ŠŤASTNĚ AŽ NAVĚKY

XV. Nesmrtelná brána

NEDOKÁZALA MU uvěřit, ale zároveň toužila po tom, aby to řekl ještě jednou. A klidně ještě jednou. Ta slova tvořila hudbu, která líbala Johanino srdce a hladila ji po rtech. Hudbu, která vyzývala panství k démonickému tanci v čele s roztouženou dívkou.

Zůstalo celé. Zůstalo celé. Zůstalo celé. Srdce tlouklo do rytmu vyřčených slov a dívčin svět se smrkl jen na ta dvě magická slova.

„Musím dolů,“ rozhodla se. Otupělost, která ji objala a schovala ve svém pevném objetí se se syčením stáhla a odplížila do kouta, kde bude vyčkávat na další chvíle, kdy se jí Johana znovu poddá.

„Co prosím?“ Sanel nevěřil svým uším. Ještě před chvilkou před ním seděla nemohoucí hromádka truchlivého neštěstí a teď se hrnula k činům?

„Musím dolů,“ zopakovala naléhavě a pomalu – aby se jí nezamotala hlava – se postavila. Žaludek měla jako na vodě a náhlým přívalem jiných citů než smutku, ji maličko rozbolela hlava, ale potřebovala ho vidět. Potřebovala ho vidět na vlastní oči.

„Jsi si jistá?“ Sanel si ji pochybovačně prohlédl. Tělo měla pod lehkou tunikou obvázané a - jak doufal - téměř zahojené díky vlivu léčivých mastí, které pomohl namíchat. Ve tváři byla sinalá a vlasy měla zastrkané za ušima v nezkrotném spletenci.

Johana nedočkavě zakývala hlavou na souhlas a s těžkým polknutím si začala nervozitou kousat spodní ret.

Co najdou za tím zrcadlem? Je možné, že tam naleznou ji?  Je šance, že je tam i Felix? A pokud ne, kam se poděl? Otázky jí vířily kolem hlavy v neuspořádaném sletu, ale všechny do jedné směřovaly k jedinému místu v celém panství.

„Tak pojď,“ povzdechl si Sanel smířeně a otevřel Johaně dveře do chodby. Kdyby byla hubená dívka v pořádku, pravděpodobně by se rozběhla ze schodů a nedbala by svého mužského doprovodu, ale stále byla celá zesláblá a rozbolavělá a tudíž se spokojila s rychlejší chůzí.

„Co myslíš, že tam najdeme?“ Ta otázka v Johanině nitru hlodala dlouho, a když ji konečně vyslovila připadala si o poznání lehčí.

„Nevím, ale snad to brzy zjistíš,“ pokývl hlavou do chodby vedoucí k sálu. Celé panství bylo poklizeno od všech střepů, třísek i zbytků nábytku, který se hromadil v nejzazším koutě zahrady a čekal až se nad ním někdo smiluje a spálí ho. Chodby byly vydrhnuté a celý dům voněl povrchovou čistotou. Ale některé nečistoty zůstávají dlouho a jednou takovou byl i štiplavý závan strachu, který Johana pocítila hned, jakmile stanula tváří v tvář porušenému, vyřezávanému motivu dveří.

Černovlasý mladík se jí postavil za záda a sledoval každý její nádech i pohyb. Znepokojovala ho strnulost, jakou Johana hladila dveře po vystouplých třískách nebo jak bíle působily její obvazy proti zašlému dřevu.

Dívka sklouzla očima k drobné rytině růže v odkvětu, načež se stěží zhluboka nadechla a zavázanými dlaněmi zatlačila proti dveřím.

Nezasténaly ani se bolestivě nenadechly. Dřevo zůstalo tiše a Johana se odvážila nahlédnout do místnosti.

Sama netušila co čekala, ale když ji do nosu neuhodil ani pach její vlastní krve či studeného, běsnícího vichru odhodlala se k tomu, aby konečně vstoupila dovnitř.

