ŠŤASTNĚ AŽ NAVĚKY

VIII. Bolavá srdce

MĚLA PRAVDU, Sanel ji se svými nabídkami pronásledoval na každém kroku a vždy se jí snažil poskytnout nějakou kompenzaci. Ať už to bylo nové letní sídlo či nové zrcadlo, nepovolila. Ark patřil jí.

„Co kdybych ti nabídl něco, po čem tvoje srdce touží víc, než po čemkoli jiném?“ Otázka, kterou položil další den - po svém příjezdu - u oběda Johanu zastavila. Pomalu si utřela koutky úst do bílého ubrousku vedle talíře, odsunula od sebe dojedené jídlo a napila se. Celou tu dobu se její srdce vzpíralo nedočkavostí a hlava se snažila vymyslet přijatelný postup jak zareagovat. Nakonec pouze řekla:„Poslouchám.“

Sanel div nevyskočil ze židle, když mu dívka konečně věnovala celou svou pozornost. Naklonil se k ní přes roh stolu a zhluboka jí pohlédl do očí.

„F-e-l-i-x,“ posměšně hláskoval jediné slovo a Johanin klid se přetvořil v omámené strnutí. Jméno jejího pojmenovaného Bezejmenného ji zasáhlo. Už není tvůj, poznamenala hlava, ale tlukot srdce přehlušil jakékoli další, racionální námitky. Nedokázala promluvit a Sanel to využil jako příležitost pokračovat.

„Co kdybych ti řekl, že jede sem,“ promluvil a jeho hlas se v Johaně rozléhal jako v prázdné místnosti. Rezonoval jí kostmi a dával jejímu srdci rytmus. Sanel se postavil a přešel za dívčinu židli. Rty jí přitiskl k uchu - jak to měl ve zvyku jindy - a sledoval, jak se Johana pod jeho dotykem napjala.

„Jede sem,“ zasyčel znovu a tentokrát se jeho hlas zarýval do dívčiny kůže jako zuby monster z knihovny. Zvrásněná kůže na pravém rameni jí do zbytku těla vyslala mrazivé svrbění.

„Mí muži mají příkaz ho zdržet a pokud nebudeš spolupracovat možná mu provedou něco horšího,“ vydechl jí do šíje a vtiskl jí studený polibek těsně pod linii čelisti. Johana nevěřícně zakroutila hlavou a než se jí Sanel stihl znovu dotknout prudce se postavila, odkopla židli a mladého muže odstrčila o kus dál.

Náhlá zuřivost - která ji ovládla - ji donutila jednat. Než se černovlasý mladík stihl probrat z údivu popadla ho pod krkem a přitiskla k nejbližšímu kamennému sloupu vedle okna. Hlavou narazil do vyleštěného kamene, ale nepokusil se ji přeprat; pouze se jí zpříma podíval do očí.

„Neuděláš to,“ zasyčela a z očí jí na košili kanuly hněvivé slzy. Tváře měla rozpálené zlobou a samotného Sanela z jejího divokého pohledu zamrazilo. 

„Neuděláš to,“ zopakovala, ale sama si svými slovy nebyla jistá. Zuřivost se v jejím nitru bila s pochybnostmi, které zasévaly svá semínka do jejích slov.

„Tak odepiš své panství k mým účelům a tomu vlčímu klukovi se nic nestane,“ jeho oslovení vyplivl jako kyselou slinu. Stále ho žralo, že jednoho z jeho nejnadanějších svěřenců odvedli pryč z jeho vlivu. Ač stále pracoval pod Sanelovým praporem, nebyl jeho.

„A když tě zabiju?“ Johana se chrčivě nadechla a přes slzy sklouzla pohledem ke své ruce na jeho bílém krku.

„Udělej to,“ vybídl ji a jako naschvál zaklonil hlavu. Rozzuřená žena pocítila náhlou touhu více stisknout prsty a ublížit mu, ale neudělala tak. Věnovala mu poslední pohled a s odporem ho pustila.

Na hrdle mu zůstaly červené otisky po Johanině prstech. Dívce to působilo jisté uspokojení, ale docházelo jí k čemu musí svolit. Motala se jí hlava a pociťovala úzkost.

Měla do jeho rukou vložit své panství. Místo, kam se každé ráno vracela a kde se nebála odhalit svá tajemství; domov, který jí byl útočištěm celých sedm let.

Anebo nechá zabít jednoho kluka a bude mít panství pro sebe.

Ale co pro ni vlastně znamenal ten jeden kluk? Byl jí přítelem, stál po jejím boku a usínal s ní, když se bála zavřít oči a ponořit se do tmy. Byl s ní, když se snažila překonat strach z tmavých hlubin jezera. Zabránil tomu, aby ji noční můry roztrhaly na kusy.

