ŠŤASTNĚ AŽ NAVĚKY

XXIX. Zrádná královna

SVĚT SE zastavil a Johaninou hrudí otřásl hněv a strach. Maeve, která ještě před chvilkou stála na druhé straně tanečního sálu se propletla skrz nastrojené davy lidí k ustrnulé svěřenkyni a drobnými prsty sevřela ty její.

Johaně se podlomila kolena a před očima se jí roztančily mžitky. Chitka jí pomohla se otočit k místu, kde stála královna a pokusila se její na pohled zpocené tělo přidržovat ve vzpřímené poloze.

Rosalynina ústa tvořila slova, ale svěřenkyně ztratila jejich význam již ve chvíli, kdy opustily umně krojené rty.

„Musíme jít," zalkla se Johana a hruď se jí pod vlastními iluzemi zatřepala. Věděla k čemu brzy dojde, ztratí vědomí a iluze zmizí spolu s ním. Hodiny jejího vlastního srdce začaly neúprosně odpočítávat posledních pár chvil.

Dívka vedle ní se ani nehnula, oči skryté za maskou měla přišpendlené k ženě na vyvýšeném stupínku, která jí její upřený pohled tvrdě opětovala.

„Maeve." Johana se dávivě rozkašlala, vyklouzla z Chitčina pevného sevření a s dunivým nárazem dopadla na kolena. Změť davu se kolem ní rozvlnila, jak se všichni přihlížející snažili dostat z její blízkosti. Silueta Maeiviných sukní se jí otřela o tvář, když si k ní druhá dívka přiklekla.

„Vydrž," zašeptala, tvář staženou strachem. Popadla ji za paži a s překvapivou silou ji vytáhla na slabé nohy.

„Pomozte jim, do trůnního sálu!" vyštěkl ženský hlas a kolem Johanina zdrceného srdce se ovinul tíživý pocit způsobený neblahou zkušeností.

„Zůstaň tady."

Hlasy.

Barvy.

Tíživá bolest a doteky.

Cizí silné dlaně ji popadly za paže a vyvedly ji spolu s Maeve z přeplněného sálu, který je pronásledoval zvědavýma očima.

„Nechte nás o samotě." Ach ten hlas. Johaně se při každém jejím slově kroutil žaludek odporem a žhavou nenávistí i přes to, že sama byla sotva schopna stát.

„Sněz to," dívka ve zdobené masce a s korunou z kvítí v dlouhých černých vlasech se k ní naklonila a do úst jí vložila téměř černý lístek.

„Neříkalas-" hlas, který vycházel ze svěřenkyniných úst byl slabý, sotva slyšitelný šepot.

„Vím co jsem říkala," zasyčela Maeve podrážděně s očima upřenýma do těch jejích, „taky jich už víc nedostaneš."
Johana ho poslušně rozžvýkala a dlaněmi se zapřela o leštěnou podlahu, která jí dodávala pocit, že je stále ještě naživu a při vědomí. Nevolnost neustoupila a třeštivá bolest stále sužovala její hlavu, ale byla konečně schopná řádně zaostřit a po druhém pokusu se dokonce i postavit na nohy.

„Doufám, že vám je lépe." Rosalyn - rozvalující se na svém trůnu v čele sálu - vážila každé slovo, růžové nadýchané šaty se jí kolem pasu rozprostíraly jako ten největší květ růží a v blonďatých vlasech se jí vlnilo živé růžové trní.

Johana vytřeštila oči a pootevřela ústa v úděsném úžasu. Královna si ji prohlížela od hlavy k patě, stále ji i Maeve, která stála po jejím pravém boku kryly iluze, ale ženin pohled byl pronikavý a svěřenkyně najednou pocítila strach, že ona je vidí takové, jaké jsou doopravdy.

Rosalyn sklouzla pohledem k Chitce, která se náhle zdála menší, než kdy jindy a spokojeně se usmála.

„Koukám, že jsi mi přivedla mé prokletí," zašeptala a skousla si spodní ret, „nechte těch přetvářek dámy a ukažte, kdo doopravdy jste." Nemrkla a ani na okamžik nespustila Maeve z očí. Johana najednou opět ztratila smysl slov, nechápavě pohlédla k druhé dívce, ale ta měla oči jen pro královnu. Sama svěřenkyně si připadala neviditelná a až okatě přehlížena.