Chladivý vzduch ji pohladil po bledých tvářích a své přísliby klidu vyšeptal Johaně do rtů. Sál byl vyklizený, nikde nebyla ani stopa po ostrých střepech magických, zrcadlových bran nebo po jejich zdobných rámech. Zohýbané měděné cedulky zmizely spolu s nimi.

Dívka se zhluboka nadechla. Studenost, která jí náhle naplnila plíce ji přiměla zavřít oči a nadechnout se znovu. A znovu. Dýchala pomalu, ochutnávala čistý podzemní vzduch a její mysl jako by se konečně uklidnila a poznala líbezné ticho.

„Chybělo mi to,“ hlesla do ticha a její hlas se vznášel mezi sloupořadím až nenávratně zmizel v nahrubo otesaných zdech. Nebylo to dlouho co zde klečela a prosila o smilování, ale každá její část věděla, že se sem bude muset brzy vrátit; očekávala svůj návrat mezi sloupy a zrcadla.

„Měla by ses podívat na to zrcadlo.“ Sanelův hlas byl studený a v podzemním sále až skřípavě tichý, hladil hrubé stěny svými chtivými spáry a odhaloval strachy samotných příběhů.

Přikývla. Felix byl sice Měňavec a v příbězích se pohyboval se stejným sebevědomím jako ona sama, ale bůh ví co čeká za nesmrtelným zrcadlem.

Nemusela se ptát, kde přesně ho najde. Cítila ho. A ono cítilo ji; vábilo ji k sobě, sténalo a laskalo její poraněnou duši a Johana potřebovala odpovědět. Šepot se ovíjel kolem kamenných sloupů o které ještě donedávna byla opřená i jiná skla ve vyřezávaných rámech.

Avšak zrcadlo - které volalo - bylo syrově obyčejné. Jako by řezbář neměl dřeva nazbyt a rozhodl se jen pro obyčejnou nedokonalost. Skleněná plocha byla sevřená v obyčejném obdélníkovém rámu s pouhopouhými zářezy v rozích v pokusu o prostor.

Nebylo vyloženě ošklivé, ale Johana by o něj v sále plném zrcadel pravděpodobně ani nezavadila pohledem. Měděnou cedulku nemělo a klidná plocha byla tak šedivá, že vypadala jako pokrytá dlouholetým nánosem špíny. Špíny, která se sbírala ve světě, které obyčejné zrcadlo ukrývalo.

Ušmudlané sklo pro krátkovlasou dívku nevolalo ani tak hlasitě, aby ho ve sténajícím sále byť jen zaslechla nebo mu věnovala větší pozornost než hromádce špíny v koutě.

Bylo jiné. Bylo obyčejně neobyčejné. Čekalo na ni.

„Musím dovnitř,“ zašeptala Johana spíše k zrcadlu než k Sanelovi, který jí stál za zády. Mladík jí položil ruku na rameno v ochranitelském gestu, jako když si vlk hlídá svou kořist.

„Obhlídni co a jak, a vrať,“ tiše se nadechl, „nezůstávej tam zbytečně dlouho. Až se vrátíš, vymyslíme co dál,“ jeho hlas se změnil v tichý šepot, který patřil jen jí. Nabíjel ji neochvějným přesvědčením, které jí pomáhalo se soustředit, ale jakmile od ní poodstoupil opět do popředí nastoupily jiné pocity.

Lačnost se s nervozitou bila na život a na smrt ve snaze získat převahu nad drobnou dívkou, ale její poslední pohled přes rameno se stal výherním úderem. Lačnost převzala otěže a Johana bříška prstů natáhla k zrcadlu, které se úpěnlivě snažilo odpovědět na její vlastní volání.

Odpovídala. Dávala světu na odiv své tlukoucí srdce svázané černými nitkami mrtvých pohádek. Odhalovala své nejtemnější tužby, které se s prvním pohlazením zrcadla rozplynuly v dýmu a její smrtelné tělo objalo dychtivé chtění, které ji strhlo s sebou za zčeřenou plochu skla.