ŠŤASTNĚ AŽ NAVĚKY

XIX. Cizí známí

PROJÍT ZRCADLEM bylo lehčí, než si pamatovala. Johana si nebyla jistá, zdali ji hladové Mezisvětí poznává či si na nenechavou touhu roztrhat ji na kusy již přivykla. Sanelův pohled - který ji provázel skrz až do té doby, než se nad ní uzavřela skleněná plocha vypadající jako popraskaný led - se Johaně zažral pod kůži a ona si jeho tvář pečlivě uložila do paměti.

Zrcadlo ji ze svých temných spárů nekonečné prázdnoty propustilo na stejném místě, jako prve a dívka se málem rozplakala štěstím, když tu opět na nikoho nenarazila.

Vyškrábala se na nohy a otočila se přes rameno k průchodu zpět. Prostor mezi křovisky byl podobně velký jako zrcadlo v sále a vzduch mezi větvemi se lehce mihotal. Johana se pokusila si onen výjev zapamatovat, aby svou cestu domů nemusela hledat déle, než by bylo nutné.

Dívka si na hrudi poupravila tři rozdílné popruhy a pomalu se vydala zešeřelým lesem podél stezky, ukrytá v prodlužujících se stínech.

Vynořit se na kraji listnaté klenby pro ni byl stejný šok jako tehdy, když tu byla poprvé, protože ač to bylo jen několik hodin, zámek se změnil k nepoznání.

Tam, kde kdysi musela stát Severní věž, zela nad střechami paláce jen prázdná díra a růže, jako by překonaly dalších několik metrů směrem ke střeše. Rostly neskutečně rychle, tedy pokud i zde neutíkal čas jinak.

Johana pohlédla směrem k nebi. Zapadající slunce zbarvilo nebe krvavými mraky a konejšivá oranžová začala ustupovat husté černi bez hvězd. Dívka se zabalila do svého pláště a usadila se mezi keřové porosty skryta v narůstajícím šeru.

Potřebovala tmu, aby skryla její úsudky a zatajila její možné chyby. Jen temnota jí mohla posloužit jako účinný plášť, který ji ochrání před zvědavými pohledy.

Bude stačit jen pár hodin, než temno skryje palác a do té doby, bude čekat.

***

JAKMILE SÍDLO zahalila tma, byla už na nohou. Kapuci pláště si přetáhla přes krátké vlasy a pod stíny lesa se plížila podél palácové zdi. Snažila se dýchat co možná nejtišeji, ale hlas roztřeseného srdce nedokázalo ztišit nic. Ruku měla stále položenou na dýce zavěšené u pasu a mohla jedině doufat, že ji nebude potřeba. A i kdyby byla nutnost tasit, nebude se bát ublížit, hlavně pokud zachrání samu sebe.

Plížila se temnem a promýšlela plán, který se jí v hlavě zrodil při pohledu na spoře osvětlený západní roh paláce. Moc dobře totiž věděla, kde se uzavírají nejlepší účinné dohody a kde lze najít ty nejpotřebnější spojence.

Johana pomalu šla podél zdi a snažila se nedotýkat růží, které rostly úplně všude. Jejich dusivá sladkost nepolevila ani po západu slunce a jí bylo až nad slunce jasné, že je to pouze lákadlo pro utrhnutí jedné z nich.

Hlasy, které se ozývaly zpoza rohu - ke kterému se dívce podařilo přikrást - ji zastavily. Zněly značně podnapile a rozesmátě, ale pokud to byli vojáci, byl by to přílišný risk i přes to, že byla ozbrojená a boje schopná.

Dívčina ruka sklouzla k dýce v pouzdře u pasu, načež ji sevřela v dlani a pomalu vyhlédla za roh.

Dva stájníci se kolébali do nikým neslyšené písničky, která jim musela hrát v hlavě a popíjeli z jedné lahve, kterou máchali kolem sebe. Johana si oddechla a přidřepla, aby byla co nejmenší. Dýku si pro jistotu ponechala v dlani a pohlédla k obzoru. Stájníci byli otočeni směrem, kterým ona sama koukala a o to to bylo snazší.

Johana se ve svém nitru natáhla ke studnici vlastních magických schopností a nechala se jimi pohltit. Do hlavy tlačila jednu myšlenku na oheň za druhou a tichým chrapotem šeptala: „Hoř. Hoř a plápolej."

Pohled nespouštěla ze střechy a po skráních jí tekl pot. Avšak vzduch nad střechou se zatřepotal a studené plameny vyšlehly k obloze. Žaludek měla sevřený strachy a hlava se jí začala točit v předzvěsti mdlob.

