechápal a ani se ho nechtěl na nic ptát. Možná to byly osobní důvody? Kdo ví. Možná něco s Audenzií? To asi těžko.