ŠŤASTNĚ AŽ NAVĚKY

VII. Vyjednávání s démonem

MLADÁ ŽENA s krátkými rozcuchanými vlasy stála před hlavními dveřmi svého prázdného panství a světle zelenýma očima pozorovala horizont. Od rtů se jí vznášeli malí duchové a mizeli v sychravém počasí smutného dne. Dne, který kreslil stíny na dívčiny rudé tváře.

Johana měla v srdci prázdno. Neznámý pocit čehosi, co by se dalo nazvat nostalgií, jí tlačil do hrudi a v krku tvořil knedlík.

Již nestála před panstvím Crimen ani neposlouchala výskot dětí. Nekrmila se hutnou, kašovitou polévkou ani nejídala v sále plném lidí. Už dlouho nebyla tou maličkou Neznámou, která se schovávala se svým milovaným Bezejmenným za kdoulovým keřem.

Felix, zašeptaly jí myšlenky okamžitě, když vzpomínala na dávno opuštěnou minulost. Johanu bodlo u srdce; samozřejmě měly pravdu. Ale bylo to dávno, co se viděli a ještě déle, když je od sebe násilím odloučili.

Její Bezejmenný ji čas od času přijel navštívit, ale stávalo se tak velice výjimečně a ona ho nikdy nedokázala požádat, aby zůstal ještě pár dní.

S každým příjezdem byl jiný, už to nebyl mlčenlivý kluk, který by se nechal zmlátit hochy u jezera; změnil se a ona nedokázala posoudit zda-li se jí jeho změna zamlouvá či ne; dospěl a Johana musela taky.

Z nebe se snesly první kapky vody a krátkovlasá žena se otočila zpět ke svému panství. Ark se pro ni stal domovem, který jí Sanel daroval při oslavě jejího prvního bravurně zmařeného příběhu. Domovem, za který pohádka zaplatila životem.

V té pohádce měla umřít i ta malá holka, kterou Johana kdysi byla, ale nestalo se tak a Neznámá se stala jejím prokletím.

Vešla dovnitř, panství ji vítalo zpět. Dívka se již při prvním nádechu mezi čtyřmi stěnami stala tlukoucím srdcem, které budova potřebovala a po dobu dlouhých let postrádala. Oprášila v sobě lásku a z Arku udělala místo, které se - jen pro ni - stalo útočištěm.

„Copak, přepadla tě nostalgie?“ Hlas, který zarýval drápy do kamenné podlahy ji překvapil. Stále v ní vyvolával mrazivé chvění čehosi, co by se dalo nazvat touhou po moci, kterou vlastník chraplavého hlasu oplýval.

Halil se do svého vlivu, jako do té nejnádhernější košile a svou andělskou krásu využíval jako meč. Meč, který vrážel do srdce každé pohádce, která na světě zbyla a snažila se znovu – marně - vyrůst.

„Ráda tě vidím, Saneli.“ Otočila se a pohlédla černovlasému mladíkovi do olivově zelených očí. Očí, které dokázaly povědět tolik a zároveň neprozradit vůbec nic.

„Čekal jsem nadšené tanečky, oslavný ohňostroj nebo něco podobného. Rozhodně ne, jen větu: Ráda tě vidím,“ napodobil dívčin hlas a vyzývavě kmitl obočím.

„Třeba jindy,“ usmála se a pozvedl bradu k jeho bledému obličeji. Sanelův pohled se střetl s jejím, načež očima sklouzl k jejím rtům. Johana ještě chvilku stála a čekala co udělá, ale jakmile se k ní mladý muž nahnul k polibku, ucukla a proklouzla mu těsně kolem ramene do otevřeného salonku.

Nalila si do broušené skleničky trochu šampaňského a schovala se za ni před Sanelovým mírně podrážděným pohledem. Když se k ní konečně vydal, kroutil hlavou a stále se popuzeně mračil, ale nasadil odzbrojující úsměv.

Naklonil se k jejímu uchu. Johana měla co dělat, aby znovu neucukla, ale mladík ji uvěznil mezi sebou a stolem a šanci na útěk jí neposkytl.

„Však ty se přijdeš večer zahřát.“ Úmyslně se jí otřel rty o ucho a ze stolu popadl svou vlastní sklenku, načež ji pustil a odstoupil od ní. Krátkovlasé dívce se po rukou rozběhl mráz a ucho ji pálilo od náhlého dotyku.

Možná by přišla, kdyby si onu poznámku nechal pro sebe, ale po této výměně by to byla prohra a jedna nula pro Sanela. A to nemohla dopustit.