„Nemáme co skrývat," začala Chitka, ale hlas se jí třásl a minul se účinkem, protože Rosalyn nespokojeně mlaskla a trní v jejích vlasech se pohnulo.

„Ach to lhaní, vy Chitky jste všechny stejné. Ale měla bych ti poděkovat," s těmi slovy vstala z trůnu a sešla tři schůdky dolů k nim, „jen díky tobě mám tohle všechno." Extravagantně pohodila rukou ve světlé rukavici a vítězně pozvedla bradu.

„Jen díky tobě mám jeho-"

„Co se to děje?" začala Johana bez rozmyslu a obě dámy na ni pohlédly. Rosalyn se zachechtala a jediným rychlým pohledem svěřenkyni sjela posuzujícím pohledem.

„My dvě se zřejmě ještě neznáme-"

„Pleteš se," zavrčela Johana, popadla ji za ruku v rukavici a stiskla.

V onom jediném pohybu si ji přitáhla blíž a se rty těsně u jejího ucha procedila skrz zuby jednoduchou větu: „Už jsme se potkaly, jen ne tváří v tvář."

„Opravdu?" V očích Rosalyn zajiskřilo, Johana ji pomalu pustila a narovnala se do plné výšky.

„Jistěže a vzalas mi někoho, koho chci zpátky," zasyčela nenávistně a všechna bolest ustoupila do pozadí. Maeve se mírně přikrčila a ublíženě pohlížela na svěřenkyni.

„Tak uděláme výměnu," navrhla prokletá královna a poodstoupila od ní, „necháš mi tuto ženu," ukázala na Maeve, která zbledla a vytřeštila oči, „a můžeš si vzít osobu, kterou jsem ti odcizila."

Johana očima sklouzla k Chitce, která pomalu kroutila hlavou a nozdry se jí rozšiřovaly pod náhlou touhou rozbrečet se a prosit, aby to nedělala. Svěřenkyni se oči zalily slzami a s přicházejícím pláčem ji začalo štípat mezi očima. Udělala jeden jediný krok k Maeve, ruku jí přiložila k horkem zachvácené tváři a čelem se opřela o její.

„Odpusť." Její slova proudila k dívčině kůži a zanechávala za sebou chlad a bolest lámajícího se srdce. Rosalyn nespokojeně mlaskla a netrpělivě si začala prohlížet hřbety svých bělostných rukavic.

„Nedělej to," zalkla se Chitka a spodní ret se jí roztřásl, „tohle není správně." Šeptala dál, ale Johana zakroutila hlavou.

„Já vím, ale jinak to nejde," svěřenkyně ztěžka polkla, „musím ho vzít zpět, Sanel už čeká." Otevřela oči a s úmyslem políbit Maeve na čelo se napřímila, ale jako by náhle si svůj čin rozmyslela a odstoupila od ní.

„Platí." Slova jako bič proťala sál a získala si královninu pozornost. Rosalyn nechávala těch pět písmen, aby jí stékalo po kůži, vpíjelo se do zdobeného živůtku šatů a opájelo její mysl.

„Koho požaduješ výměnou?"

„Felixe z Lairu, je to zrzavý Měňavec a-" Rosalyn se z plných plic rozesmála a Johana nechápavě strnula. Ženin smích byl řezavý a plný upřímného, škodolibého pobavení.

„Pokud po něm tvé srdce touží, máš ho mít." Avšak samolibý úsměv, který královna nasadila byl výmluvný.

„Felixi! Pojď k nám!"

Rázné kroky, tichý smích a ohnivé vlasy, které se hned záhy vynořily zpoza trůnu. Felix se vyloupl ze stínů, na sobě měl čisté šaty a na rtech úsečný úsměv. Seběhl tři schody z pódia, na kterém stál obrovský mramorový trůn a s očima přilepenýma k Rosalyn přešel ke třem ženám.

Slova, která záhy poté vypustil z úst, zbořila celý Johanin ideál.

„Má drahá," usmál se Felix a políbil blonďatou královnu na hřbet ruky, „vítej v Tarugonu, Johano."