ŠŤASTNĚ AŽ NAVĚKY

IX. Prokletí z papíru

JOHANA SE do svého panství vrátila pozdě v noci, když už všude byla tma a pochodně v zrcadlovém sále začínaly dohořívat. Byla vyčerpaná a toužila po horké koupeli, ale cítila se jako nově narozená a plná energie z využitých kouzel.

Ovšem jakmile opustila sál všechna magie jí z krve vyprchala a ona byla nucena ji zamknout spolu se zrcadli za mohutnými dveřmi.

V Arku bylo něco v nepořádku, prudký nečas lomcoval okenními tabulkami a ve všech chodbách se válel hustý opar ticha.

Dívka se snažila chodbami plížit, hlavně proto, aby se vyhnula nechtěnému střetu se Sanelem. Avšak nepřirozené ticho jí trhalo uši a ona se neubránila opatrovnickému pudu a nahlédla do ložnice pro hosty.

Mladý, černovlasý muž ležel na posteli s knihou otevřenou na hrudi a s téměř nevinným výrazem ve tváři; spal. Johana potichu přešla k nočnímu stolku, aby sfoukla zapálené svíčky, ale zarazila se.

Třepotající oheň mu na bledé tváři maloval stíny a dívka pocítila neznámé bodnutí nad srdcem. Nedokázala uvěřit, že ji tenhle na pohled nevinný kluk před několika hodinami vydíral a pobízel k tomu, aby ho uškrtila.

Zakroutila nad ním hlavou. Prsty přejela po hřbetu brožované knihy a zvedla ji z jeho hrudi, která se hlubokými nádechy pomalu zvedala. Vztek v ní už dávno dohořel, ale náhlá škodolibá chuť přetáhnout ho brožovaným svazkem byla nečekaná a nemístná. Avšak představa jeho překvapeného pohledu, když by to uskutečnila, Johanu na okamžik zastavila, ale nápad zavrhla s dalším zakroucením hlavy.

Knihu si schovala pod paží, zula mu boty a s posledním pohledem do jeho povolených rysů sfoukla tři třepotající se plamínky a tiše vyšla z ložnice. Potichu za sebou zavřela dveře a s knihou obalenou v kůži se odebrala do koupelny, kde se nechala obejmout horkou vodou.

***

RAMENA SI zahalila do lehkého šálu, který – jak doufala – ji ochrání před studeným větrem a vyšla na balkon. Nohy jí téměř okamžitě obsypala husí kůže, protože ač se bílé šaty tvářily jako oděv vhodný ke spánku, rozhodně nehřály. Špagátová ramínka jí neustále klouzala z hubených ramen a lem šatů jí tančil kolem holých kotníků.

Svazek položila na kamenný balkon a prsty přejela po názvu. Příběh Johany z Arku znala nazpaměť. Dívka převzala její jméno po jedné děsivé zkušenosti v knihovně a ač se tomu chtěla bránit, měly spoustu věcí společných.

Johana pohlédla na obzor. V dálce, daleko na horizontu se leskly plameny ohně. Felix byl blízko, mohl dorazit zítra ráno. Při takové představě se cítila zvláštně.

V břichu se jí usadil těžký kámen pochybností, ale srdce objímala horkost potěšení, že se její vlčí kluk blíží.

Zhluboka se nadechla. Na prochladlá ramena schovaná ve vlněném šálu jí dopadly mužské dlaně. Dívka jeho přítomnost očekávala. Neškubla s sebou ani se na něj neotočila pouze si vlněnou šálu přitáhla blíž kolem těla.

„Opravdu sis myslela, že bych mu ublížil?“ Slova mu od rtů okamžitě odnesl studený, severní vítr, který tančil po holých pláních a cukal Johaninou sukní. Mladá žena mu chtěla odpovědět něco, co by jeho dojmy z jejího výstupu vyvrátily, ale slova jí najednou nedávala žádný smysl.

„Nikdy by se k němu má posádka nedostala včas,“ šeptal dál a rukama jí putoval po pravém rameni až k odpudivě zvrásněné kůži schované pod šálem.

„Potřebuju ho,“ vydechl. Johana s sebou škubla a jediné na co dokázala myslet bylo neustále opakující se slovo, které jí myšlenky škodolibě předhazovaly.

