ŠŤASTNĚ AŽ NAVĚKY

II. Krutí a bezradní

PANSTVÍ CRIMEN skrývalo spoustu míst, kam se mohl někdo, jako malá Neznámá ukrýt. Ať už to byl velký šatník opatrovnice Eden, stín ve výklenku nedaleko dívčí ložnice nebo dutina v největším tisu v zahradě nedaleko kdoulového keře.

Schovávala se, kde jen mohla a kam se její drobné tělíčko vešlo. V krátkých, hnědých vlasech měla neustále zapletené listí a ruce poškrábané od rychlého probíhání trnitými keři v panské zahradě.

Nikdy se ovšem neukrývala pro svůj vlastní rozmar, neutíkala ani před povinnou dopolední výukou, která jí po měsících strávených pod Sanelovou záštitou připadala jako to nejmenší zlo.

Nikdy neutíkala zbytečně. Vždy zatím byla skupinka bezejmenných chlapců, kteří si ji vyhlídli jako svou další oběť. Ubližovali jí; pronásledovali ji ve dnech, kdy výuka odpadla kvůli jiným povinnostem a nikdy nedali pokoj, dokud jim úplně nezmizela.

Neznámá vykoukla ze svého úkrytu v dutině stromu, oči zarudlé od pláče, kterému popustila uzdu, až když se dostala do stínu tisu. Hřbetem ruky si otřela ulepený nos a střapaté, hnědé vlasy si zastrčila za ucho.

Pomalu se vydala na zpět k velkému domu, který ji vítal a zároveň ji opovržlivě odmítal jako přebytečnou zátěž. Povzdechla si. V Sanelově panství pobývala již něco přes měsíc, ale čas tu ubíhal tak prapodivně, že se začala ztrácet, kdy vlastně dorazila na dřevěném povoze s dalšími sirotky.

Zahrady za jejími zády byly mrtvě tiché, jako by ani nedýchaly; srdce jim někdo musel vzít.

Její úvahy o naprostém tichu ovšem vyrušil náhlý křik vycházející zpoza jižního křídla, kde se v jezeře učili plavat. Což drobné dívce nikdy moc nešlo.

Pud sebezáchovy malé Neznámé velel, aby utekla, aby se do ničeho nepouštěla. Avšak zvědavost byla větší a než se stihla pořádně nadechnout zjistila, že ji nohy samy nesou k rohu, kde bylo na prostranství kolem jezera vidět nejlépe.

Na zemi ležel schoulený chlapec, hlavu si kryl vyzáblýma rukama oči pevně zavřené a ústa otevřená v bezhlesném výkřiku. Kolem něj postávali tři o něco málo starší kluci, které Neznámá moc dobře znala. Byli to přesně ti kluci, kteří jí znepříjemňovali život svými nápady.

Nepleť se do toho, nabádalo ji srdce. Nechme to na někom jiném, ale než se stačila zarazit, vykročila ze svého úkrytu a z plných plic zakřičela: „Necháš ho být!" Sehnula se, popadla jeden z kamenů vyskládaných podél domu a vrhla se z mírného kopce k jezeru. Chlapci na ni nevěřícně koukali a než se stihli probrat z překvapení, - že jim takové malé pískle něco nařizuje - se Neznámá napřáhla a hodila kámen jednomu z chlapců přímo do zad.

Ochromil je spád událostí, ale opět nasadili své zlostné masky a vrhli se do protiútoku.

Skupinka v čele s nejvyšším klukem se jako velká voda začala škrábat do kopce, aby jí ukázala zač je toho loket. Neznámou popadla panika, rozběhla se z kopce přímo k jezeru - oklikou kolem útočníků. Sípala a očima těkala po úkrytu.

„Uteč!" vyštěkla na potlučeného chlapce, kterému se z nosu řinula krev a po tvářích mu tekly slzy. Botky jí klouzaly po trávě div se k jezeru nesklouzla.

Úkryt. Úkryt. Úkryt. Srdce jí tepalo na poplach a chlapci za jejími zády hartusili a malou dívku pronásledovali. Doběhla k velké louži nedaleko panství, zuby jí drkotaly o sebe vlivem adrenalinu, který jí proudil v krvi. Třásla se a očima hledala potlučeného kluka, kterému pomohla.

Zmizel. Aspoň, že tak, pomyslela si a pokusila se opět zmizet; tak, jako to měla ve zvyku jindy. Avšak byla příliš pomalá a místo útěku padla do náruče třem násilníkům, kteří vztekle supěli a z očí jim sršely blesky.

Neznámá se instinktivně schoulila do klubíčka, kryla si hlavu, ale úder nepřišel. Ani po jednom volném nádechu neucítila bolest, která sloužila násilníkům jako zbraň. Přišlo totiž něco mnohem horšího.

Dva chlapci ji popadli za paže a třetí ukazoval na molo, které vedlo do prostoru nad jezerem. Dívka se zděšením pochopila. Křičela, prosila a zmítala s sebou, ale drželi ji pevně a vlekli po dřevěných prknech až ke konci plošiny.

„Řekni sbohem," zašklebil se nejzlejší z nich a než se malá Neznámá stačila nadechnout pro výkřik, spolkla ji hladina a spolu s ní i záchrannou naději, kterou jezero uhasilo jako plamen svíčky.

Voda jí natekla do úzkého hrudníku a končetiny svázala zima. Bublinky vzduchu jí od úst dávno odpluly a ona se ocitla sama. Sama ve tmě, která ji požírala zaživa. Ve tmě, která ji trhala na kusy.

Pro malou Neznámou bylo složité vybavit si co přesně se stalo poté, ale najednou ležela na břehu, zmáčená jako málem utopené kotě a kašlala vodu. Dávila se, brečela a trpěla v křečích, které jí drtily hrudník; byla živá.

A když později toho dne - stále mokrá a zabalená v dece seděla u dohořívajícího krbu s rukama rozpálenýma od horkého šálku s čajem - přemýšlela nad větou, kterou jí Sanel pověděl v pracovně, když ji Eden celou promáčenou dovedla dovnitř.

"Nikdy nebudeš nejsilnější v místnosti, má milá Neznámá. Ovšem můžeš být tou nejzákeřnější." Měl pravdu. Ti chlapci byli krutí a ona v temnotě hlubin naprosto bezradná, ale s tím byl konec. Odteď bude ona ta zlá.