ŠŤASTNĚ AŽ NAVĚKY

XIV. Šílenství rozlámaných skel

DOSTAT SE ze sálu bylo pro Johanu těžší než si dokázala představit. Při každém překročeném rámu s ohýbanou měděnou ceduličkou se jí z hrudi vydralo zvířecí zasténání zármutku. Cítila se jako matka, která přišla o svá rozkošná dítka, nebo jako umělec, kterému byla jeho díla odebrána jen kvůli odvezení do galerie; jen kvůli rozmaru.

Johana konečně opustila sál, který se stal poetickou bílou plání plnou zlomených kusů dřeva a měděných odlesků. Pořezané ruce tiskla do cárů - kdysi elegantních - rudých šatů a po tvářích jí tekly horké slzy, které nedokázala zadržet. Tak horké, že se bála, že jí na flekatých tvářích zanechají puchýře.

Zakrvácenýma rukama se zapřela do poškozených vstupních dveří, i přes štiplavou bolest v dlaních je přibouchla a s rukama stále položenýma na zohýbaném dřevě se svezla na poškrábaná kolena. Tvář se jí zkřivila vzlyky, které se vzdouvaly z nekonečně hluboké studny strachu, bolesti a smutku.

Pociťovala marnost a postrádala smysl slov. Čas plul mimo ni, snažil se ji laskat a konejšit, ale pouze podněcoval šílenství narůstající v dívčině hrudi.

„Johano!“ Z nekonečné dálky se ozývalo volání, ale dívka se nedokázala zvednout, otočit se či jen zakřičet nazpět.

„Johano?“ Hlas doputoval až k jejím zhroucenému já, které se zjevilo na pomezí realit a které doufalo že se konečně probere. Klečela přede dveřmi s čelem opřeným o dřevo - tak, jako když kněžky klečí před oltáři - a pěstí z marného pocitu zadostiučinění bušila - v rytmu svého srdce - do poničených dveří, které ztratily svůj lesk i okázalost.

„Johano,“ Sanel jí něžně položil dlaň na odhalené - mírně krvácející - rameno - poznamenané rudou skvrnou od úzké třísky - a pokusil se ji zvednout na nohy.

„Vrať je zpět,“ neslyšně zachraptěla a spodní ret se jí při každém slově chvěl.

„Cože?“ Sanel se vyveden z míry rozhlédl kolem sebe, za zády mu stála služebná a dva stájníci, kteří mu měli pomoct s vyproštěním klečící dívky, kdyby bylo třeba.

„Vrať je zpět,“ zopakovala Johana dostatečně nahlas, aby ji slyšel, ale zůstávala klečet. Po tvářích se jí s těmi slovy začaly kutálet nové, horké slzy.

„Jsou pryč. Nikdo je nevrátí.“ Sanel si nebyl jist, jestli mluví o ztracených svěřencích nebo o skleněných ostatcích jejího vlastního království.

Prudce se k němu otočila. Z očí jí čišela nekonečná studnice temné bolesti, která jí probodávala kůži jako ty nejostřejší trnové meče. Brada se jí klepala zadržovanými vzlyky a ramena se jí třásla potlačovanými slzami

„Vrať je zpět!“ pokusila se svá slova vyštěknout do jeho zašmudlané a zakrvácené tváře, ale vyšel z ní jen a pouze ochraptělý šepot tak úpěnlivý, že se samotnému Sanelovi sevřely útroby úzkostí.

Zmatený Konec se ji pokusil vytáhnout na nohy a postavit, aby ji mohl odvést od zvědavých pohledů služebnictva, které mu nahlíželo přes rameno.

„Vrať je zpět,“ Johana svá slova zasténala a špičky prstů s ulámanými nehty mu zaryla do paží. Poraženecky svěsila ramena a černovlasého mladíka ještě nikdy tak moc nezabolelo u kamenného srdce, jako když viděl svou nejlepší svěřenkyni se vzdát.

„Ššš,“ zašeptal Sanel a konečně se mu povedlo si potrhanou dívku s pošramocenými nervy vyzvednout do náruče, „ukliďte sál a pak se postarejte o zbytek panství,“ nařídil služebnictvu, které div neslintalo nad nově nabitými drby. Tři osoby se uklonily a rychle odkráčely pro další pomocníky.

