Sicilian blood ✓

85. kapitola

AUDENZIA

,,Nezapomněla sis nic? Máš sbalené vše?" ujišťoval se ještě venku Fabrizio, když nám bodyguardi pomáhali s kufry do auta.

,,Neboj se, mám vše," ujistila jsem ho, načež jsem ho pohladila po ruce a nastoupila do auta na zadní sedadla. Za volantem seděl už Lorenzo a byl připravený k odjezdu. Fabrizio se ještě venku loučil s bodyguardy, panem Fantinem a Thomassem. Chvilku mezi sebou něco mluvili a potom už Fabrizio konečně nastoupil do auta na zadní sedadla vedle mě.

,,Jestli chceš, můžeš si zdřímnout. Čeká nás dlouhá cesta, jak víš," navrhl mi Fabrizio.

,,Nechci, vyspala jsem se na dnes krásně do růžova. Budu si číst, vzala jsem si s sebou knížku," poukázala jsem na svou tlustou knihu, kterou jsem už měla připravenou na svém klíně.

,,Bože, to jako chceš říct, že tohle stihneš přečíst za celou cestu?" uchechtl se nad tloušťkou knihy.

,,Už mám něco rozečtené," ušklíbla jsem se, ,,nechceš se přidat ke mně? Je to o lásce a,-"

,,Nemám zájem. Takový kraviny mě neberou." zamítl hned.

,,Ty jsi hroznej, víš jak je to hezký příběh? Podobně krásný jako o nás," snažila jsem se ho dál přemlouvat.

,,Audenzie, já knížky naposledy četl, když jsem chodil na základku a fakt mi to stačilo. Nikdy mě čtení nebavilo. Čti si sama, já jdu spát." otočil se bokem k okénku a se založenýma rukama na hrudi zavřel oči. Nemělo cenu ho dál přemlouvat. Zdál se mi poněkud podrážděný, a to už od rána. Nechtěla jsem to s ním však řešit, protože jsem nechtěla, aby mezi námi došlo opět k nějakým malicherným neshodám...

Celou cestu nakonec Fabrizio prospal a já se díky jeho hlasitému chrápání a neustálému převracování, nemohla začíst do své knížky. V duchu jsem na to nadávala. Lorenzovi za volantem to ale pravděpodobně nevadilo, v uších měl bezdrátová sluchátka a poslouchal přes ně písničky. Upřímně...Záviděla jsem mu je, protože přes Fabriziovo chování ve spánku se nedalo v klidu absolutně nijak relaxovat...

Jakmile jsme dojeli do mé krásné rodné vesnice Forza d'Agrò, má nálada se ale rychle dala do pořádku. S úsměvem na rtech jsem jemným zacloumáním probudila Fabrizia vedle sebe a ten se vyjukaně hned začal rozhlížet všude okolo sebe. ,,My už jsme tady? Tak rychle?" divil se, což mě donutilo ke smíchu a Lorenza taktéž.

,,Prospals celou cestu, drahý. Doufám, že jsi vyspalý, protože jsi strašně chrápal," řekla jsem mu pobaveně, nad čímž se jen Fabrizio uculil a dál to nekomentoval.

,,Mám vám kufry donést až k domu nebo si je vezmete sami?" optal se nás Lorenzo.

,,Vezmi nám je ty, my se mezitím půjdeme přivítat s Audenzii rodinou," řekl mu se zívnutím Fabrizio, načež mě vzal za ruku a společně jsme vystoupili z auta, zatímco Lorenzo šel hned vykonat jeho příkaz.

Venku už na nás před rodinným domkem čekala celá má rodina a jen co nás s Fabriziem všichni postřehli, rozeběhli se k nám jako divoké stádo koní. Nechybělo na uvítání srdeční objetí, polibky na tvář a ani radostný pláč. Naposledy jsme takhle všichni byli pohromadě totiž o Vánocích a Novém roce, tudíž velmi dlouhá doba...

Lorenzo nám pomohl s kufry až do domu, kde už nás v kuchyni s Fabriziem čekala uvítací hostina v plné parádě. Claudia pro nás navařila všechna má a Fabriziova oblíbená jídla, otec s bratry nachystali Fabriziova nejoblíbenější vína a Tuccia  nám na uvítanou vyrobila rozkošná přáníčka plná třpytek a moc krásných slov, která mě dohnala k slzám.

Uvítací oslava trvala do večera. Všichni jsme vesele jedli, pili, došlo dokonce i ke zpívání starých sicilských písniček a tanců, jednoduše bylo o zábavu postaráno. Ani jednou jsem přitom nepomyslela na nic špatné. Byla jsem po dlouhé době opět konečně šťastná a dle Fabriziova chování, i on se náramně bavil. Tohle nám chybělo - pohoda a lidi, kteří nás obklopovali upřímnou láskou a štěstím.

Když už se blížil čas nočního klidu, všichni jsme se přemístili do svých pokojů. Já s Fabriziem jsme měli pro spánek určený můj starý pokoj, jenž by stále v udržitelném stavu, jak jsem si ho pamatovala - nic se v něm nezměnilo a ani v něm nic neubylo.

,,Řekneme jim, co se stalo?" zeptala jsem se s povzdechem Fabrizia, když už jsme spolu leželi v mé staré posteli, převlečení do pyžama a chystali se jít po dlouhém a náročném dni spát. Jak už se blížila noc, má dobrá nálada pomalu mizela a nahrazovaly ji znovu starosti. Rodině jsme ještě neřekli, čím bolestným jsme si museli v poslední době projít, protože jsme jim nechtěli kazit radost.

,,Nemyslím si, že by to byl teď dobrý nápad. Necháme to na jindy, lásko. Teď pojď spát a vyžeň všechny starosti z hlavy, dobře?" objal mě okolo ramen a věnoval mi pusu do vlasů. Nezmohla jsem se na nic jiného, než na jemně souhlasné kývnutí hlavy a povzdech...