ŠŤASTNĚ AŽ NAVĚKY

XXIII. Pekelné bylinky

RÁNO BYLO pro Johanu vysvobozením. Z nedostatku důvěry k Maeve, která ležela pár metrů od ní nedokázala pořádně usnout, a když už usnula lehkým spánkem, provázely ji noční můry v podobě otrávené kletby.

Kletby, která se nepovedla.

Slunce líně vykukovalo nad horizontem a rohatá dívka stále spala schoulená pod navlhlým pláštěm. Johana ji sledovala od řeky, když opět stála v proudu a chladila oteklé prsty na nohou a zarudlé puchýře. Masti, které jí Sanel přibalil jejím poraněním nepomáhaly. Sice zklidňovaly horkost, ale to byl jejich jediný účinek. Pokud by se měly vydat dál, neměla by šanci jít, natož běžet zvlněným terénem lesa.

Vystoupila zpět na břeh a protáhla se. Večer spolu s Maeve snědly trochu sušeného masa a část chleba. Sýr si prozatím nechaly na později, až vše dojde.

Johana naplnila poloprázdnou čutoru vodou z blyštivé řeky a pevně ji zavřela, než ji vrátila zpět do vaku. Očima sklouzla k toulci se zdobným zlatým šípem a mírně ji bodlo u srdce. Felix mohl být kdekoli, možná i pod zemí, ale takovou možnost si dívka nehodlala připustit. Musí ho najít, není možné, aby se po něm zem slehla.

Svěřenkyně přešla k ležící dívce a špičkou nohy ji žďuchla do nahrbených zad; nic se nestalo. Svůj čin ještě dvakrát zopakovala než ji konečně obešla, aby se jí podívala do obličeje.

Maeve otevřela jedno oko a zase ho rychle zavřela, načež si přes hlavu přetáhla plášť až jí zpod látky vykukovaly jen špičky rohů ověšené řetízky.

„Nech mě,“ zamumlala ospale a i nadále zůstávala schovaná pod pláštěm.

„Koukej vstávat, měly bychom jít.“ Při té představě se Johaně sevřel žaludek, protože to bude bolet, ale nemohly se zdržovat na jednom místě příliš dlouho.

„Však nejsi schopná si ani obout boty,“ oponovala jí schovaná dívka. Měla pravdu, svěřenkyně se večer pokoušela obout, ale bolest, kterou jí dotyk s vnitřkem boty způsobil, za to nestál; tudíž to vzdala a šla je opět zchladit do řeky.

„To ti může být jedno,“ ušklíbla se Johana a špičkou ji znovu dloubla do ramene. Ovšem to byla Maevina poslední kapka, zpod pláště se vymrštila šedá ruka, která hnědovlasou dívku popadla za patu a bříška prstů jí zaryla do otevřených puchýřů. Johana vyjekla; zčásti bolestí a zčásti překvapením. V očích ji začaly štípat slzy a její tělo se nebezpečně zakymácelo, div se neposadila na zadek.

Rohatá žena její nohu pustila a ruku opět schovala pod plášť; zpět do tepla.

„Takhle se nikam nedostanem,“ začala Maeve ukrytá před sluncem i Johaniným zlobným pohledem, „a kdybys šla bosa hrozí ti infekce, takže pro mě přijď, až budeš schopná chodit a ne se belhat.“ Rozzlobená dívka vycítila v jejím hlase stopy úsměvu, ale štiplavou bolest její popichování nezmírnilo. Dobře, i jí zbylo v rukávu pár obyčejných triků.

Kulhavě ji obešla, sehnula se k plášti a popadla jeho cíp. Prudce s ním trhla a odhalila Maevino ohřáté tělo rannímu chladu. Husí kůže, která jí okamžitě obalila celé tělo, byla více než viditelná.

Démon prudce vydechl nosem, načež k ní pomalu pootočil hlavu a zablýskl bílými zuby.

„Ty nedáš pokoj?“ procedila skrz zuby rohatá dívka, ale více než jako výhružka to znělo jako podmanivé popichování.

