ŠŤASTNĚ AŽ NAVĚKY

XXXI. Srdcervoucí vzpomínání

JOHANA STÁLA před panstvím Crimen, které se nad ní vypínalo jako temné prokletí. Prokletí trhající malým dětem duše na cucky a nahánějící strach i těm nejotrlejším jedincům. Přesně tak, v tu chvíli, vypadal Crimen. Prokleté všechno a zároveň vůbec nic.

Dívce se nahrnuly slzy do očí, ale sama sobě zakázala plakat a vyběhla kamenné schody ke vstupním dveřím. Tiše jako duch prošla hlavní chodbou a zarazila se nedaleko dveří do přijímacího salonku odkud se ozývaly rozrušené hlasy.

„Jak jsi jen mohl?“

„Co jsem měl dělat?“ Dívka poznala Sanelův hlas. Zněl skřípavěji a pravděpodobněji byl i mladší, ale druhý hlas jí byl cizí. Rozhodla se to tedy risknout a nahlédla pootevřenými dveřmi dovnitř.

Cizí mladík stál zády k ní, rozrušeně přecházel po pokoji tam a zpět, zatímco Sanel seděl v křesle, s ušmudlaným polštářem v klíně a k tváři si tiskl vlhký hadr.

„Měls ji tam nechat,“ štěkl bělovlasý cizinec a praštil pěstí do krbové římsy. Konec sebou při tom zvuku trhl.

„Přestaň,“ prohlásil a rezignovaně se opřel do křesla. Pustil hadr na zem a dlaně si přitiskl na oči, kolem kterých měl vetkané stíny starostí a viny. Viny, která ho táhla ke dnu a od které se on sám nedokázal odprostit.

„Narušil jsi stabilitu!“ Bělovlasý mladík rozhodil rukama a dlaněmi si protřel zátylek. V ramenou měl tik jak se snažil ze vší vůle co v sobě našel ovládat.

„Nějaká tvoje stabilita mě nezajímá,“ Sanel vyskočil na nohy,  zabodl muži naproti sobě prst do hrudi a šťouchl ho, „já ji zabil.“ Johana si zacpala pusu, aby nezalapala po dechu a přitiskla se zády ke zdi, kde ji nemohli vidět. Snažila se si to nějak přebrat, ale informací bylo nedostatečné množství a tudíž se znovu nahnula a opět nakoukla do pokoje.

„Já ji zabil,“ zašeptal Sanel a rukama si zajel do vlasů, „já ji zabil.“ Došel mu dech, ze rtů mu vyšel chrapot, jak se zoufale snažil nadechnout, ale nedokázal to. Hruď se mu splašeně zvedala, jak se snažila dohnat nedostatek vzduchu v plicích, ale všechno tím jen zhoršoval.

Johana na celý výjev zírala s pootevřenou pusou zkřivenou sdílenou bolestí. Bolestí, která jí ulpívala na jazyku a zahryzávala se do divoce bušícího srdce.

Svěřenkyně zavřela oči a snažila se ze všech sil nevnímat sípavý dech a tichá slova druhého muže. Slova útěchy, která se míjela účinkem. Po tvářích jí začaly téct slzy a když se Sanelovi začaly z hrudi drát vzlyky nevydržela už nic nedělat.

Rozrazila dveře do salonku nedbaje na bělovlasého muže a přihrnula se k plačícímu Konci.

„Saneli,“ zašeptala a uchopila jeho stíny zlíbané tváře do dlaní. Horní ret měl rozseklý a kolem levého oka se mu vybarvovala modřina.

„Saneli.“ Johanin hlas byl naléhavý. Snažila se ho dostat zpět do reality, odtrhnout jeho myšlenky od něčeho co se stalo před ne úplně dlouhou dobou.

