ŠŤASTNĚ AŽ NAVĚKY

V. Hlas tvého srdce

DÍVKA NEDOKÁZALA přemýšlet nad větou, kterou Sanel pronesl, a která už po tom tyátru v jídelně nezněla tak absurdně. Nedokázala myslet vůbec nad ničím.

„Jakmile vstoupíte do příběhu dostanete osm hodin na to, abyste změnili klasický konec pohádky, který znáte. Nesmí skončit tak, jako v knize,“ dokončil krátkou instruktáž plešatý muž, který stejně jako žena měl hlavu tetovanou nejrůznějšími značkami a symboly.

Neznámou s Bezejmenným předvedli před dvě zrcadla se zašlou měděnou popiskou a poodstoupili od nich. Dech se dětem zapomněl někde hluboko v hrudi, nebyli připraveni a strach jim trhal rozechvělá srdce na kusy; cítily chlad. Chlad neznáma, které čekalo za zrcadlem. Nádech. Výdech.

Dívka naposledy stiskla drobnou ruku chlapci po své pravici, jediným krokem překročila zaprášený rám a propadla se do pohádky.

***

ŽALUDEK MĚLA jako na vodě a bála se, že vyzvrátí i těch pár kuliček vína. Motala se jí hlava a jakmile zjistila, že jí nad hlavou svítí slunce - které již přecestovalo půl oblohy - zděsila se. Nevěděla co má dělat, měla příliš velký strach, který jí odmítal myslet a vymýšlet. Div se nerozplakala.

Nikdy nebudeš nejsilnější, tak buď nejchytřejší. Zvedni se, má milá svěřenkyně. Sanelův hlas se jí rozezněl kostmi. Měl pravdu a věřil jí. Postavila se, popotáhla a rozběhla se z kopce, kde doufala, že najde vesnici.

Lesní stezka ji vedla dolů z kopečka tak rychle, že se sotva dokázala zastavit, když spatřila další malou holčičku. Poskakovala ve stínu stromů nedaleko lesní cesty, v ruce držela košík a kolem krku měla připnutou červenou hučku.

 Neznámá se přikrčila. Nevěděla co čekat, snažila se přemýšlet, kterou pohádku jí to připomíná, ale marně. Všechny znalosti příběhů byly pryč.

Běž za ní, hlas - který jí zašeptal do ucha – neznala. Mohlo to být její srdce nebo počínající šílenství.

Touha následovat ji byla neuhasitelná, táhlo ji to za dívkou, ale neposlechla. Jakmile jí totiž holčička v červeném zmizela z dohledu rozběhla se dál.

Bolest, která ji zasáhla těsně nad levým prsem ji překvapila. Hekla, klesla v kolenou a kousla se do jazyka, aby nekřičela. Ručky si tiskla k hrudníku, ve kterém se jí srdce třepotalo jako červený ptáček chycený do klece z kostí.

Avšak krev jí ruce nezbarvila do ruda a ani nepocítila chlad, který by ji obalil jako tehdy v panském jezeře. Byla živá a bolest - která jí kroutila jazyk v puse nevyslovenými výkřiky – začala pomalu odeznívat.

Neznámá pohlédla na nebe. Sanel říkal, že se má po osmi hodinách dostavit zpět na místo, kde se objevila poprvé. Což pokud znamenalo, že po osmi hodinách bude v panství Crimen brzy ráno, tady bude brzký večer.

Bála se, že udělá chybu a všechno bude tak jak má být. Nedokázala si ani představit co by se stalo, kdyby zklamala. Nedokázala si představit, co by udělal Sanel - půvabný chlebodárce s krutýma olivovýma očima - kdyby neuspěla.

I přes přetrvávající bolest na hrudi se postavila a nejistým krokem se vydala po lesní cestě, která ji zavedla až k zurčícímu potoku, kde si opláchla zpocený obličej a pořádně se napila.

Slunce neúprosně putovalo po obloze, skoro jako by se malé Neznámé vysmívalo. A malá dívka to jako výsměch pojala. Nálada se jí s každým ušlým krokem horšila. Nohy ji bolely a botky tlačily a i přesto, že ji stále tlačilo nad srdcem, už se ona zlá bolest neukázala. Pocit vítězství ji pošimral na hrudi, ale vesnice byla v nedohlednu a veselé myšlenky se objevovaly jen minimálně. Slunce dívce pod nohama prodlužovalo její vlastní stín a Neznámé se po tvářích začaly kutálet slzy.

Holko hloupá, mělas ji následovat, nadávala si a zatínala pěstičky. Zuřila a zároveň strachy nedokázala skoro mluvit. Otočila se nazpět, právě ve chvíli, kdy západ začal krást zlaté paprsky z oblohy.

Čas vypršel a ona zklamala.

Ve vší zuřivosti se rozběhla do kopce, odkud běžela poprvé. Přes slzy - které se jí v divokém vodopádu řinuly po tvářích - neviděla na vlastní špičky. Srdce jí bušilo do žeber, obklopující tma ji tahala za sukni a trhala ji na kusy.

Neznámá na ni nedbala. Chtěla se nechat rozcupovat temnotou. Temnotou, která dopadla na údolí jako těžký kabát a spolkla každé malé dítě, které nebylo ve své posteli. Neznámá byla dívkou, která v posteli nebyla a svůj smutek přetavila v něco ostřejšího.

Zuřivost se jí stala mečem, který si držela u těla a nebála se s ním ohnat po svých nočních můrách. Nočních můrách, které se ji pokusily sežrat zaživa a spolu s ní i celý svět.

Neznámá zakopla a místo toho, aby dopadla do studené trávy, propadla světem a padla na kolena v obrovském kamenném sále.

Eden se skloněnou hlavou postávala vedle vyřezávaných dveří, Sanel se ramenem opíral o sloup vytesaný z šedého kamene a tři holohlaví lidé seděli na židlích nedaleko jejího zrcadla.

„Nezvládla to,“ zašeptala třetí osoba své kolegyni; muž se zvláštními liščími rysy a potetovaným čelem.

„Myslím, že je čas na něco ke čtení,“ pronesl zamyšleně černovlasý mladík a pohlédl na oděnce v kápích, kteří přikývli.

Neznámá nikomu z nich ani za mák nerozuměla; stěží poznávala slova, ale pochopila, že zklamala.

Sanel s chladným pohledem přešel k ní a poklepal jí na hruď. „Srdce ti radí dobře, stačí poslouchat.“