ŠŤASTNĚ AŽ NAVĚKY

XVIII. Jedovaté strachy

ZABALIT POTŘEBNÉ věci byl pro Johanu oříšek. Nikdy nemusela počítat se dny strávenými za zrcadlem, protože všechny výpravy se vešly do osmi hodin čistého času a čas za zrcadly ubíhal stejně, jako v jejím pevném světě.

Cestovní vak působil na nadýchaných pokrývkách postele jako vyvrhel, který do dívčina pokoje nikdy neměl patřit a možná to tak mělo zůstat napořád.

Johana s rukama v bok stála nad připravenými věcmi a snažila se vymyslet, co by si měla vzít, aniž by ji to příliš zdržovalo. Na posteli zatím ležel plášť, čistá tunika s dlouhými rukávy, toulec s šípy a její nejdražší kuše, kterou dostala od Sanela darem ke svým dvanáctým narozeninám. Nikdy neholdovala střelbě z luku i přes to, že se tím pyšnilo tolik lidí, až si připadala špatně, že tuto dovednost neovládá.

Sanel bez klepání vešel do pokoje s rukama plnýma všemožných věcí, které položil na postel vedle vaku. Dívka nespokojeně našpulila rty, bylo toho až moc a vak měl jen omezený prostor a bůh ví, jak to zvládne zrcadlo.

„Kuchařka ti zabalila sušené maso a v čutoře máš čistou vodu, i přes to, že jsem uvažoval o alkoholu,“ mladík se zakřenil, ale i v jeho očích byl jasně zřetelný strach. Snažil se odlehčit tíživou atmosféru, která se plazila v chodbách po celém panství a hromadila se v pokojích. Dívka přikývla.

„Do látky ti sbalila sýr a kus čerstvého chleba.“ Sanel prstem poukazoval na různé balíčky a snažil se nedat najevo obavy, které se mu zažíraly do kůže jako mor.

Johana z postele vyzdvihla dvojici skleněných lahviček pečlivě zašpuntovaných korkem.

„To jsou masti, kdyby se ti-“ mladík ztěžka polkl, nedokázala tu větu dokončit. Radši ji nechal vyšumět do prázdna.

„Budu v pořádku,“ Johana se povzbudivě usmála a lahvičky schovala do váčku uvnitř cestovního vaku. Hruď měla sevřenou a v krku se jí usadil knedlík, který nedokázala spolknout. Studenými prsty si objímala paže, protože jinak by všechno ještě třikrát přerovnala, jen aby se zbavila narůstající nervozity.

Sanel přešel k prádelníku, podal jí hnědé jezdecké kalhoty, spolu s obyčejnou, krémovou košilí s dlouhými rukávy a na pohled pohodlné boty.

Pokud se to do té doby Johana pokoušela zazdít, a sama sebe přesvědčit, že je vše v pořádku, teď jí konečně naplno došlo, že tohle není žádný hloupý vtip.

Prochladlýma rukama si převzala hromádku oblečení a přešla za paraván, aby se převlékla. Roztřesenými prsty dokázala rozepnout první knoflíček u krku, ale dál se nedostala. Brada se jí úzkostlivě klepala div jí zuby necvakaly o sebe. Strach - který ji obklopoval již od návratu - svou katovskou oprátku utahoval kolem Johanina hrdla až příliš rychle a opravdově.

Dívka se zády opřela o pevnou stěnu ve strachu, že se zem pod ní propadne a ona skončí pohřbená pod černými trny.

„Já nemůžu,“ zachraptěla a vyděšené oči – které více připomínaly zděšenou laň než člověka – upřela na stín rýsující se za zástěnou.

„Co nemůžeš?“ Sanel - na druhé straně zástěny - opatrně položil ruku na paraván. Johana sledovala jeho stín a studené prsty natáhla k těm jeho, schovaným za látkou.

„Mám strach,“ přiznala roztřeseně a smyčka kolem jejího krku zpomalila ve svém dusivém tlaku, „bojím se, že to nezvládnu. Co když ten příběh nejde skončit. Co když je to takhle správně. Co když-“ hlas se jí zlomil úzkostlivým zajíknutím, když se snažila polykat nabíhající slzy.

„To nic,“ zašeptal Sanel, ale ze svého místa za zástěnou se nehnul, „nic se ti nestane. A až se vrátíš, budu tu na tebe čekat, všechno bude opět v pořádku, Johano.“ Dívka plačtivě škytla a po tvářích jí steklo pár zbloudilých slz.