„Musíme jít,“ stála si za svým Johana a ruce si založila v bok. Maeve frustrovaně zafuněla a posadila se. Vlasy měla pocuchané a v řetízkové pavučině se jí houpalo zamotané listí.

„Fajn,“ pronesla s pokývnutím hlavy a vyšvihla se na nohy. Nozdry se jí při tom pohybu rozšířily a jazykem si navlhčila suché rty. Svěřenkyně spokojená vlastním výkonem si založila ruce na hrudi a sledovala rohatou dívku, která ji obešla a přidřepla si k cestovnímu vaku. Vaku, který ležel opřený o smuteční vrbu a ve kterém se Maeve začala přehrabovat.

„Hej,“ okřikla ji Johana, ale druhá dívka jí nevěnovala žádnou pozornost.

„Sedni,“ poručila jí a vytáhla zašpuntovanou čutoru.

„Prosím?“ Svěřenkyně se zamračila a pokusila se narovnat do plné výšky pěti stop, ale rohatá dívka se zamračila a dloubla ji prstem do hrudi.

„Sedni si.“ Tentokrát ji Johana poslechla, ne že by šel z drobného démona až takový strach, ale její tón odmítal jakýkoli prostor k diskuzi.  

Krátkovlasá dívka se posadila a překvapeně se zalkla, když ji Maeve popadla za kotník a zvedla si její nohu k obličeji.

„Nemůžu dovolit, abys nás zdržovala,“ ušklíbla se a její nohu si položila do klína. Dlouhými prsty vytahovala z opasku různá sušená kvítka a listí, které si kladla do dlaně, jako poslední vytáhla širší dřívko a podala ho Johaně.

„K čemu?“ Dívka celou dobu sledovala její počínání a snažila se nervózně neošívat.

„Kousni do toho,“ prohlásila jednoduše a zvedla pohled od svých dlaní ve kterých mnula neznámé bylinky. Sledovala ji zpod dlouhých řas a ve fialových očích se jí škodolibě zalesklo. „Ať nekřičíš moc nahlas.“

***

O TŘI hodiny později již procházely podél řeky. Maeviny masti zabraly neuvěřitelnou rychlostí a i přes to, že se Johana zařekla, že jí nedopřeje potěšení ze své bolesti, neubránila se tlumenému křiku, když jí rohatá dívka na zarudlé rány kladla bylinky. A když jí při balení tábora řekla, že to budou muset ještě minimálně dvakrát zopakovat, nesetkalo se její sdělení s úspěchem.

Když se opět vydaly na cestu, šly v naprostém tichu, kdy se každá utápěla ve svých vlastních myšlenkách a pocitech. Johana se snažila příliš nepřemýšlet nad hloupostmi, ale její mysl jako by se snažila odmítat pochopit kletbu i samotnou podstatu prokleté princezny.

Maeve je vedla po lesní stezce, která vedla nejen podél řeky, ale klikatila se pod svahem na kterém se vinula obchodní cesta, kterou království normálně využívalo.

„Stůj.“ Svěřenkyně ztuhla, věřila instinktům drobné vězenkyně, která se vedle ní napjala a narovnala v zádech. Špičaté uši po stranách dívčiny hlavy sebou drobně škubaly, jak se snažila zachytit i ten nejmenší povzdech vzdálený na míle daleko.

Až o pár okamžiků později zaslechla Johana tlumený klapot koňských kopyt po udusané hlíně. Jezdci a nebylo jich málo. Hnali se v sedlech svých zvířat a nebezpečně se blížili ke dvěma dívkám, které zůstaly odhalené přímo pod svahem.

„K zemi,“ zasyčela Maeve a pomalu se přikrčila načež si lehla na břicho a pokusila se stát co nejmenší. Johana ji napodobila, tlející listí jí tiše šustilo pod tělem a po čele jí vyrazil pot způsobený strachem.

Položila se na bok čelem k ležící Maeve, která ležela nedaleko od ní.

„Zmiz. Zmiz spolu se mnou,“ zašeptala a sledovala jak dívčino tělo mizí pod rouškou iluze. Teď už mohla jedině doufat, že magie skryje i její vlastní tělo. Nezbylo jí nic jiného než se modlit ke všem svatým, jejichž jména už dávno zapomněla.