ŠŤASTNĚ AŽ NAVĚKY

XXI. Vratké spojenectví

DOSTAT SE z kobky bylo podobně jednoduché, jako se dostat dovnitř. Nikde žádní strážci, ani jiné zvědavé oči, jen měsíc, který svůj temný háv táhl k obzoru a ustupoval bledé modři brzkého rána.

„Musíme do lesa,“ prolomila ticho Johana, když se společně s Chitkou plížily podél palácové zdi.

„Nepovídej,“ ušklíbl se démon, „co myslíš, že dělám.“ Svěřenkyně protočila oči v sloup, tohle se ani zdaleka nepodobalo plánu, který v hlavě vystavěla, ale cizí dívka tyto zdi očividně znala i jinak, než jen z vězení.

„Pojď za mnou,“ pobídla ji a řetízky její slova doprovázely tichým zpěvem, „a dělej,“ zaškaredila se a vyběhla od palácové zdi směrem k nejbližším porostům. Johana se nemusela ani na okamžik pobízet, protože její nohy cizinku okamžitě následovaly do přítmí stromů.

Krátkovlasá dívka náhle pocítila pocit déjà vu, opět se ustupujícím šerem hnala lesem a nevěděla, kam přesně běží; pouze věřila instinktům a dívce, která překvapivě rychle běžela před ní.

Johaně podrážky jezdeckých bot podkluzovaly na vlhké trávě, pokryté kapkami ranní rosy a ostré větvičky obyčejných keřů jí odíraly nohy pod dlouhými kalhotami. Vak, toulec a kuše jí na zádech nepříjemně poskakovaly a ramena ji s každým dalším krokem pálila od ztěžklých věcí.

„Přidej,“ štěkla rohatá cizinka a ladně přeskočila ležící strom porostlý bledým mechem. Johana ji následovala, avšak začínalo se jí těžce dýchat a plíce se jí bolestivě smrskly do malých váčků, které rozhodně nezvládly dýchat za celou její postavu.

„Čekej,“ vydechla a zastavila se. Rukama se opřela o přikrčená kolena a předklonila se. Snažila se popadnout dech, který jí tak žalostně chyběl.

„Žádný takový,“ okřikla ji a oči měla náhle vyděšeně vykulené, „koukej pohnout.“ Démonní dívka měla hlas stažený a nozdry se jí prudce otvíraly a stahovaly. Jednou, dvakrát zastřihala zašpičatělýma ušima a pak se vrátila k předkloněné dívce.

„Musíme jít,“ pobízela ji. Kdyby na ně někdo náhodně narazil, řekl by, že se znají již dlouhá léta, ale obě věděly, že v tom je něco jiného.

Johana se pomalu narovnala. Tváře měla celé rudé a zpocené, boty ji opět začaly tlačit a v krku měla vyprahlo, ale démon měl pravdu. Musely jít dál. 

Znovu se daly do běhu, tentokrát se rohatá dívka držela po Johanině boku připravená ji případně vláčet dál, ale svěřenkyně se i ke svému vlastnímu překvapení držela celkem statně na nohou a i přes to, že zakopávala a odírala si dlaně o kůru stromů, utíkaly dál. Pryč od zarostlého paláce. Pryč od sladké vůně kdoulí. Pryč od všeho.

***

„MŮŽEME ZPOMALIT,“ svolil démon po několika dalších mílích a postavil se na kulatý balvan. Cizinka se rozhlížela po svažujícím se lese a přivírala oči s ušima nastraženýma.

Johana se s funěním svalila do zhnědlého jehličí a oči obrátila k větvím nad sebou. Mohlo být něco před polednem a dívce padala víčka únavou. V břiše jí kručelo, ale nehodlala si stěžovat. Stačila jí dokonalost s jakou rohatá žena běhala po lese a přeskakovala padlé stromy.

„Dojdeme k vodě,“ nechala se slyšet rohatá vězenkyně a seskočila z kamene, „tam se utáboříme.“ Rozhodnutí bylo vyřčeno a ležící dívka zaúpěla. Nechtěla už nikam chodit, nohy měla v jednom ohni a vsadila by se, že v prasklých puchýřích se jí jistě udělaly nové. Tohle nebyla nějaká velevážená výprava. Tohle byla noční můra nejen pro její nohy.

„Zvedej se.“ Johaně došlo, že od drobného démona zatím neslyšela nic jiného než příkazy, kterými ji pobízel a dostával do pohybu. Bál se, to bylo očividné, ale dívka nedokázala odhadnout jestli své strachy sdíleli.

