ŠŤASTNĚ AŽ NAVĚKY

VI. Návrat zpět

EDEN ODVEDLA malou Neznámou do ložnice a nechala ji jejím vlastním myšlenkám, které nedlouho poté co ulehla do postele spolkl spánek.

Dívka nespala dobře a neustále se budila strachy co se bude dít následující den, který pro ni začal až kolem oběda. Spolu s dalšími šesti dětmi sešla sklesle do jídelny, kde jen tupě zírala na prázdný talíř. Bezejmenný se jí snažil vyprávět, jak se mu vedlo v pohádce, ale když zjistil, že s kamarádkou není žádná řeč nechal ji radši být.

Neznámá zvedla zrak od čistého talíře až tehdy, kdy do jídelny vstoupil Sanel, který se ke stolu neposadil a jednoduše prolomil těžké ticho svým chraplavým hlasem.

„Dva z vás zkoušku splnili a zbytek si vedl – přiznejme si to – katastrofálně.“ Hnědovlasá dívka by se v tu chvíli nejraději propadla do země.

„Ale mám pro vás jiný úkol. Dostanete šanci ukázat, že i vy si zasloužíte jméno.“ Až teď se posadil ke stolu a jednu nohu si přehodil přes druhou. „Rád bych si něco přečetl. Z knihovny mi každý z vás donese jednu knihu. Eden vás doprovodí,“ záludně se usmál a do pusy si strčil kuličku vína.

Když se malá Neznámá zvedala od stolu, čekala, že se Bezejmenný zvedne a půjde s ní, ale on zůstal sedět a zamával jí na rozloučenou. Jestli se před tím cítila špatně, tak to bylo nic proti pocitu, který ji málem utopil, když jí - teď již pojmenovaný – Bezejmenný, zmizel z dohledu.

Eden je zavedla před dvoukřídlé dveře, které na sobě měly stejný motiv jako ty, které si pamatovala z předešlé noci. Drobnou dívku naplnilo očekávání.

„Hodně štěstí,“ šeptla sklesle a dveře otevřela. Děti vběhly dovnitř.

Knihovna se skládala ze sálu, který se rozprostíral pod dvouramennými schody a tvořila obrovské bludiště regálů ponořených do šera. Neznámá se otočila, aby se pokusila zahlédnout Edeninu ztrápenou tvář, ale dveře se za nimi zavřely a uvěznily je v knihovním komplexu.

„Já ji donesu první!“ zašklebil se široký kluk, který se okamžitě vrhl ze schodů a spolu s ním i další čtyři děti, mezi nimiž byla i Neznámá.

Hned u prvního regálu se rozdělili a navzájem se ztratili z dohledu. Hnědovlasá dívka nehodlala chodit daleko, ale toužila pro Sanela vybrat něco zajímavého ke čtení.

Drobnými prsty přejížděla po kožených hřbetech knih a u žádné se nezastavila ani na tak dlouho, aby si přečetla její název. Poslouchala vlastní tlukot srdce a čekala, kdy se ozve. Hodlala vyslyšet jeho volání.

Zahnula za roh k dalšímu regálu a stále se snažila, aby viděla na balkón na kterém se tyčily dvoukřídlé dveře.

Do nosu ji udeřil ostrý pach kovu. Rozhlédla se a pochopila.

Na zemi se táhla cestička vyznačená kapkami krve. Krve, která ještě nedávno proudila v žilách jedné z obětí. Dítěti, které sežrala knihovna a jeho kosti vyplivne ohlodané do běla.

Chtěla začít křičet o pomoc, ale když zaslechla výkřik, který trhal uši svým zoufalstvím a bolestí, rozmyslela si to. Bylo příliš pozdě.

Popadla z nejbližšího regálu knihu, která - jak doufala - bude stačit. Dlážděná podlaha se jí pod nohama otřásla a zpoza jejích zad se ozval další křik.

„Uteč!“ zaječel tlustý kluk, který se jim nahoře na schodech poškleboval. V zádech měl samotnou smrt. Smrt, která nabrala podobu toho největšího červa, kterého malá Neznámá kdy viděla. Rozevíral své ohromné čelisti a cvakal jimi naprázdno.