ŠŤASTNĚ AŽ NAVĚKY

X. Vlčí chlapec

JOHANA BYLA vzhůru již od prvních ranních hodin. Nedokázala věnovat svou mysl do konejšivých náručí snění a tudíž se pouze převalovala na posteli a toužila uniknout náhlé prázdnotě ve svém nitru, která ji pojídala zaživa.

Avšak lepší prázdnota nežli úzkostlivé slzy a zoufalství. A když první sluneční paprsky polaskaly záclony svým vlahým polibkem byla již na nohou a prohrabovala se šatníkem.

Pro dnešek zvolila upnuté černé kalhoty, - které zdůrazňovaly její přirozené křivky - a krémovou košili s balonovými rukávy zúžené kolem zápěstí. Krátce na sebe pohlédla do zrcadla načež vyšla z pokoje a dlouhými kroky překonala vzdálenost mezi její komnatou a schodištěm.

Posadila se na rozšířenou hranu zábradlí, zády se opřela o zakulacený sloup a pravou nohu spustila do prostoru nad hlavní chodbou. Výhled měla přímo na mohutné vstupní dveře, kterými by za pár okamžiků měl projít Felix.

***

JEHO PŘÍTOMNOST vycítila ještě dříve než stihl stisknout kliku. Napnula se a jakákoliv ospalost z probdělé noci byla tatam. Hrudník se jí vzedmul a ona byla jedině vděčná za to, že nikde v domě nenarazila na Sanela s jeho všudypřítomnými pohledy.

Klika cvakla a sloup světla ozářil záda postavě ve dveřích. Byl tak málo podobný klukovi, kterého znala z dětství. Nostalgie ji pohladila po šíji svými zahnutými spáry a Johana ji zatřesením hlavy odehnala.

„Ale, ale. Štěňátku se začalo stýskat?“ Dívčin hlas se nesl halou a vlčí kluk zvedl pohled k jejímu vyvýšenému místu na schodišti. Felix blýskl zářivým úsměvem a naklonil hlavu na stranu. Slunce mu v ryšavých vlasech kreslilo odlesky, až to skoro vypadalo, že mu nad hlavou září svatozář.

Ale on nebyl andělem. Byl démonem, byl noční můrou mnoha lidí a jednou takovou, byl i pro samotnou Johanu. Byl zkažený skrz naskrz, ale copak se neříká, že stejné přitahuje stejné?

„Johana Anastázie z Arku,“ jeho hlas se rozléhal po vstupní hale, odrážel se od obrazů a sliboval zkázu všech podob, „jaké potěšení.“ Ve zlatých očích mu blýsklo, jazykem si přejel po zubech a ramenem se opřel o schodiště.

Zval ji dolů. Zval ji k sobě. A Johana jeho výzvu vyslyšela.

Nohy spustila zpět na pevnou zem a s hlubokým výdechem přešla před otevřený prostor poschodí. Schodů bylo dolů do haly dvacet tři a Johaně to najednou připadalo žalostně málo. Potřebovala se obrnit a postavit kolem sebe pevné, nepropustné hradby a tudíž se prozatím rozhodla pro slovní obranu.

Vzdálenost se mezi dvěma mladými lidmi zkracovala každým ušlým krokem a klapot podpatků dodával všem srdcím rytmus.

„Vlčí chlapec,“ pronesla Johana a povýšeně na něj shlédla. Pět schodů.

„Zbabělý Bezejmenný.“ Zrzavému mladíkovi se v očích prohnal stín. Čtyři schody.

„Nadaný svěřenec.“ Tři schody.

„Nesmrtelný ochránce.“ Dva schody.

„Felix z Lairu.“ Jeho jméno z Johaniných rtů uniklo spíše jako povzdech bolestně sevřené duše. Felixovi se ve zlatých očích zalesklo pobavení a vysekl drobnou poklonku.

„Má paní,“ hlesl vyzývavě a než se Johana zmohla na pichlavou poznámku sevřel ji v náručí. Dívka ztuhla, ale zabořila mu obličej do ohybu mezi krkem a ramenem a zhluboka se nadechla. Voněl po zelených pláních, pečlivě vybraném alkoholu a potu.

Johana ho náhle prochladlými prsty pohladila po zátylku a linii vlasů, Felix ji objímal kolem útlého pasu a dýchal jí na krk.