Rohatá vězenkyně k ní natáhla malou, popelavě šedou ruku a pomohla jí na bolavé nohy.

„Jak daleko to je?“ Johana nechtěla znít jako slaboch, ale byla pravda, že na takové výlety nebyla stavěná a už vůbec ne psychicky připravená.

„Míly možná dvě,“ odpověděla, nedbale pokrčila rameny a pustila její ruku ze své. Svěřenkyni bylo do pláče, tohle neujde ani kdyby vážně chtěla. Zoufale pokývala hlavou a společně s černovlasou dívkou se opatrně vydala ze svahu dolů.

***

ZE DVOU mílí se nakonec vyklubaly míle tři, které dvě dívky strávily v naprostém tichu. V tichu, které mezi nimi nabralo úplně jiné podoby. Mlčenlivost mezi nimi - která nastala už na začátku cesty - se nepodobala tajemnému mlčení, které oplývalo Sanela, nebo trapnému tichu, které častokrát nastalo mezi Johanou a Felixem.

Tohle ticho bylo nenucené; vítané. Svěřenkyně měla čas uspořádat si rozházené myšlenky a rohatá dívka po její levici tiše naslouchala zvukům ztichlého lesa.

Dorazit k řece, znamenalo pro Johanu pocit vítězství. Celé nohy ji bolely a paty měla v botách celé krvavé a popraskané, tím si totiž byla jistá, aniž by na ně musela koukat.

„Zůstaneme tady,“ promluvila po nekonečně dlouhé době osvobozená vězenkyně a kývla k travnatému břehu porostlém několika smutečními vrbami. Johana přikývla, bála se, že by ji úlevou mohl zradit hlas.

Kulhavě přešla k nízkému zelenému porostu a kecla si na zadek. Popruhy cestovních zavazadel si přetáhla přes rameno a nechala je ležet na zemi. Úleva, která vzápětí políbila její ramena, byla neskutečná. Johana si rázem připadala mnohem lehčí a zbavena vší té neviditelné tíhy si začala rozvazovat boty.

Rohatá dívka se usadila na placatý balvan nedaleko kamenitého břehu řeky a bosé, špinavé nohy ponořila do tekoucí vody. Vypadala naprosto klidně, ale po očku kontrolovala nejen les za jejími zády, ale i úpějící Johanu, která zula rozvázané boty a mučivě pomalu sešla do studeného proudu řeky.

Svěřenkyni se z očí vylily slzy. Snažila se je utírat hned, jakmile opustily koutky očí, ale sem tam jí pár kapek uniklo a steklo na ušmudlanou, krémovou košili. Dívka stála ve studené vodě a snažila se přivyknout bolesti, která jí požírala chodidla.

Řeka sice slíbala z dívčiných nohou všechnu krev a schladila podrážděné, prasklé puchýře, ale nestačilo to, aby zahnala štiplavou bolest, která se jí rozlévala od odřených pat po prsty.

Teprve až když opustila chladivé proudy, poznala alespoň částečnou úlevu. Lehla si do trávy s tváří otočenou k nebi a nohy nechala přepadnout přes okraj břehu, těsně nad blyštivou hladinu vody.

„Díky, žes mě dostala ven,“ začala dívka usazená na kameni a fialové oči stočila k osobě ležící v trávě. Johana se zvedla na loktech, aby se na ni mohla podívat.

„Nemáš zač,“ pokrčila rameny, ale stále si ji podezřívavě prohlížela. Rohatá cizinka seskočila z kamene do proudu řeky, až to šplouchlo a lem černých šatů jí zmáčela voda.

„Máš nějaké jméno?“ Johana se mohla zeptat na stovky jiných věcí, ale vypadla z ní právě ta jedna, nejméně důležitá. Osvobozená vězenkyně se uchechtla a jazykem si navlhčila šedo-růžové rty.

„Jsem Maeve,“ přiznala a špičkou nohy pročísla proudy, které jí obtékaly kolem drobných kotníků.

„Dobře, Maeve.“ Johana dívčí jméno převalovala na jazyku a překvapivě rychle mu přišla na chuť, to jak klouzalo po jazyku a skapávalo ze rtů jako med. Otrávený med.

„Pomohla jsem ti ven, teď potřebuju abys pomohla ty mě.“ Černovlasá dívka se přikradla blíž za zvuku vody, která jí odstřikovala od chodidel.

Johana věděla, že by se měla bát, že by měla couvnout, ale pouze se naklonila blíž a pohlížela Chitce do očí. Vroucí chaos ji obalil; pohltil a mladé svěřenkyni bylo nad peklo jasné, že Maeve byla tou nejlepší možnou spojenkyní.