ŠŤASTNĚ AŽ NAVĚKY

I. Bezejmenné děti

KDYBY SE tehdy malá Neznámá otočila, spatřila by mizející povoz kodrcající po příjezdové cestě, na kterém ji spolu s dalšími Neznámými a Bezejmennými přivezli.

Mohla si namlouvat, že se nebojí; že strach ji jen tak nepřemůže, ale žaludek měla stažený úzkostlivou bázní, která jí velela utéci nazpět. Ale kam bylo to nazpět? Zpět na dřevěný povoz tažený tvrdohlavým poníkem? Nebo zpět do vypáleného města, kde se krčila mezi popelavými ruinami?

Žádné nazpět pro Neznámou neexistovalo.

Existovalo pouze panství Crimen, kam je nechali odvézt na vroucnou nabídku pana Sanela; chlebodárce, který pod svá opatrovnická křídla ochotně přibíral osiřelé děti beze jména.

Malá Neznámá si nenápadně prohlížela dav. Očima klouzala po každém, kdo se jí vešel do zorného pole a na nikom nespočinula zrakem déle než pár nejnutnějších vteřin. Stále se jí žaludek kroutil úzkostí, ale musela být na pozoru.

„Vítejte doma,“ promluvila po dlouhé době opatrovnice. Děti se nakrčily, její hlas byl jako políček do promrzlé tváře od dlouhého pobytu venku. Neznámá rozmrkala slzičky, které jí připomínaly, že je sama v cizím světě vydána napospas lidem, kteří se o ni měli postarat.

Domov z ženiných úst nezněl jako místo, kde se v maminčiných sukních choulíte u krbu a otec vám vyřezává dřevěného koníka za zvuku jeho falešného pískání. Takhle ten “domov“ nezněl. Na jazyku toto těžké slovo zanechávalo nevysvětlitelnou hořkost a pachuť zloby. Malá Neznámá se zamračila na panství Crimen, které jí po několik desítek let mělo poskytnout přístřeší. Jí a několika dalším dětem, které se krčily schované za sukněmi mladé ženy.

Neznámá vzpurně vystrčila špičatou bradu s ďolíčkem a rozešla se za opatrovnicí. Nebude se bát a rozhodně se nebude krčit. Postaví se svému chlebodárci čelem. Hřbetem maličké ručky si otřela slzavé cestičky, které téměř zaschly na narůžovělých tvářích.

V malé skupince vystoupali schody, hlavní dveře jim odhalily rozlehlou chodbu a těsně před schodištěm postavu elegantně se opírající o sloupek schodišťového zábradlí. Opatrovnice poodstoupila a nechala své drobné svěřence předstoupit před mladého muže, který se pravděpodobně objevil v příliš staré roli.

Byl oblečen v přesně padnoucí bílé košili s černou vestičkou, na které se mu leskly stříbrné knoflíky jako malá zrdcátka a v kalhotech, které symetricky kopírovaly mladíkovy dlouhé nohy. Byl ztělesněním živoucí elegance a malá Neznámá musela sklonit zrak ke svým bosým prstům, aby na něj zbytečně nezírala.

„Vítejte doma.“ Hlas, který vyšel z mladíkových úst se vylučoval s jeho půvabným vzezřením; byl nakřáplý a po rukou se malé dívce rozběhl mráz hned, jakmile ta dvě slova doputovala k jejímu sluchu.

Teď význam slova domov zněl jako příslib. Příslib něčeho většího, než jsou drobní svěřenci v hlavní chodbě. Něčeho, co se svou velikostí dotýkalo černovlasého mladíka s pichlavě olivovýma očima.

Sliboval jim dvěma slovy velké věci a Neznámá mu je věřila všechny do posledního písmene.

„Následujte mě.“ Opět ten hlas, který dětem svazoval žaludek do uzlu, ale dívka se nebála. Mladíkův hlas ji přitahoval. Fascinoval ji a byla ochotná ho poslouchat neustále.

Černovlasý muž jejich malou skupinku zavedl do přijímacího salonku, kde na vyřezávaném stolku stály malé čajové šálky spolu s máslovými sladkostmi. Malá Neznámá se rozhlédla. Očekávala na křesle sedět starého pána, který se jí a dalších sirotků ujal, ale nikdo jiný tu nebyl; jen ten černovlasý mladík.

„Poslužte si,“ pobídl je a posadil se do velkého křesla v čele malého salonku. Děti se jako zvířata vrhla na sladké a chladnoucí čaj v porcelánových šálcích. Avšak malá hnědovlasá dívka zůstala stát, palci na nohou hladila měkký koberec a očima studovala ostré linie chlapcovy tváře.

Ohlédl se po ní a v očích mu zaplála vyzývavá jiskra, malá Neznámá sklonila zrak a schovala svou tvář do poloprázdného šálku s čajem.

„Eden vás po malém občerstvení odvede do ložnice a následně do koupelny,“ začal a všichni sirotci zapomněli na dosavadní činnost. Na talíři, kde ještě před pár chvilkami byly máslové dobroty, zbyly jen sladké drobečky a sem tam kapka čaje.

Mladík se zvedl. Odkašlal si a uhladil své dokonale čisté kalhoty a promluvil: „Mé jméno je Sanel. Vítejte v panství Crimen, Bezejmenní.“ Tvář se mu zkroutila do úsměvu, který skrýval více než jen milé přivítání; načež zmizel ve dveřích vedoucí do další místnosti a neslyšně za sebou zavřel dveře.

„Tak šup!“ Sirotci s sebou škubli a otočili se na dívku, která je oslovila. Chůva zatleskala a rázným krokem vykročila ze salonku, děti zaváhaly ale rozběhly se za ní s údivem vepsaným v kulatých tvářích. Malá Neznámá zaváhala, měla spoustu otázek, které v malé hlavince nedělaly dobrotu, ale na ně snad přijde čas později.

Připojila se k chůvě, která se jim představila jako zmíněná Eden a nechala se odvést do společné ložnice pro dívky. Jak tam tak stála žaludek se jí sevřel pocitem, který nedokázala pojmenovat. Připadala si jako zvíře. Zvíře, které zavřeli do příliš velké klece, aby mu ukázali, že svoboda je pouze iluze.

Iluze příliš krásná na to, aby se ji kdokoliv pokusil rozbít.