„Jak dlouho se hodláš zdržet?“ Zakroužila skleničkou se šampaňským a naklonila hlavu na stranu. Její černovlasý protějšek se lenivě posadil do křesla a jednu nohu si přehodil přes druhou. Johana zůstala stát a bedry se opřela o stolek.

„Abych pravdu řekl, chtěl jsem se zdržet do zítřka, ale možná zůstanu déle,“ lokl si ze sklenky a sledoval dívčinu reakci. Johana věděla, že ho nesmí vyhodit, ale představa, že by tu zůstal déle než jeden den ji děsila.

Ovšem Sanel byl Sanel. Kluk, který odmítl poslechnout. Princ, který krvácel když pohádka nemohla. Muž, který nastolil nová pravidla hry. Stal se Koncem samotným a Johana mu dlužila celý svůj život. Vychoval ji, když rodiče nemohli. Byl tu pro ni, když všichni odešli. Stal se jejím prvním přítelem a byl i jejím druhým nejsilnějším protivníkem. A to všechno jen pro jeho vlastní pýchu.

Johana přikývla.

„Dobře. Zůstaň si tu jak dlouho chceš,“ na oko ledabyle pokrčila rameny a pořádně si lokla ze skleničky. Prázdné sklo postavila na stolek k do půli vypité lahvi šampaňského a rukou si pročísla střapaté, hnědé vlasy.

„Ty jsi ale nadšená,“ ušklíbl se trpce a pohlédl na ni skrz několik pramenů tmavých vlasů. Ruce si složil na hrudi a hlavu naklonil na stranu. Věděla, co přijde. Hodlal jí nabídnout teplo své postele, aby rozehnal zlé myšlenky, které - jak usoudil - Johanu sžíraly zevnitř. Mýlil se. Pojmenovanou Neznámou trápil stesk po někom jiném. Po někom, kdo se změnil až tak, že se jejich vztah rozpadl v prach.

„Mám spoustu práce, třeba později,“ odbyla ho, když se nadechl aby něco řekl, ale Konec jen zakroutil hlavou a uchechtl se.

„Ne vždycky ode mě uslyšíš nabídku ke společné noci, má milá Johanko.“

„Že ne?“ ušklíbla se a ruce si založila na prsou.

„Ač přemýšlím, že bych ti to nabídl mám pro tebe i jiné návrhy a sdělení.“ Narovnal se a bledé, dlouhé prsty položil na skleněnou desku stolku. Zasmála se.

„Jako třeba?“ Konečně se posadila s nasládlou chutí smíchu na jazyku, opřela se do křesla a ruce si složila do klína. Sanel zaklepal bříšky prstů do desky stolu a upřel na ni pronikavý pohled zelených očí.

„Rád bych Arku vdechl život. Znáš to, slavnosti, večírky, schůzky. Do týdne bychom byli schopni uspořádat první velkou slavnost, která by to tu oživila. Pozveme hodnostáře, radní, vévody, krále,“ vypočítával na prstech a oči mu jiskřily nadšením, ale Johana pobaveně kroutila hlavou.

„To myslíš vážně?“ skočila mu do řeči div se nezakuckala vlastním smíchem. Mladíkovy rysy ztvrdly. Poznala, že takovou reakci neočekával, ale nechtěla mu dávat jakékoli naděje na uskutečnění.

„Prosím?“ Věděla, že jí dává poslední šanci, aby se omluvila a se staženým ocasem se stáhla, ale Johana se dostala do ráže.

„Chtěla jsem říct, že nic takového se z Arku nestane. Panství zůstane pouze pro mé účely a nebude využíváno jako holubník.“ Nadále kroutila hlavou, ale úsměv jí z tváře zmizel. Netušila jak přesně se má cítit, ale taková představa jejího domova se sedmnáctileté dívce ani trochu nelíbila.

„Když myslíš,“ ledabyle kmitl ramenem, ale uvnitř hrudi se mu jeho černé srdce vzpíralo a snažilo se svou kostní klec roztrhat na kusy; Sanel zuřil.

Johana moc dobře věděla, že to bude zkoušet znovu a znovu v těch nejrozličnějších situacích a nasadí všemožné zbraně, jen aby dosáhl svého, ale rozhodla se, že za své panství bude bojovat.

Zapletla se s peklem a rozhodla se vyjednávat s démonem. Šance, že ho porazí byla malá a andělé ji zavrhli už dávno, ale hodlala vyhrát.

Byla Johanou Anastázií z Arku. Ženou, která procházela zrcadly a hrála karty s osudem, jeden nesmrtelný princ ji nemůže ohrozit. Nebo ano?