ŠŤASTNĚ AŽ NAVĚKY

III. Spojeni vzpomínkou

VÝUKA SE v posledních dnech změnila na bitvu. Bitvu, která probíhala chůvami nespatřena a plná špinavých intrik, kterých byla zvídavá hlavička malé Neznámé schopna. Chlapci neměli šanci.

Dívka se stala duchem plížícím se chodbami panství Crimen, ignorována a přesto neustále sledována pichlavýma olivovýma očima. Jejich pohled ji pronásledoval všude, kam se jen hnula a náramně si jejich pozornost užívala.

„Večeře!" Holčička s sebou škubla a málem upustila ještěrku, kterou se snažila nacpat nejstaršímu násilníkovi do ponožky.

„Však ty počkáš," zapitvořila se na ještěrku a položila ji pod chlapcovu přikrývku. Špinavé ruce si otřela do okrově hnědé sukně a rozběhla se za ostatními sirotky ke schodům, které vedly do jídelny.

Drobně se usmála, když spatřila trio, které ubližovalo všem dětem v budově. Už se jich nebála. Už se před nimi neschovávala. Ano, sice se velkým obloukem vyhýbala jezeru a molu, na které měla stále spoustu špatných vzpomínek, ale ukazovala se těm třem klukům více, než obvykle.

Byla všude, kde byli oni. Byla jejich strachem. Strachem, který plnil jejich srdce. Stala se jejich noční můrou.

Doběhla je. Šla přímo za nimi a jakmile se dav sirotků dostal do poloviny schodiště kopla každého zezadu do kolena, čímž jim sebrala pevnou půdu pod nohama. Chlapci se skutáleli o dva schody níže a překvapeně kulili oči s nabíhajícími slzami.

„Pozor na nohy," řekla ledabyle a odcupitala do jídelny. S miskou hutné polévky se posadila ke stolu nejblíže dveřím; stalo se to pro ni zvykem od doby, kdy byla pouze lovenou kořistí.

Bylo to už pět měsíců kdy poprvé spatřila Crimen a spolu s ním i tajemného chlebodárce, který se na panství samotném objevoval jen zřídka.

„Ahoj." Z davu, který proudil po celé jídelně se vynořila chlapecká postava s neupraveně kudrnatými vlasy barvy toho nejtmavšího západu slunce. Nos měl lehce nakřivo a oči zlatavé. Bez ptaní si přisedl naproti ní.

„Jsem-" začal, ale Neznámá mu skočila do řeči: „Jsi Bezejmenný," znovu si ho pořádně prohlédla, „jsi ten kluk od jezera." Naklonila hlavu na stranu a propichovala ho zelenýma očima, nabrala si lžíci polévky a strčila si ji do pusy stále sledujíc to o málo vyšší individuum, které si k ní přisedlo.

„Jo," hlesl zahanbeně a sklonil oči ke své vlastní misce. Oči mu zvlhly slzami zahanbení. Neznámá povytáhla koutek úst do uličnického úsměvu a pod stolem ho špičkou boty šťouchla do kolene. Naklonila se přes stůl.

„Nikomu to neřeknu," usmála se a znovu shlédla ke své misce. Nutně potřebovala komplice pro své vylomeniny a tenhle kluk se vybarvil jako ta nejlepší volba.

„Díky," řekl spíše polévce než dívce naproti a Neznámá musela přiznat, že si nebyla jistá, za co přesně děkuje, ale nechala to být. Cítila slabé pouto mezi nimi. Nespojoval je jen sirotčinec, ale i vzpomínky z bitky u jezera, která se na nich obou podepsala.

***

VÝUKA PO další tři měsíce probíhala zvláštně jinak. Tři kluci zmizeli a nikdo o nich nic nevěděl. Učitelé i opatrovnice se mnohem více věnovali skupince sedmi dětí ve které byli i Neznámá s Bezejmenným a celé panství se obléklo do kabátu z ponuré nálady.

Neznámá větřila změnu, ale když spolu s Bezejmenným leželi nedaleko jezera na zádech a poznávali v mracích tvary, nebyl čas na jakékoli chmury. Byli prostě jen oni dva proti celému Crimenu.

„Neznámá! Bezejmenný!" zakřičela mladá opatrovnice Eden od zadních dveří a dlouhý blonďatý cop jí povlával v pozdním, letním vánku. „Pojďte dovnitř!" zakřičela, načež opět zmizela v neosvětlené chodbičce.

Neznámá si povzdechla, neměla ráda změny. Zamilovala si tu sladce chutnající rutinu každého dne v rozlehlém panství; nechtěla nic měnit. Bezejmenný se postavil a s pokrčením ramen jí nabídl ruku, aby pomohl hnědovlasé dívce do stoje.

Eden na ně čekala ve společné ložnici kam všech sedm dětí přemístili, aby - podle nich - měli soukromí na studium.

„Musíte se převléknout. Pan Sanel by s vámi rád poobědval." V Edenině hlase zazněl podtón žárlivosti, který malá Neznámá chápala. Kdo by neobdivoval pana Sanela?

Chůva pomohla dětem do oděvu přesně střiženým na jejich drobnou postavu. Plátěné hnědé kalhoty, bílá košile s nafouknutými rukávy a na klopách připíchnuté dvě brože s černým kamenem spojené stříbrným řetízkem.

Eden si je prohlédla, nakonec pomohla Neznámé zkrotit její krátké, střapaté vlasy do úhledného, hnědého účesu a stejně tak malému Bezejmennému.

„Tak běžte," pobídla je a oba se s velkou nedočkavostí rozběhli ke schodům, kde se setkali s dalšími dětmi z jejich ložnice. Společně se odebrali do jídelny a usadili se ke stolu, na kterém již ležela připravená spousta všelijakých dobrot.

Dívky se usadily po pravé straně hlavního křesla, které čekalo než ho obsadí jejich opatrovník a chlapci si posedali naproti. Bezejmenný usedl naproti Neznámé. Holčička pod stolem špičkou boty našla tu jeho a uklidňovala se nepatrným dotykem.

Byla nervózní, ale než se jí pochybnosti stihly zažrat pod kůži a myšlenky na útěk vzít za své, otevřely se dveře a Sanel ve vší své eleganci vstoupil do jídelny.