 Byl skutečný. Byl skutečný a přijel za ní.

Chtěla mu toho tolik povědět, měla toho na srdci i na jazyku tolik, div se vlastním nadšením nezalykala, ale nedostala příležitost.

„Gratuluji k šťastnému shledání,“ ozval se uštěpačně Sanel z vrcholu schodiště a  ironicky tleskal. Zrzavý Bezejmenný zaskřípal zuby a v hrudi mu zabublalo zavrčení. Johana se od chlapce odtáhla a pohlédla na Konec, který byl v nápadně podobném úboru, jako měla ona sama na sobě.

Sanel ležérně sešel ze schodů a povýšeně shlédl na Felixe.

„Vítej v našem panství, štěně,“ vyzývavě vycenil zuby a ruku v černé rukavici položil krátkovlasé ženě na rameno. Johaně neuteklo jak nazval Ark a měla co dělat, aby ho znovu nepopadla pod krkem a nepředělala mu tu pěknou fasádu.

„Miluju, když se oblékáš jako já,“ pronesl černovlasý Konec svůdně a dost nahlas, aby ho Felix slyšel.

Atmosféra v místnosti praskala a klesala jim na ramena; takhle si Johana dlouho očekávané setkání nepředstavovala. Tohle byla noční můra. Noční můra, která ji trhala a děsila.

„Myslím, že je čas na snídani,“ pronesla se snahou odtrhnout muže od sebe a přerušit tak jejich zuřivé pohledy.

„Nemám hlad,“ pronesl Felix zastřeným hlasem a v jizvě nad horním rtem mu zacukalo. Vrhl poslední běsnící pohled po Sanelovi, načež sklouzl k Johaně a než žena stihla něco dalšího namítnout otočil se a dlouhými kroky vyšel po schodech do patra; byl pryč.

„Jídelna. Hned.“ Johana popadla černovlasého mladíka za paži a dostrkala ho do velké místnosti, do které skrz okna klouzaly měkké paprsky ranního světla.

„Co to mělo být?“ vyštěkla, Sanel se jen hořce zasmál a posadil se na kraj stolu s šálkem čaje v prstech schovaných v rukavicích.

„Co přesně?“ usrkl ze svého hrníčku a pohlédl na ni zpod dlouhých řas.

„Ty víš moc dobře co myslím,“ zasyčela a zabodla mu prst do hrudi, „já ani panství ti nepatříme a Felix je zde na návštěvě.“ Začala přecházet sem a tam a zběsilý klapot nízkých podpatků mluvil za vše.

„Ty možná ne, ale panství je mé, aspoň z té větší části,“ připustil a odložil šálek, „a Felix by pro mě mohl být hrozbou, má milá svěřenkyně.“ Klouby prstů jí přejel po tváři a naklonil hlavu na stranu.

„Nerad bych, aby se mi po panství potulovala štěněcí smečka,“ ušklíbl se a Johana ztěžka vydechla.

„To co je mezi námi není tvoje věc.“

„Není, protože toho mezi vámi už opravdu mnoho není, nemám-li pravdu“ poznamenal škodolibě, „ale opatrnost je mým druhým jménem.“ Mrkl na ni a obešel ji.

Hnědovlasá dívka sevřela ruce v pěst a než si svůj čin stihla rozmyslet, popadla bílý šálek s vychladlým čajem a vší silou - kterou v sobě našla - ho mrskla na Sanelova záda.

Ozvala se tlumená rána nárazu a záhy i tříštění a odskakování střepin od vyleštěné kamenné podlahy.

Konec se otočil, v očích měl vepsané překvapení a zlost. Ovšem, neřekl nic, jen nad dívčiným chováním zakroutil hlavou a zmizel ve dveřích.

 Johana rozhněvaně nakrčila nos a očima propalovala díru do dveří, ve kterých před okamžikem zmizel Sanel.

Však ona mu ukáže a nebude to trvat dlouho. Dlouhým krokem přešla střepy a vyšla do chodby, kterou zalévalo zlaté světlo a vlhký vzduch přicházejícího deště jí polaskal na tvářích. Avšak idylickou atmosféru náhlé situace narušily tlumené rány a zvířecí vrčení vycházející z patra nad ní.

„Sanel,“ zavrčela sama pro sebe a rozběhla se po schodech vzhůru.