ŠŤASTNĚ AŽ NAVĚKY

XXVII. Bezčasí

TŘI DNY mohly být pro někoho nekonečně dlouhá doba, ale pro Johanu to bylo nejkratší čekání, které kdy zažila. S Maeve každý den trénovala iluze až do té doby, dokud jí nezačala třeštit hlava a z nosu téct krev. V tu chvíli Chitka pozastavila výcvik, opláchla jí obličej, dala napít a nechala ji sníst nějakou dost odpornou kombinaci bylinek, které Johanu nabudily, aby mohla následně pokračovat v tréninku.

Maeve byla s každou kapkou krve, která opustila Johanino tělo nevrlejší a mlčenlivější. Urputně se kousala do jazyka a podupávala špičkou nohy do listí.

Ani jedna si nebyla jistá, jak dlouho budou potřebovat, aby mohly najít ty květy a zmizet. Avšak schopnosti, které svěřenkyně zbrocená potem předváděla, rozhodně nebudou stačit dost dlouho.

I přes to, že se společně domluvily, že jí Maeve bude průběžně přidávat trochu bylin do pití bude to hazard. Celá výprava byla již od začátku počastovaná nálepkou nebezpečí, ale pokud Johaniny iluze selžou můžou se rozloučit se životem.

„Musím ti znovu zopakovat jednu důležitou položku mých schopností,“ prskla svěřenkyně podrážděná svými vlastními neúspěchy, „nedokážu oklamat jiný smysl než zrak,“ zafuněla mezitím co rozdýchávala závrať, která ani po bylinkách nechtěla odeznít.

Dohodly se, že pod iluzí schová nejen Maeve, ale i sebe. V normální pohádce by toho nebyla schopná, protože používat magii na sebe je zvrácený druh podvodu, ale tato pohádka se vymykala všemu co do té doby platilo, tudíž by to neměl být až takový problém. Ačkoliv se jí to již jednou povedlo, když se snažily schovat před hlídkou, ale to bylo pouhé zamaskování nepohyblivých bytostí.

V paláci budou v sále plném lidí a Johana nesmí spustit Maeve z očí, protože pokud jí zmizí z dohledu, všechno půjde do trní.

„Já vím,“ zaskřípala zuby Chitka a nebezpečně přivřela oči. I ona byla značně podrážděná dívčinými neúspěchy, ale na rozdíl od Johany, ona nekrvácela a nepokoušela se o ni nevolnost.

Svěřenkyně se zády opřela o strom, pokrčila kolena a hlavu schovala mezi ně. Obraz se jí před očima motal a touha zvracet byla silnější než obvykle.

Maeve si povzdechla, nemohla jí poskytnout další sušené bylinky, a tudíž se sehnula k vaku a vyndala čutoru, kterou odšpuntovala a podala jí nazelenalé dívce.

Svěřenkyně si malinko srkla a vrátila lahev Chitce, která stála nad ní, jako démon pomsty. Maeve si vzala čutoru zpět, ale než ji zašpuntovala vylila celý obsah Johaně za krk.

Kdyby sedící dívce nebylo tak zle, možná by ji okřikla, ale bylo jí tak špatně, že se zmohla jen na překvapené zachvění. Voda jí tekla po zádech a po hrudi dolů a nechávala za sebou studené, mokré cestičky a zmáčenou košili.

„Na.“ Maeve na dlani ležela poslední kus sýra, který zbyl ze zásob, které si Johana donesla z Arku. Svěřenkyně rozmrkala mžitky a zvedla k ní obličej, na který se jí lepily zvlhlé vlasy.

„Díky,“ řekla a jídlo si od ní převzala. Pomalu ho okusovala a převalovala na jazyku. Žaludek měla jako na vodě, ale nedovolila svému tělu, aby obsah vyzvrátilo.

„Proč jsi doopravdy tady?“ vyhrkla Maeve bez uvážení a Johana se zakuckala.

„Jak to myslíš?“

„Přesně tak, jak jsem to řekla,“ pokrčila rameny a podrbala se ve vlasech.