„Nic se ti nestane,“ zopakoval přesvědčivě a Johana mu ta slova věřila. Věřila mu je úplně všechny. Bradu opustil onen úzkostlivý třas a jakmile poslední slza překonala hranu dívčiny brady, žádná další ji nenásledovala.

„Všechno bude v pořádku,“ zašeptal do ticha narušované jen tichým šustěním čistého oblečení. Sanel zůstal stát u zástěny, dokud se roztřesená dívka sama neodvážila vystoupit zpoza ní.

Strach ustoupil do pozadí a nahradil ho Koncův konejšivý vliv, když ji sevřel v náručí. Pevně ji objal a Johaninu mysl tím konečně dostal k zemi a donutil racionálně přemýšlet.

Dívka mu obličej zabořila do hrudi a zhluboka dýchala, dokud konečně nepobrala vlastní dech a  nezahnala onen dusivý knedlík v krku.

„Tak pojďme,“ rozhodla tiše a nechala Sanela, aby jí pomohl zabalit zbylé věci.

***

SAMOTNÉ JOHANĚ trvalo ještě čtyři a půl hodiny než byla schopná normálně fungovat. Setřásla ze sebe všechen strach i obavy a nechala se naplnit horkou nenávistí, která uvnitř ní vřela a vzdouvala se s každým krokem, který následoval dolů ze schodů.

Vlny hněvu jí narážely do žeber, otřásaly jejím hrudníkem a olizovaly srdce svými žhavými, zpěněnými vrcholky. Sanel jí šel po boku a ruku jí tiskl k bedrům, v podobě konejšivého ujištění.

Cesta do zrcadlového sálu byla rychlejší než Johana očekávala a nejradši by pro sebe ukradla ještě několik okamžiků, jen aby nemusela do zrcadla. Kdykoli jindy by se za skleněnou plochu těšila a očekávala návrat do nové pohádky, ale teď to nebylo jako kdykoli jindy. Teď totiž musela spravit něco, co někdo jiný zkazil.

Chlad, který Johanu spolu se Sanelem objal, vyčaroval dívce na rukou husí kůži, před kterou ji ani silnější plášť nechránil.

Vracíš se ke mně? Úlisný šepot se propletl mezi sloupy a stanul před dívkou ve své nejzákeřnější podobě. Hladil její vědomí ostrými trnovými drápy a zanechával za sebou rýhy strachu.

Ano, odpověděla Johana a plášť si přitáhla blíže k tělu, jdu si pro tebe.

Zrcadlovým sálem se náhle rozezněl kdákavý smích, který jako by se usazoval v každém rohu i zákoutí. Dívka by se dokonce i zapřísáhla, že s sebou Sanel škubl, ale mohla se plést.

To se budeš muset víc snažit, holčičko, zakdákal hlas v záchvatu smíchu. Johana zaskřípala zuby a popruh vaku si upravila na hrudi. Kuši měla bezpečně pověšenou na rameni a přivázanou k vaku, stejně tak i toulec ve kterém vynikal její speciální zlatý šíp.

Teprve se uvidí, kdo se musí víc snažit. Slepičí smích s dívčinou odpovědí utichl a ona by přísahala, že kdyby měl onen hlas ruce, jistě by ji zaškrtil.

„Měla bych jít,“ prolomila ticho narůstající mezi ní a Sanelem, který stál o krok za ní.

„Asi ano.“ Johana se k němu odvážila otočit čelem a ke skleněné ploše zrcadla zády. Konec povolil ramena a už před ní nestál sebevědomý, černovlasý princ, který se nebál pohádek. Stál před ní obyčejný – na pohled – devatenáctiletý kluk, který se bál. Bál se o celý svět. Bál se o ni.

„Všechno bude zase v pořádku,“ špitla když ji pohladil po tváři. Jeho dlaň přikryla tou svou a přitiskla si ji k prochladlé tváři. Sanelovi po tváři přeběhl stín až to vypadalo, že se mu v olivových očích lesknou slzy.

„Vrať se mi zpět,“ zachraptěl tiše a políbil ji na čelo. Dívka přikývla.

„Ať žije konec,“ zašeptala a políbila ho do dlaně.

„Ať žiju já,“ zašeptal nazpět a prostrčil její drobnou postavu skrz zrcadlo pryč.