IV. Ať žije konec

53 8 4
                                    

MALÁ NEZNÁMÁ své drobné ruce schovala do klína a jen letmo si prohlédla černovlasého mladíka, který byl stejně okouzlující jako tehdy, když ho spatřila posledně. Oblečen do na míru střižené červené košile s černou vestou a černých kalhot, které opticky prodlužovaly jeho - už tak - dlouhé nohy. Jeho světlá tvář v kontrastu s černými vlasy a tmavým oděvem téměř zářila.

„Rád vás všechny vidím, mí malí svěřenci.“ Toto pojmenování od něj dívka slyšela poprvé. Vždy pro něj byli bezejmenní nebo sirotci, ještě nikdy svěřenci.

„Dobrou chuť,“ popřál jim jakmile dosedl do čela stolu a lenivě se opřel. Ruce si složil na hrudi a vědoucím pohledem sledoval děti sedící kolem stolu, jak si s ostýchavou opatrností nabírají na porcelánové talíře pečivo a kousky masa.

Neznámá se pokusila sníst aspoň kousek křupavé housky s pár kuličkami hroznového vína, ale přes sevřené hrdlo toho nedokázala mnoho polknout. Avšak její bezejmenný kamarád byl při chuti, nabral si na talíř od každého trochu a všechno to spořádal - skoro jako jednohubku.

„Rád bych si s vámi promluvil o tom, jak bude v dalších hodinách probíhat váš den,“ začal a se zamyšlením pozoroval děti, které všechno jídlo náhle přestalo zajímat a bedlivě ho poslouchaly. Neznámá s sebou leknutím cukla, když se jí o nohu něco otřelo, ale jakmile zjistila, že na ni Bezejmenný upírá své zlaté oči, pochopila a špičkou botky se opřela o jeho.

„Po obědě - který pro vás nejspíše skončil - vám Eden pomůže s převlékáním,“ zarazil se a naklonil se nad stůl. Lenivá pohoda z jeho postoje vyprchala jako bublinky z dlouho otevřeného šampaňského.

„O všem, co dnes uslyšíte a uvidíte, budete mlčet.“ Postupně se každému sirotkovi podíval do očí. Pohled, který jim Sanel věnoval byl výhružný a Neznámá nedokázala pochopit, kde se v něm něco takového vzalo. Jazyk jí ovšem v ústech naprosto zdřevěněl a chuť hroznového vína jí v puse zhořkla natolik, že se div nezačala dávit.

„Pošleme vás na místo, kde budete mít jediný úkol. Na splnění budete mít jednu celou noc, nad ránem se vrátíte na stejné místo, kde se večer objevíte. Věřím ve váš talent, mí malí Bezejmenní,“ usmál se. Hnědovlasé dívce po rukou přeběhl mráz.

„Stanete se mými vyslanci v zemi, která mi vzdoruje. Naplníte svá srdce zlobou a zničíte něco, co před vámi jiní vystavěli. Stanete se povodní, která spláchne pohádkovou naději.“ Slova jež vycházela ze Sanelových úst drhla svými drápy po stěnách a skřípot jeho hlasu se zdál hlubší a tajemnější.

„Budete mými pohromami, které spálí Šťastné konce na prach,“ vydechl uchváceně a v očích mu zajiskřilo. „Pošleme vás do pohádky.“

***

MUSÍ BÝT šílený. Myšlenka, která Neznámé vrtala hlavou a která ji rozesmála hned poté, co jim sdělil, kam přesně je pošle. Nebyla to nejvhodnější situace, ale dívka si nemohla pomoct. A tak ve vší své zbabělosti utekla z jídelny hned, jakmile je Sanel propustil, jen aby s ní nemohl mluvit.

Musela to být hloupost, ale čím více se blížil večer a s ním i desátá hodina, tím méně si tím byla jistá. Seděla na střeše panství, ve kterém našla domov po celých devět měsíců a teď se s ním měla pravděpodobně rozloučit. Tváře měla rudé od chladnoucího větru a oči vlhké od slz. Chvílemi plakala, chvílemi křičela dokud ji nezačalo bolet v krku, ale po většinu času pouze koukala na horizont, kde se rýsovaly skalní vrcholy, které se marně snažily dotknout nebes.

„Neznámá?“ Přes myšlenky nezaslechla vrznutí střešních dvířek, ze kterých na ni vykoukla Edenina zlatovlasá hlava. Do rukávu si utřela usoplený nos a již po několikáté se zařekla, že nebude brečet.

„Pojď dolů, akorát nastydneš. Musíme tě převléct a třeba spolu najdeme i něco dobrého na zub.“ Soucitně na ni mrkla a zmizela v otevřeném poklopu. Dívka se pousmála. Vidina sladkého ji přesvědčila, aby slezla ze střechy po žebříku - zpět do podkroví - který našla krátce po svém příjezdu.

Eden na ni čekala v ložnici, která byla překvapivě prázdná a posadila ji na postel.

„Toto si obleč a tady,“ napřáhla k ní ruku, „máš pár karamelek.“ Neznámá jednu rozbalila a při převlékání do bílé košile, hnědé dlouhé sukně a béžové zástěry ji převalovala ve tváři. Bezejmenného nikde nezahlédla, ani když ji chůva odvedla do menšího salonku na večeři.

Dívka nedokázala do břicha vpravit víc, než jen dvě karamely a tři kuličky vína, které jí v prázdném žaludku dělaly těžko. Nedokázala totiž myslet na nic jiného, než na desátou hodinu, která dorazí i se svým poselstvím.

***

ODBILA PŮL desátá. Eden ji za ruku vedla ztichlými chodbami, které dávno opustil dětský smích a přirozený hluk. Společně sešly až do sklepních prostor, kde se zastavily před dvoukřídlými dveřmi vyřezanými do růží v odkvětu. Chůva zaklepala a Neznámá se přistihla, že jí začíná být mdlo.

Cizí muž je vpustil do obrovského sálu po jehož stěnách byl rozvěšen nespočet zrcadel. Zrcadel, která neodrážela žádný výjev z místnosti.

V malé skupince postával Sanel spolu s dalšími třemi osobami a rudovlasým Bezejmenným, který se na ně podezřívavě mračil a jakmile spatřil svou malou kamarádku vyběhl jí naproti.

Neznámá pocítila náhlou úlevu, když její ruka vklouzla do jeho. Pokud budou spolu, zvládnou všechno. Vydechla a postavila se spolu se zlatookým chlapcem před skupinu, která si je bedlivě prohlížela.

„Asi začneme,“ promluvila postarší žena a zpod kápě odhalila dohola oholenou hlavu s vytetovanými symboly.

„Ať žije konec,“ promluvila trojice cizích lidí; Sanel je doplnil: „Ať žiju .“ 

ŠŤASTNĚ AŽ NAVĚKYKde žijí příběhy. Začni objevovat