„Přišla jsem to sem ukončit,“ odpověděla, ale Chitka se zamračila.

„To je to, co ti řekli, ale co tu chceš udělat ty?“ Otázka byla přesným šťouchancem do levé strany žeber a Johanu zaskočila. Dívka polkla a sklonila zrak ke svým – náhle studeným – prstům.

„Nejde o to, co mi řekl, je třeba to tu skončit. Nemůžu to takhle nechat, ohrožuje to všechno co znám,“ na oko ledabyle cukla rameny a zaťala prsty v pěst.

Maeve to již nijak nekomentovala, ramenem se ležérně opřela o strom a ruce si založila na hrudi. Rohatou hlavu sklonila k hrudi a zavřela oči, tmavé, nafialovělé rty měla sevřené v úzké lince až to vypadalo, že nad něčím přemýšlí.

„A co ty?“ začala Johana neurčitě a zvedla k ní hlavu.

„Co já?“

„Proč jsi byla celá tak žhavá mi pomoct? Proč jsi mě už dávno nepustila k vodě?“ Chitka na ni mírně zaskočeně pohlédla a svěřenkyně podezíravě přivřela oči. Netušila, odkud se to z ní dere. Najednou ji zachvátila nedůvěra silnější než jakou pocítila ve vězení v trnitém paláci.

Nevolnost ji opustila a ona se konečně dokázala v sedě narovnat aspoň tak, aby se před Maeve nekrčila.

„Možná mě sžírá vina?“ Ta slova řekla s takovou očividností, až to Johanu zaskočilo a musela se na chvíli zamyslet.

„Za něco, co udělala jiná Chitka?“

„Očividně.“

V tu chvíli se zastavil svět, Johana jako v mdlobách sledovala, jak se Maeve celá napjala, zkroutila tvář do zděšené grimasy šoku a pravou rukou si sevřela levou paži těsně nad loktem, přesně v místech, kde měla jizvu ve tvaru prstů. Chitka bezhlesně křičela a klesla v kolenou do navlhlého listí. Jako by se ona sama objevila na jiném místě, v jiném čase. Jako by žila v jiném okamžiku, který byl Johaně cizí.

Až o dost později to svěřenkyně ucítila taky. Zem se jim pod nohama chvěla a slunce se schovalo za mraky. Jediné co bylo v pohybu, bylo trní, které se proplazilo kolem pařezů nedaleko od dvou dívek a natahovalo své černé spáry k jejich kotníkům.

A najednou… bylo po všem. Tak jako vždy, když se něco začalo dít. Černé keře pozbyly darovaného života a svět se znovu dal do pohybu a spolu s ním i Johanino srdce, které – jak by přísahala – vynechalo několik životně důležitých úderů.  

Maeve se obličejem zhroutila do listí, div si nerozsekla hlavu o pařez, který stál až nebezpečně blízko místu, kde ležela. Končetiny měla bezvládně položené vedle těla a vlasy se jí kolem temene rozprostíraly jako svatozář utkaná z chaosu.

„Maeve!“ vyštěkla, když se jí konečně dostalo dost vzduchu, aby promluvila a vrhla se k ležícímu démonovi. Ruce se jí třásly a jako by ztratila všechnu sílu v tom krátkém bezčasí, které před pár okamžiky nastalo a pominulo.

Johaně se podařilo Chitku otočit a položit na záda, dívka hleděla do prázdna, oči otočené v sloup. Hruď se jí zastavila uprostřed pohybu a Johanino srdce znovu vynechalo úder.

„Ne, ne, ne!“ Ve spěchu položila ucho na Maevina prsa, jestli uslyší byť jen zachvění, ale všechno v onom pokaženém světě fungovalo podobně. Tak rychle jako se démonovo srdce zastavila, tak rychle opět začalo tlouct do žeberní klece.

A když už si Johana myslela, že se celá vynervovaná a vyděšená zhroutí, Maeve promluvila a sebrala jí tím i poslední zbytky vědomí.

„Musíme to skoncovat.“