ŠŤASTNĚ AŽ NAVĚKY

XXII. Otrávené příběhy

„PŘED PADESÁTI lety král jednu z Chitek požádal o pomoc. Jeho manželka královna nedokázala otěhotnět, a jen čiré zoufalství ho přivedlo do našich lesů.“ Maeve se zahleděla do země, pečlivě volila slova zatímco se Johana snažila ošetřit si poraněné nohy.

„Král souhlasil, že je všechny pozve na svatbu a se získanou lahvičkou odešel pryč. Osm měsíců o něm neslyšely a pak,“ démon se ušklíbl a pohodil hlavou, „uspořádal křtiny jeho malého dítka; princezny. Sestry čekaly na pozvání, které nikdy nepřišlo. Kdo by taky chtěl na oslavách pro celé království dvanáct lesních démonů,“ zaškaredila se a nakrčila nos, spolu s pokrčením ramen.

„Zapomněl na ně, ale pokud se uzavřou dohody s Chitkami není radno je rušit.“ Johana očima sklouzla ke třem půlměsíčkům na zápěstí od ženiných nehtů.

„Sestry to nehodlaly nechat jen tak, vybraly jednu z nich a vyslaly ji do království s kletbou, která měla zkazit všechnu tu zhořklou radost. Ano, mohly to dítě připravit o život na místě, ale co by to bylo za zábavu? Chitka do sídla opravdu dorazila a doopravdy vyřkla kletbu nad malou princezničkou, ale už nikdy se nevrátila zpět do Tuneckých lesů; zpět domů. Pravděpodobně ji mučili, jen aby vzala kletbu zpět, ale neudělala tak.“ Maeve se v očích zalesklo cosi co Johana nedokázala přesně určit, ale tolik to připomínalo provinilost, že si nebyla jistá jestli náhodou nevidí něco, co vůbec neexistuje.

„Celá léta malou princeznu chránili před čímkoli, co by jí mohlo ublížit. Zavírali ji uvnitř sídla a nepouštěli ji ven, ale kletba si vždy najde svůj cíl. Byla jako šíp, který před dva a třiceti lety vypustily a nechaly letět celých osmnáct let.“ Maevin hlas kolísal mezi šepotem a křikem. Všechno se v ní pralo dávnou bolestí a cizími chybami.

„V den princezniných osmnáctých narozenin vyslaly nejmladší Chitku, aby dokončila co bylo započato. Měla za úkol připravit v severní věži jedovatou růži a nechat si po ruce otrávené vřeteno kolovratu, kdyby se cokoli pokazilo,“ dívka ztěžka polkla a ruce sepjala v klíně.

„A princezna Rosalyn opravdu dorazila, přešla k růži a pohladila ji. Když ruku odtáhla bříška prstů měla rozdrápaná od ostrých trnů-“ Maeve se zalkla, „ale nic se nestalo. Pořád stála na nohou a její krev kapala na bílé květy,“ zarazila se. A Johana měla na krátkou chvíli pocit, že tohle nemůže být cizí příběh.

„Chitka se pokusila zasáhnout, měla za úkol princeznu jedinkrát bodnout vřetenem a všechno by mělo být tak, jak mělo, ale Chitce se to nepodařilo. Nedostala se ani tak blízko, aby dokázala vřetenem propíchnout látku zdobených šatů, které Rosalyn obepínaly pas,“ hlas se jí zlomil, ale Maeve měla oči suché a zlobně přivřené.

„Princezna ji prý popadla za loket a jakmile se její krev dotkla šedé kůže Chitky, sestra se zřítila k zemi a nezvedla se. A Rosalyn se změnila.“ Johana se kousla do jazyka. Měla tolik otázek, ale chtěla vědět a slyšet víc.

„Něco se strašlivě pokazilo, princezna svou kletbu přijala a zhmotnila do něčeho, na co byly Chitky krátké. Uzamkla ji v sobě a ovládla trní.“ Maeve trhla rohatou hlavou až řetízky rozhněvaně zachřestily a pohlédla na krátkovlasou dívku sedící naproti ní.

„A já byla tak hloupá, že jsem se pár dní na to připletla příliš blízko zahrad, načež mě odhalili a šoupli tam, kde jsi mě našla,“ ušklíbla se a namotala si na prst pramen temných vlasů, „potřebovali si na někoho ukázat,“ ledabyle pokrčila rameny.

Johana se snažila přebrat si slova, která jí Maeve sdělila, ale většina toho co se dozvěděla jí nedávalo smysl. Zakroutila hlavou, něčím takovým si bude lámat hlavu až se nají, protože už teď se jen těžko dokázala soustředit.