Konec opustil podzemní chodby vedoucí do rozbořeného sálu a dlouhými kroky vystoupal schody do prvního patra směrem ke komnatám. Johana se mu v náruči klepala jako motýl chycený do dlaně a po tvářích jí stále tekly horečné slzy. Očima mu klouzala po linii brady a popotahovala.

„Je mi to líto,“ pronesl Sanel a sám se musel zamyslet, zdali se snaží ukonejšit Johanu či sám sebe. Avšak na tu otázku nedokázal získat odpověď a ani Johana mu na ni teď nedokázala odpovědět.

***

O DVA dny později, když Johana seděla schoulená u krbu v měkkém křesle s ovázaným ramenem, zafačovanýma rukama a suchýma očima věděla, že se Sanel slovy lítosti snažil uklidnit jak sebe, tak i zlomenou dívku. Byla to totiž jediná slova, která dokázala zastavit ten potok horkého smutku, který se jí dva dny nazpátek řinul po tvářích.

Felixe nezahlédla od doby, kdy jí černovlasý Konec pomohl do postele v její částečně vyklizené ložnici. Od té doby, jako by se po něm zem slehla; byl fuč. Johaně bylo jasné, že se ukáže až si bude jist, že nebude nucen sledovat slané kapky tekoucí po dívčiných tvářích a nebude muset stát čelem jejímu roztříštěnému srdci.

„Johano?“ Dívka přes své ukřičené myšlenky nezaslechla tiché zaklepání na salónkové dveře a když dlouhonohý Sanel vešel do místnosti - ve svém opět elegantním já - vzhlédla jen na krátkou chvíli, aby zahlédla jeho pobledlou tvář.

Pomalu, aby ji nevyplašil k ní přešel.

„Podívej se na mě,“ zašeptal a posadil se naproti ní na nízkou podnožku. Johana ho poslechla, světle zelené oči bez života upřela do těch jeho olivových a v ovázaných prstech sevřela šíp, se kterým si podvědomě pohrávala.

„Felix zmizel, na panství po něm není ani stopa,“ řekl Konec a natáhl k ní ruce, „je pryč.“

Johana ustrnula, ztěžka polkla a se zdřevěnělým jazykem mu odpověděla: „On se vrátí.“ Cukla rameny v pokusu o jejich pokrčení a se zdobným šípem začala opět točit v prstech.

„Já vím, ale,“ Sanel si povzdechl, „nikde ho nemůžeme najít. Říkal, že se bude podílet na vyklízení zrcadlového sálu a taky tam se služebnictvem opravdu dorazil, ale pak ho ztratili z dohledu a on,“ Konec rozhodil rukama, které natahoval k Johaně, „prostě zmizel.“

Krev se dívce rozhučela v uších a zastavila v žilách. Úzké tělo šípu zapraskalo, jak pevně ho sevřela v dlaních schovaných pod obvazy a vytřeštila oči. Pokusila se promluvit, ale nic z jejích úst nevyšlo. Nevěděla co říct.

„To není možné,“ zachraptěla a čelo jí brázdily zmatené vrásky. Zlatý šíp položila na stolek vedle křesla až jeho červené letky zašeptaly a narovnala se. Nakrčila nos a podvědomě přiblížila prsty s ulámanými nehty ke rtům, aby si je mohla nervozitou začít kousat, ale nebylo co. Dlaně spustila do klína.

„Já vím,“ oponoval jí Sanel a promnul si obličej, „viděl jsem co v tom sále zbylo. Pomáhal jsem odklízet největší trosky-“

Johana mu skočila do řeči: „Byla jsem tam, viděla jsem co se stalo.“ Zakuckala se vlastními slovy a rukou si poklepala na hrudník. Ale jakmile jí došlo, kam celé jeho sdělení směřuje tiše vyjekla a dlaně si přitiskla ke rtům.

„To není možné,“ zašeptala a začala kroutit hlavou. Sanel na ni pohlížel se stejným zmatením jakým si ona prohlížela jeho.

„Já vím,“ zopakoval, „ale je to tak.“ Johaně tím potvrdil to, čeho se celou dobu bála, ale stále to toužila slyšet.

„Řekni to,“ vydechla dívka zajíkavě a pohlédla do hlubin jeho olivových očí; Sanel jí vyhověl.

„Jedno zrcadlo zůstalo celé.“