„No tak," špitla a stájníci své rudé tváře konečně zvedli k naoranžovělé kráse plamenů. I přes to, že necítili kouř ani neslyšeli přirozený praskot ohně, jejich oči uvěřili půvabné iluzi a muži se rozběhli spustit poplach; pryč od Johany.

Dívce - samou snahou udržet pomíjivou iluzi co nejdéle - praskaly rty a v obočí se jí zachytával lepkavý pot kapající jí zpod kapuce. Nevěděla, jak daleko se muži dostali, ale nemohla pokračovat.

Uzavřela tok magie, který jí protékal povrchem celého těla a plameny zmizely tak rychle, jako vyšlehly - ve své umělé kráse - k obloze. Vzduch se nad střechou naposledy zakmital načež zmizel jakýkoli důkaz, že tam ještě před chvilkou byl údajný požár.

Johana ztěžka oddechovala. Byla na sebe pyšná, ale slabost, která ji zachvátila jí nedovolovala ovládnout vlastní nohy. Seděla na zemi opřená o vlastní ruce, jen aby se nemusela dotýkat ostrých trnů růží, které se k ní natahovaly ve snaze uzmout i poslední sílu, která v ní zbyla. Dívka se snažila popadnout ztracený dech a mezitím si olizovala rozpraskané rty, ze kterých sem tam utekla kapička krve, tolik podobná ranní rose.

Nemohla plýtvat časem, ale neustávající slabost ji odmítala pustit. Ovšem čas běžel a stájníci nebo dokonce stráže se mohli co nevidět vrátit.

Johana se vrávoravě postavila. Čelo si otřela do rukávu a zhluboka se nadechla. Doufala, že se nemýlila, protože pokud by vězení bylo na druhé straně paláce, bude muset počkat do zítřejšího večera a tolik času tu rozhodně trávit nechtěla.

Kápi si přitáhla více do obličeje a vystoupila zpoza rohu. O dost znatelněji se jí ulevilo, když zjistila, že v blízkosti nikdo není a cítila se ještě lépe, když zahlédla vchod do podzemních prostor ukrytých za boční stěnou stájí. Tohle bylo místo, které hledala, protože tohle rozhodně nebyl sklep s vínem.

Do takových míst nezavírali jen tak někoho. Takové kobky si ve všech světech nechávali pro zvláštní bytosti. Ať už to byli démoni či čarodějnice, v podzemí se jakýkoli rozdíl v postavení vyrovnal a prakticky neexistoval, protože všichni se stali vyvrheli čekajících na smrt.

Johana prsty klouzala po nahrubo otesaných stěnách a snažila se přidržovat, aby ji náhodou nepřemohla slabost. Ve druhé ruce stále svírala dýku, ale upřímně se bála, že kdyby na ni kdokoli zaútočil, nezvládla by se účinně bránit a spíše by ublížila sobě než útočníkovi.

Dívce od úst stoupaly drobné obláčky zviditelněného dechu a mizeli v šeru pod stropem, kam nedosáhla zlatavá záře pochodní.

Bylo k podivu, že se do podzemních chodeb nenatáhl ani jediný šlahoun temných růží, ale unavená dívka si nestěžovala a s posledním krokem sešla ze schodiště a stanula na udusané hlíně vězeňské chodby.

Těžký vzduch se mísil s ostře intenzivním pachem hrušek a jablek. Johana tu vůni poznávala, připomínala jí Crimen, kde se schovávala za kdoulovým keřem, jehož květy voněly stejně jako pach, který se rozléval po vězení. A pokud tu někde byly kdoule, najde za nimi i lesního démona, který by jí mohl pomoct.

Dívka pomalu postupovala širokou chodbou, sladká vůně nabírala na intenzitě s každým ušlým krokem a Johana si před nosem a ústy přidržovala cíp pláště, aby utlumila ten nesnesitelný pach.

Následovala pronikavé aroma až k vyhloubené místnosti, která byla plná kdoulových větví svázaných a rafinovaně postavených těsně vedle sebe, aby se skrz ně někdo nedostal ven.

Ten někdo, totiž opravdu nemohl být člověkem.

Žena jeden ze svazků opatrně uchopila a poodsunula o kus dál, aby se dokázala dostat k věci, která se ukrývala za ní. Opatrně - aby nezavadila o žádný z trnů - prošla skrz a stanula před zašlými mřížemi.

Mřížemi za kterými se vlnily stíny a s každým pohybem dostávaly ostřejší tvary.

„Vítej zpátky, dívko ze spáleného města." Stíny promluvily oním hlasem, který Johana poznala ve chvíli, kdy poprvé vstoupila. Ten cize známý ženský hlas, který jí varovně našeptával, patřil osobě uvězněné za mřížemi.

Osobě, která vystoupila do sporé záře pochodní a Johanino srdce se zastavilo.