„Johano,“ zasípal klečící muž a pohlédl jí utrápenýma očima do duše. Salonek kolem nich zmizel. Zmizel i bělovlasý muž, který se vypařil jako letní příslib milenců. Zůstala jen Johana se zlomeným Sanelem, který se už dokázal aspoň o trochu volněji nadechnout.

„Zabil jsem ji,“ zopakoval šeptem a opřel se dívce tvářemi do dlaní.

„Koho?“ Svěřenkyni se zatřepalo srdce v hrudi. Nevěděla jestli to chce slyšet, ale zároveň prahl po odpovědích.

„Já... poslal jsem ji do zrcadla, ale-“ zarazil se a zavřel oči, po tváři mu stekly nové slzy bolesti, „nedokázala by se vrátit sama. Vstoupil jsem za ní. Chtěl jsem jí jenom pomoci.“ Hlas se mu ke konci zlomil a ramena se mu opět roztřásla. Popotáhl.

„Chtěl jsem jí jenom pomoci,“ zopakoval svou obhajobu a zvedl k Johaně oči. Položil své prochladlé dlaně na ty její, kterými mu svírala obličej.

„Potřebovala mě.“ Svěřenkyně se neptala, co se stalo, nedokázala ta slova jazykem převalit přes rty. Místo toho se k němu pouze naklonila a políbila ho na čelo.

„Vrátím se ti,“ zašeptala mu do vlasů a palcem ho pohladila po líci.

„Nemůžu ti přijít na pomoc,“ hlesl v odpověď a zavřel oči.

„Já vím.“ Johana chtěla, aby jí na malý okamžik mohl pohlédnout do duše a spoznat všechen cit i pravdu, kterou do těch slov vložila.

***

JOHANA VĚDĚLA, že už nesní. Sny totiž byly přepych, se kterým odplouvala bolest i utrpení. Ztěžka se pohnula, jen tak tak rychle, aby se neudávila vlastními zvratky. Žít bylo neuvěřitelně těžké. Před očima měla mlžný opar a místnost za ním nepoznávala.

Rukou se zapřela o podlahu těsně vedle obsahu svého převráceného žaludku, ale svaly ji zradily. Zradily ji a ona obličejem klesla zpět na zem. Už se nezvedla.

***

JOHANINÝM MLÁDÍM bylo panství Crimen. Z doby předtím měla jen minimum vzpomínek zahalené mlhou, ale když teď stála na prašné cestě vinoucí se prostředkem města, poznala to místo. Bylo přesně takové, jaké si ho pamatovala. K obloze stoupal horký, šedý kouř smísený s tichem, které přikrylo město jako háv.

Většina obyvatel byla pryč. Zavaleni troskami vlastních domovů, oblečeni ve spálené kůži s očima upřenýma k zamračenému nebi, nebo prchající lesy pryč od svého města. Pryč od nastalého pekla.

Tehdy nikdo netušil, jak mohlo malé, bezejmenné město zničehonic zahořet, avšak Maeve to tehdy při jejich prvním setkání věděla.

Johana ze spáleného města. Neznámé dítě z dalekého kraje.

Chitka chybovala tím nejhorším možným způsobem, který by zasluhoval smrt, která by v již  pokažené pohádce nic nezměnila. A Johana ji potřebovala. Potřebovala její pomoc i přítomnost. Nedá Rosalin možné zadostiučinění z její prohry.

Ne.

Johana zvítězí. Možná to bude její poslední bitva, kterou ustojí. Bitva, kterou si do svého nedlouhého života připíše jako vítěznou. Poslední vítězství pro záchranu pohádkových říší.

Donese její ostatky Sanelovi, jako pomstu za mrtvé děti, za mrtvou svěřenkyni. A třeba sebou do pekla vezme i Felixe, za jeho zradu.

Johana se otočila zády k městu, zády k minulosti. Bylo potřeba vrátit se do hmotného těla a přestat snít. Musela se postavit nejprve pravdě a bolesti, poté může přijít na řadu prokletí.

Ať žije konec.