Sicílie - největší italský ostrov plný podmanivých kontrastů, okouzlující přírody, srdečných lidí, středomořských pochoutek a příjemného klimatu, kde navzdory 21. století žije tradice a čest rodiny na prvním místě.
Fabrizio Montonieri se narodil do...
Počasí venku stálo za starou belu, mou pracovnu zahalovala tma a já se utápěl ve vlastních myšlenkách a vzpomínkách. V levé ruce jsem si pohrával se sklenkou whisky, v druhé držel téměř dokouřenou cigaretu a s neutrálním výrazem na tváři očima těkal po rodinném fotoalbu. Byl jsem v pracovně sám, ticho jako v hrobě ovládalo celou místnost. Nikdo z personálu ani můj syn Thomasso s Giuliettou netušili, kde jsem a co dělám. Naivně si všichni mysleli, že si zase "něco" zařizuji, ale já už tři dny nevytáhl paty z vily. Když Fabrizio s Audenzií odletěli do Řecka na dovolenou, která byla jejich první a zároveň pozdějšími líbánky, padly na mě těžké deprese. Každý den jsem se musel strachovat o to, zda jsou v pořádku a v bezpečí. Nemohl jsem kvůli tomu ani pořádně spát a podle toho jsem i vypadal - velké kruhy pod očima, oči suché a zčervenané únavou, úbytek na váze z nedostatku příjmu potravy, protože jsem z těch stresů neměl ani moc chuť jíst...Narostla však větší chuť po alkoholu a cigaretách. To jediné mě teď nejvíce drželo při životě a dokázalo na krátké chvíle zbavit přebytku stresů a trápení...
Fabrizio se se mnou po tom, co se odehrálo s Gamboneovými před měsícem, absolutně nebavil. Naše poslední hádka v mé pracovně byla naší poslední komunikací. Naprosto ignoroval moji existenci. Neúčastnil se se mnou ani pracovních záležitostí, vyhýbal se místům, kde jsem byl...Musel jsem o něm sbírat informace proto přes Thomassa nebo své pracovníky, abych se ujistil, že je v pořádku, jelikož každý den byl pro celou naši rodinu ohrožením, a to jen díky tomu, že se Fabrizio v afektu hněvu rozhodl bránit Audenzii v Nocturnu jako šílenec. Použil taktiku, kterou jsem mu vždy zakazoval a vždy ho před ní varoval...Nedokázal vyřešit konflikt v klidu jako správný a rozumný Sicilián. Nechal se ovládnout svou cholerickou povahou, která jemu a nám však zajistila blížící se zkázu. Rodina Gambone byla totiž vždy známá tím, že nic nenechali jen tak. Byli krutí, nebojácní a jejich pomsty vždy končily smrtí. Byli jako bomby. Nevědělo se, kde jsou, kdy a kde vybouchnou, ale vždy bylo předem jasné, že pokud je někdo naštval, zaplatil za to vlastní krví, a to i s celou rodinou. Nebyli to totiž mafiáni, s kterými se dalo rozumně vyjednávat a prosit je o odpuštění. Neměli žádná srdce. Byli jako z kamene. Celá Sicílie se jich bála. Nikdo s nimi nechtěl mít ze strachu žádné problémy a já vím, o čem mluvím...Sám jsem na vlastní kůži pocítil, jaký jsou Gamboneovi zrůdy...
Už za dobu mého zesnulého otce měla naše rodina Montonieri spory s Gamboneovými kvůli moci. Můj otec s nimi měl neustálé nutkání soupeřit v násilí, síle a respektu. Jako jediný se jich nebál. Už jako velmi mladý se s nimi zapletl a když jednou v potyčce zastřelil Dona Ciccia, otce Mancuse, začala mezi námi válka. Každý rok někdo z naší a jejich rodiny umřel. Stala se z toho taková " krvavá tradice" nebo-li "vendetta" (=krevní msta), kterou musel každý z nás podstoupit, dokonce i já a moji tři bratři, kteří za to však zaplatili. Nedokázali uniknout smrti jako já. Přežil jsem ze své rodiny jako jediný...
Po smrti mých bratrů a později i otce jsem se proto rozhodl, že s mafií jednou provždy skoncuji. Začal jsem samostatně legálně podnikat v ekonomické oblasti a šetřit peníze, díky čemuž jsem to postupem času dotáhl až na vlastní firmu a očistil tak jméno Montonieri. Nikdo si nás už nepletl s mafií, každý nás bral už jen za zazobané podnikatele.
Než jsem se však dostal k takovému úspěchu, musel jsem uprchnout na nějakou dobu před Gamboneovými někam, kde by mě nemohli najít. Uchýlil jsem se na vesnici Forza d'Agrò a tam jsem setkal s mou osudovou láskou Mariangelou.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