Lhář. Lhář. Lhář. Pohlédla k obzoru. Zlatá záře plamenů se v dáli třepotala a slibovala lék na bolest srdce.

„Jdi pryč,“ zasípala. Měla pocit, že vichr jí od rtů krade nejen slova ale i vzduch, kterým by mohla zásobit svá slova.

„Žádáš mě, abych odešel?“ Sanel se naschvál postavil tak, aby na něj viděla. Zády se opřel o zábradlí a pohlédl jí do očí. Johana nacházela slova jen velice stěží. Možná naivně doufala, že se prostě sebere a nechá ji na balkoně samotnou. Havraní vlasy mu spadaly do očí a v pohledu, který jí věnoval bylo něco víc než jen popuzení.

„To nebyla žádost,“ zvedla pohled od horizontu a zahleděla se do jeho olivových očí, „byl to rozkaz.“ Kolena se jí klepala a po jazyku jí do krku klouzala slova, která ji dusila a vháněla jí slzy do očí.

Tíha vlastního těla ji překvapila, hrudník měla plný náhlé bouře, která jí vřela pod kůží a trhala ji na kusy. Dlaněmi se ztěžka opřela o kamenné zábradlí, snažila se dýchat, ale příval úzkostného sevření ji ochromil. 

„Odejdi.“ Její slova byla těžká a chutnala po lžích. Zalitovala, že v pohádce nezůstala déle, protože tohle všechno bylo špatně. Sanel jí do myšlenek zaséval naději, kterou by mohl jediným slovem rozdrtit a pohřbít zaživa.

„Dobrou noc,“ hlesl muž a odpíchl se od zábradlí. Škodolibost, pýcha i opovržení z jeho hlasu zmizely a zůstala surová skořápka někoho, kdo zašel příliš daleko a byl si toho vědom. Ale někdo jako Sanel by své výhry nikdy nevrátil zpět. Byly jeho a on by šel až na konec světa, jen aby si je udržel.

Věnoval jí poslední pohled, načež zmizel v potemnělém pokoji a vyšel ze dveří jako přízrak čisté moci.

Johana se div nesvezla na zem. Nevěděla, zdali mu věřit, či ještě teď osedlat koně a vyjet Felixovi naproti.

Blbá, pošetilá holko, zvedni hlavu a pohleď na obzor, pobízel ji ženský hlas, který jí byl vlastním a zároveň cizincem v její mysli. Uposlechla.

Znavené oči upřela k prostoru daleko pod ní. Zlaté plameny se třepotaly pod hvězdným baldachýnem a horské výčnělky jí opětovaly upřený pohled.

Nic mu není, přesvědčovaly ji myšlenky a hasily požár, který jí zaplavil srdce prudce a neočekávaně.

Johana zaskřípala zuby a otřela si vlhké tváře hřbetem ruky. Světle zelené oči upřela na knihu položenou na tesaném zábradlí. Kožená vazba byla osahaná a v některých místech kůže praskala a odlupovala se. Zažloutlé stránky vyprávěly, kvílely a sténaly do nočního vzduchu, který mladé ženě divoce cuchal krátké vlasy po bradu.

Dívka se zlobila. Ne, přímo běsnila nad svou slabostí. Zuřila, že s ní jeden bezejmenný hoch dokázal tak zamávat a pak ji opustit.

Odvedli ho, zašeptaly myšlenky, ale ty zlovolné jim okamžitě odpověděly: Mohl se kdykoli vrátit. Johana se ocitla v tichu. Hlasy v její hlavě se neměly o čem dohadovat, protože všechno co řekly, byla pravda.

Žena naposledy shlédla k horizontu, načež se narovnala a nechala si šál klesnout z nahých ramen. Uplakanou dívku zamkla v koutku své mysli a odmítla ji po nejbližší dobu vypustit ven.

„Víš v čem je mezi námi rozdíl, Johano z Arku?“ promluvila ke knize ležící na studeném kameni. Do mladé ženy se opíral studený vítr, ale chlad necítila. Necítila nic kromě té vypočítavé osoby, která převzala otěže v jejím nitru. Zuřivost přetavila v dýky a hněv ve štít, který ji chránil před chladem zvenčí.

Odsuzujícíma mechovýma očima shlédla ke svazku.

„Já neshořím.“ A knihu jediným pohybem smetla ze zábradlí a nechala tmu, aby ji roztrhala na cucky.