Byl jejím Bezejmenným. Byl ozvěnou minulosti a vzpomínkou přítomnosti. Ale zmizel. Proklouzl jí mezi prsty a od toho dne, kdy je od sebe násilím odloučili si nikdy nebyli tak blízcí, jako dřív. Už tu pro ni nebyl.

Všechno to byl sentiment. Snaha najít nejjednodušší řešení, které by jí vyhovovalo, ale žádné takové neexistovalo.

„Neuděláš to,“ vydechla Johana a otočila se k němu zády. Hodlala odejít hned, jakmile dokončí to, co mu chtěla říct. Srdce se jí v hrudi zatřepetalo.

Poslouchej své srdce, zašeptal tichý hlas, který znala až moc dobře a přesto jí byl cizí. Teď ne, odpověděla, stala bych se sobcem.

Co by se změnilo? oponoval jí šepot. Všechno, zašeptala hlasu ve své hlavě.

„Neublížíš mu,“ Johana přešla ke dveřím a otevřela je, „protože panství je tvé.“

Slova vyřknutá nahlas jí zabodla své ostré dýky do srdce. Do srdce, které křičelo a vzpíralo se jí mezi žebry. Vzdala se bezpečí pro jednoho kluka.  

Myšlenkami se vrátila do prvního dne v Crimenu. Šedá obloha, dřevěný povoz, tvrdohlavý poník a žádná cesta zpět.

Opět byla bez cesty zpět.

Nevěděla, kam by se mohla před Sanelovým vítězným pohledem schovat, tudíž zvolila jediné místo, kde se mohla ztratit a přesto přesně vědět, kam se vydat.

Jakmile za ní dveře zaklaply a Sanel jí zmizel z dohledu spolu s jeho pronikavým pohledem, rozběhla se skrz panství ke schodišti vedoucím dolu do sklepa.

Neplakala, všechny slzy spálil hněv a zbyla po nich pouze neškodná pára, která jí tlačila na srdce. Srdce, které měla krvavé, rozbolavělé a plné prohry.

Porážka je potupný pocit. Takový, který vám drtí srdce tak, že máte pocit, že umřete, ale zároveň ne dost silným, abyste opravdu zahynuli.

Nesnášela sebe, nesnášela Sanela a především nesnášela tu potupu, kterou pocítila už tolikrát. Mohla se tisíckrát zařeknout, že prohrála naposledy a příště to už nedopustí, ale nebyl to slib, který byste mohli ovlivnit. Mohli jste ho zkusit dodržet, ale ani to vám nedává záruku, že neprohrajete; Johana to věděla.

Při cestě do sálu, který se rozprostíral pod celým panstvím, jako obrovské jezero, sbírala své roztříštěné vědomí a skládala ho dohromady. Na ramena si položila již tolik slibů, že nevěděla kolik jich mohla porušit jediným výbuchem v jídelně.

Slíbila si, že neprohraje. Slíbila si, že ji černovlasý princ nepřemluví. Slíbila si, že panství zůstane její až do smrti, ale všechny sliby zaplály její zuřivostí. Vznítily se rychleji, než čekala a zlatý plamen pohltil všechno co mu Johana nabídla.

Dívka otevřela vyřezávané dveře a nechala si rudé tváře polaskat chladivým, podzemním vzduchem. Cítila se znovu sama sebou a představa, že by jí někdo lezl kamkoliv do panství ji přímo znechucovala. Neměla ráda lidskou společnost, bohatě jí stačil Sanel a čas od času služebnictvo, které zahlédla na chodbě.

A co Felix? Zase ten hlas. Toho rudovlasého kluka nebrala, jako stálého návštěvníka. Přijížděl nárazově a naposledy se viděli před rokem a půl; i přes takovou dobu odloučení bez jediného dopisu se jí po něm stále stýskalo.

Teď nad ním nechtěla přemýšlet; potřebovala svou pozornost jinde. Prsty si pročísla rozcuchané vlasy, poupravila široké rukávy košile a z dlouhé hnědé sukně smetla pár drobečků.

Vešla do sálu a zavřela za sebou dveře. Zrcadla se v labyrintu opírala o mnoho sloupů takticky umístěných do prostoru. Některá visela, jiná stála a opírala se o vyleštěnou kameninu a jiná ležela na zemi a ve světle pochodní se matně leskla. 

Pojď do bezpečí. Pojď k nám. Zrcadla kolem ní šeptala a Johana pocítila náhlý pocit čehosi známého. Nerozmýšlela se, nečetla popisek na měděných tabulkách na rámu zrcadla, jen prošla uličkou bez jediného záblesku vlastního odrazu a postavila se před první zrcadlo které nešeptalo vůbec.

Prsty pohladila jeho zdobný rám. Nádech. Výdech.

Johana vstoupila do zrcadla. Nechala se pohltit rozvířeným sklem s jediným úmyslem. Zabít někoho, kdo nikdy nekrvácí. Někoho, kdo se zrodil v posledním slunečním paprsku a koho je nutno zmuchlat v dlani.

Znovu zabije příběh.