ŠŤASTNĚ AŽ NAVĚKY

XXIV. Kdoulové šípy

„TENTOKRÁT JÍ to trvalo celkem dlouho,“ ušklíbla se Maeve, jakmile si obě dívky byly jisté, že je hlídka pryč. Johana seděla celá zpocená na zemi s hlavou mezi koleny a snažila se dýchat. Milovala používání svých schopností, ale nevole, která dorazila vždy po nich, byla příšerným prokletím.

„Minule jí to trvalo jen půl dne, než zjistila že tam nejsem,“ pokračovala v jednostranném rozhovoru rohatá dívka. Seděla na napůl shnilém pařezu a pohupovala nohama stopu a půl nad zemí.

„Minule?“ podivila se Johana ochraptěle, když si konečně byla jistá, že se nepozvrací.

„Jistě, přece nečekáš, že mě kovový mříže zastaví,“ zaškaredila se a pohledem se věnovala svým nehtům ze kterých si čistila obloučky špíny, „ano, přiznávám. Ty kdoule byly oříšek, ale předtím jich tam nebylo tolik,“ pokrčila rameny a našpulila rty.

„Na, prosim tě,“ pronesla vyčítavě a na drobné, tmavě šedivé dlani Johaně podávala snítko vybledlé, oranžové rostliny, „na ten tvůj nazelenalej obličej se nedá koukat.“ Kdyby hnědovlasé dívce nebylo tak mizerně, rozhodla by se ji zpražit pohledem, ale na něco takového teď rozhodně neměla sílu.

Sevřela snítko mezi prsty a strčila si ho do pusy. Kytka jí na jazyku zhořkla, div se nezačala dávit, ale statečně ji spolkla a svraštila obličej. Nevolnost sedící dívku přešla hned záhy.

„Budeme muset pokračovat, hlídka bude blízko a já mám pár nápadů jak bychom se mohly dostat do paláce.“ Rohatá dívka svým jednoduchým, přímočarým sdělením nedávala prostor k diskuzi, kterou by Johana klidně moc ráda začala.

Svěřenkyně se vyškrábala na nohy a nechala se vést nahoru po svahu, směrem k cestě po které ještě před chvilkou klusala hlídka. Maeve se zaposlouchala, aby se ujistila, že je vzduch čistý a překonala okraj svahu, spolu s Johanou v zádech.

„Měly bychom být jihovýchodně od sídla, což znamená tři dny cesty po hlavních stezkách,“ přepočítávala osvobozená vězenkyně za pochodu. Druhá dívka ji následovala beze slova a pouze se snažila zapamatovat si všechny informace, které vycházely z démonních rtů.

Johana si na hrudi poupravila dva ze tří popruhů, protože sama Maeve svolila k tomu, že ponese vak. A pokračovala v chůzi.

Neušly ani půl míle, když se rohatá dívka zastavila uprostřed kroku. Narovnala se, zastřihala ušima a zbledla. Svěřenkyně nedokázala odhadnout co se děje, neslyšela nic divného co by pošimralo její lidský sluch.

„Do hajzlu,“ zaklela Maeve a její šedá pleť nabrala o odstín světlejší barvu, „vrací se.“ Johana vytřeštila oči. Vzduch v plicích jí najednou přišel nedostačující a před očima měla mžitky.

„Neví o nás, můžeme jim utéct,“ navrhla svěřenkyně, ale i přes své vlastní tvrzení ze zad sejmula kuši a zasadila do ní obyčejný šíp s černými peříčky. Rohatá dívka polekaně zakývala hlavou a spolu s Johanou se rozběhla podél svažujícího se okraje cesty.

„Stůjte!“

V obou dívkách by se krve nedořezal, dusot zběsilých koňských kopyt byl ohlušující. Nahrazoval tlukot Johanina srdce, která pocítila na jazyku hořkou pachuť strachu.

„Ve jménu královny Tarugonu zastavte!“ zakřičel muž znova, ale dívky prchaly dál. Docházel jim dech, ale koně byli neúnavní a hnali se se svými jezdci na hřbetech přímo kupředu.

„Musíme dolů,“ dostala ze sebe Maeve a cukla hlavou k okraji, který se prudce svažoval dolů. Johana bez dechu přikývla a otočila se přes rameno. Mužská posádka natahovala kuše a luky k výstřelu. Zamířili.