Slunce se přehouplo do druhé půlky svého nebeského cestování a rohatá dívka si protáhla záda jako kočka, která ležela moc dlouho na sluníčku.

„Musím to zastavit, nemůže to pokračovat,“ Johana rozhodila rukama, „takhle.“ Démonní dívka na ni pohlédla.

„Proč ne? Však je to otázka jen tohoto světa,“ konstatovala a olízla si zuby, „pohádka se jednoho dne unaví a třeba to přestane,“ prohlásila a rychle sklopila zrak.

Hnědovlasé svěřenkyni to došlo. Ona nevěděla, jak to zastavit. Netušila, jak proti zlu - pohlceném Rosalininým jedovatým srdcem - bojovat.

„Nemáš ani tušení, jak moc se mýlíš,“ zavrčela Johana podrážděně a prudce si prohrábla zacuchané vlasy spolu s výdechem, kterým se pokusila uklidnit náhle vznícený plamen zloby.

„Tak mi to řekni, ukaž mi jak moc se pletu.“ Maevin hlas byl podmanivě prudký a druhá dívka měla náhle potřebu říct jí to všechno; všechno až do posledního střepu.

Avšak na místo odpovědi jen nasupeně vydechla a vztek byl rázem ten tam, zbyly pouze neškodné doutnající uhlíky, které už ničemu a nikomu neublíží.

„Nechme pro dnešek všechny příběhy být.“ Byla to nedokončená žádost Johaniny zoufalé touhy zapomenout a nenechat se užírat pocitem viny. Maeve po ní šlehla pohledem, ale neřekla ani slovo. Namísto toho se postavila a pohlédla k obloze, která pomalu nabírala mdlý fialový nádech a zahalovala se do sytě růžových mraků.

Svěřenkyně její zahloubaný pohled následovala, ale očima – možná nechtěně - sklouzla k malému tělu lesního démona.

Maeve měla drobná, kostnatá ramena, na kterých visela úzká ramínka dlouhých šatů po kolena. Hrudník měla štíhlý a stejně tak pas, na kterém jí těsně nad křivkou boků spočíval kožený pás, který vynesla z vězení. Pás plný váčků, kapsiček a lahviček zašpuntovaných korkem.

Konečky prstů volně zapletených do vzdušné látky šatů měla překvapivě tmavší než zbytek těla, až vypadaly jako černé. Odhalená lýtka měla hubená a bosé nohy drobné, skoro jako vytvořené pro taneční střevíce.

Nebýt rohů a šedé kůže, mohla by ztvárnit vílu prohánějící se lesem na křídlech konejšivého větru.

Johana si ji nedokázala představit bez toho všeho, a radši rychle odvrátila zrak někam jinam, než její představivost začne pracovat na plné obrátky.

„Zapomněla jsem se ti představit. Jsem-“ začala Johana, ale Maeve k ní sklouzla zářivými, fialovýma očima a skočila jí do řeči: „Jsi Johana Anastázie z Arku.“

„J-jo,“ vykoktala překvapeně a nakrčila obočí v nevyřčené otázce.

„Možná je kdoulové trní jedovaté, ale jeho květy mi pomáhají odpojit se od těla a dostat se do mysli někoho jiného,“ pokrčila rameny jako by to byla přeci samozřejmost. Johana přikývla, nedokázala pochopit jak by toho byla schopná, ale dnes těch nepochopitelných věcí bylo tolik, že nemělo cenu zatěžovat se i něčím takovým.

Vzduch se ochladil a od vody mírně táhlo. Maeve se po rukou rozběhl mráz a vykouzlil jí na pažích husí kůži. Vypadala jako ztracená malá holka, která neví co sama se sebou, natož co se svými rozhodnutími.

„Rozdělám oheň a vezmu si první hlídku,“ nabídla Johana a v napřažených rukou jí nabízela plášť, který vyštrachala z cestovního vaku. Rohatá dívka se na ni podezřívavě podívala, ale zčernalé prsty váhavě natáhla k plášti a přijala ho.

Svěřenkyně už ten večer věděla, že v této pohádce to bude na dlouho. Tentokrát to nebude pouhý výlet na osm hodin; ani náhodou. Bude muset změnit to, co před ní lesní démon pokazil, ale se všemi změnami musela začít u sebe. Tudíž se utužení vrtkavého spojenectví s Maeve, zdálo jako ten nejlepší možný začátek.