„Maeve!“ Démon se za zvukem svého jména otočil. Déšť šípů se nesl vzduchem jen za doprovodu tichého svistotu a Johana se byla jistá, že všechny najdou svůj cíl. Avšak drobnému démonovi podklouzly nohy na suchém listí a šípy našly terč pouze v řetízkách ověšených kolem dívčiných rohů.

Maeve zmizela za okrajem kutálejíc se dolů ze svahu. Svěřenkyně se postavila k okraji a vystřelila šíp zasazený do kuše, který svůj cíl našel v kapitánově pobočníkovi.

Poslední co zaslechla byl tupý náraz, jakmile se tělo bez života svezlo z okně a pak už zbyla jen scenérie, která se Johaně míhala kolem očí v divokém sletu barev.

***

„MAEVE!“ ZAKŘIČELA Johana do ztichlého stínu lesa, kam se krátce po ní skutálela z obchodní cesty. Hlídka je dolů nenásledovala, pro koně byl svah příliš prudký a tudíž se pravděpodobně rozhodli, najít jinou cestu dolů k nim. Do té doby musely zmizet.

„Maeve!“ zkusila to znovu. Narůstající beznaděj ji dusila a požírala její vylekané srdce. Něco jí došlo, když se kutálela ze svahu, ale potřebovala k tomu rohatou dívku, aby jí sdělila své poznatky.

„Maeve!“ zavolala znovu s pomalu umírající nadějí, jejíž plamínek jí skomíral v hrudi.

„Johano!“ Bolestivý výkřik plný bezmoci, který křičel její jméno jí zmrazil krev v žilách. S kuší v ruce a toulcem pevně připevněným k zádům se rozběhla za bolestivě sevřeným hlasem.

„Kde jsi?“ snažila se volat i přes dusivý knedlík, který se usadil rozcuchané dívce v krku, ale bylo to obtížnější než by kdokoli tušil. Za očima ji pálily sbírající se slzy.

„Maeve!“ zařvala z plných plic i přes sevřené hrdlo, když se jí nedostalo odpovědi. Jestli umře nikdy s touhle pohádkou nic neudělá. Potřebovala ji, leč si to nechtěla přiznat a to ji možná děsilo víc než její smrt.

„Tady jsem,“ ozvala se plačtivě a Johana ji konečně zahlédla. Ležela zaklíněná mezi dvěma stromy a hlavu měla až podivně ohnutou.

„Pomoz mi,“ zasípala a fialové oči měla vytřeštěné strachy. Krátkovlasá dívka odhodila kuši na zem a přihnala se k Maeve, netušila kde by měla začít, ale démon ji chytil za zápěstí a panicky na ni pohlédl.

„Ty šípy,“ zasípala úzkostlivě, „jsou z kdoulí. Musíš je vyndat.“ Zaklíněné dívce z hrudi unikal bázlivý chrapot, když se Johana nahnula nad její rohatou hlavu. Dva šípy se nacházely těsně nad jejím temenem a málem se dotýkaly jejích havraních vlasů, zatímco třetí byl zaklíněný mezi jejím levým rohem a lící.

Svěřenkyně začala opatrně vymotávat ty dva nad jejím temenem a ten třetí si nechala na konec.

Jakmile šípy odhodila do listí dost daleko od ležícího démona pohlédla do Maeviných očích.

„Ten třetí se tě bude muset dotknout,“ pronesla ztěžka Johana a polkla, „udělám to co nejrychleji, abych ti roh neporanila příliš.“ Ležící dívce se strachy rozšířily nozdry a po tvářích jí stekly stříbřité slzy.

„Rohy ne, prosím,“ zasípala mezi tlumenými vzlyky, „rohy ne,“ zopakovala a rty se jí roztřásly.

„Spal mi cokoli jiného, ale rohy nech být,“ zasténala a ledovými prsty popadla dívku sklánějící se nad ní za zápěstí.

„Nech mé rohy být,“ zašeptala a upřela na ni zděšené fialové oči s rozšířenými zorničkami. Johaně se třásly ruce, když se konečně dotkla těla šípu a sevřela ho v prstech.

„Moc se omlouvám,“ zašeptala do dívčiných černých vlasů a kdoulové dřevo jí přitiskla k tváři, aby mohla uvolnit druhý konec šípu.

Její čin byl doprovázen zvířecím řevem plným mučivé bolesti, který se Johaně ozýval v kostech ještě několik let poté.